Plíživé odcizení

z knihy Jak žít a přežít manželství , vydal(o): KNA

V rámci svého působení v právní firmě jsem byl několikrát přítomný u ohledání mrtvoly. Vzpomínám si na jeden případ, kdy jsme strávili v márnici hodiny, zatímco se dva patologové snažili prověřit přesnou příčinu smrti. Můj klient byl zatčen pro podezření z vraždy, ale tvrdil, že jeho příbuzný zemřel přirozenou smrtí. Patologové do detailu prozkoumali celé tělo. Po více jak hodině práce, když už to vypadalo, že nejspíš nenajdou nic, co by osvětlilo příčinu smrti, se jeden sklonil s lupou nad mrtvolu a vykřikl: „Myslím, že to máme, ano, podívejte se sem!“ Můj klient byl odsouzen za vraždu.

Dospěl jsem k názoru, že když zemře láska, dost často příčina smrti není tak evidentní. Ne každé manželství, u něhož jsem byl svědkem rozpadu, procházelo nějakým dramatickým konfliktem nebo zažívalo potíže v sexuálním soužití či nevěru. Skutečná „příčina smrti“ bývá často skrytá – manželé spolu prostě přestanou mluvit.

Nedostatek komunikace přitom neznamená, že spolu nemluví vůbec. Znamená to, že spolu nemluví o věcech, které jsou pro vztah důležité. Mnozí manželé dříve nebo později dospějí do bodu, kdy jeden z partnerů buď není schopen, nebo nechce komunikovat o otázkách, které jsou pro druhého podstatné.

Jeden manžel pojmenoval stav, kdy ve vztahu nefunguje komunikace, jako „plíživé odcizení“. Takoví lidé přitom mohou být výborní komunikátoři ve všech jiných prostředích. Například ona má několik důvěrných přítelkyň, se kterými dopodrobna rozebírá své starosti i radosti, a on je duší pracovního týmu – ale navzájem si teď nemají co říct.

Není na světě manželství, které by něco podobného nezažilo. Když jsme tyto problémy prožívali s Dianne, řekla mi jednou: „Jak je možné, že si po telefonu hodinu povídáš s kolegou z práce, ale se mnou je ti zatěžko mluvit sotva pět minut?“

Uvádí se spousta důvodů, proč je někdy tak těžké komunikovat. Také není žádným tajemstvím, že pro muže je to těžší. Někteří dokonce říkají, že muži v sobě mají zabudovanou neschopnost se hlouběji sdílet s druhými. Na tom může něco být. Ale zkuste pozorovat manžela, který si začíná poměr s jinou. Vysedává v autě se sekretářkou a horlivě s ní debatuje. „Můj manžel by se mnou nikdy takhle nemluvil,“ říká ona. „Moje žena by mne nikdy neposlouchala jako ty,“ on na to. Copak se to děje? Jeho žena si stěžuje, že se chová, jako by jeho schopnost konverzace postihla obrna – jak to, že tak náhle ožila? Prostě tenhle pár, který svůj vztah teprve začíná, nebere jeden druhého jako samozřejmost. Sice k tomu i u nich brzy dojde, ale v této fázi je tok konverzace živen vzrušením a napětím.

Je velice jednoduché začít brát manželského partnera jako samozřejmost. Často se setkávám s partnery, kterým bylo kdysi příliš zatěžko najít si čas na to, aby si spolu mohli povídat, nyní by však za to dali nevím co. Mám přítele, jehož manželství procházelo před pár lety vážnou krizí. Je typickým přezaměstnaným manažerem, který se při zazvonění telefonu vyděsí a většinu svého života strávil tím, že říká své ženě a dětem: „Nechme to na později – příští týden – pak si uděláme čas.“ Ale změnil se. Viděl, že ačkoli je velmi úspěšný, mohl by ztratit to, co je pro něj nejcennější. Během minulých osmi let si s manželkou každé úterý vyrazil „na rande“. Někdy jdou na večeři, obvykle nijak impozantní. Naučili se spolu zase mluvit a vzájemně si dát pocítit důstojnost a vědomí, že na tom druhém záleží.

Ovšemže většině lidí nejde o to, moci si jen tak s někým popovídat, ale povídat si s někým, kdo jim skutečně naslouchá. Jednou z nejhezčích pozorností, kterou můžete prokázat druhému, je „naslouchat mu očima“. Sdělujeme mu tím: „Jsem s tebou.“ Dáváme jim pocítit osobní důstojnost – proto bychom se měli sklánět k batolatům pokaždé, když s nimi mluvíme.

A co tedy ti dva klienti, kteří ke mně do kanceláře přišli v tentýž zářijový den? Ta žena druhý den volala, abychom celou věc zatím odložili. A muž se vzkazem na zmačkaném papírku? Ten udělal zvláštní věc. Napsal své ženě dopis. Někdy se totiž dají v dopise lépe vyjádřit věci, které se špatně říkají z očí do očí. Tady je kousek z toho, co jí napsal:

„… Neměl jsem ani tušení, jaký má moje odmítání komunikovat dopad na náš vztah. Byl jsem velmi zaneprázdněný a myslím, že jsem si pokaždé řekl, že se to dá odložit na zítra. Ale teď už pro mne žádné zítra není. Můžu si jen představovat, jak izolovaná sis musela připadat, a je mi jasné, že už nemáš důvod věřit, že se změním. Úplně jsem vás ztratil – ale moc vás toužím získat zpět.“

Dva roky nato jsem dostal dopis od jeho ženy. Stálo v něm:

Nejsem tak pošetilá, abych tvrdila, že je všecko báječné – je toho spousta, na čem je ještě třeba pracovat. Ale teď už o problémech mluvíme. Když se cítíme zraněni, řekneme to. A naučili jsme se vyhradit si čas na to, abychom si spolu popovídali. Manžel se tolik změnil. Nevím, co jste mu tehdy v kanceláři řekl, ale pomohlo to.

Ve skutečnosti jsem mu tehdy neřekl ani slovo.