Sekce: Knihovna

Anselm Grün

Milovat bratra?

K lásce se nemusíme nutit, ona vyrůstá z víry

z knihy Proměňující moc víry , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Příkaz bratrské lásky se nám jeví jako něco, co je nad naše síly. Jak mohu milovat člověka, který mi je nesympatický, který ve mně probouzí negativní city? Nemohu přece své city znásilnit, nemohu být nepoctivý vůči sobě i vůči tomu druhému.

Vyjdeme-li z pojmu, že láska je proměna nově viditelné skutečnosti anebo dobré zacházení s tím, co vidíme jako dobré, pak nás láska nenutí, abychom potlačovali své negativní city a vůči všem nastavovali umělou blahosklonnou tvář. A přece se k jedné věci musíme nutit: abychom nově viděli druhého. Musíme udělat otazník nad svými předsudky a pokusit se podívat se na druhého jednou brýlemi víry a věřit v dobré jádro v něm.

K lásce se nemusíme nutit, ona vyrůstá z víry. Jen musíme své chování uvést v soulad s naším způsobem vidění. Jinak jsme v sobě rozpolceni. Nemusíme však v sobě konstruovat nějaké city lásky. Objevíme-li v druhém touhu po dobru, pak i v nás nabudou vrchu pozitivnější city. Láska k tomu druhému pak spočívá v tom, že při jednání s druhým bereme jeho touhu po dobru vážně, že v něm to dobré stále více podněcujeme, že přispějeme k tomu, aby v něm to dobré stále více přemáhalo všechno chorobné a nemocné, zlé a temné, tak aby se nakonec celý člověk stal dobrým. Milovat znamená dělat druhého dobrým, proměňovat jej v člověka lepšího a dokonalejšího.

Je-li víra poznání řešení druhého řádu, pak láska toto řešení provádí. Tak jako víra, tak i láska opouští rovinu, kde se odehrávají hry bez konce. Hra bez konce, to je série vítězství a porážek. Mnozí lidé spolu dovedou komunikovat jen na rovině vítězství a porážek. Buď jsem silnější nebo slabší nežli ten druhý, buď vítězím já, nebo on. Jeden musí vždy nutně prohrát. A přece to je hra bez konce. Protože prohraju-li jednou, pak bojuji jen proto, abych příště vyhrál. A když nemohu nad týmž partnerem vyhrát, hledám si jiného, kterého porazím. Protože nevydržím ustavičně prohrávat.

Láska opouští tuto rovinu vítězství a porážek, přenese se přes ni a jedná s druhým na vyšší rovině. Nevidí v něm konkurenta, nýbrž člověka, v němž je mnoho dobrého. Láska má zájem o to, posílit v druhém dobro, probudit v něm jeho možnosti a nechat ho žít. Nepotřebuje porážku druhého k tomu, aby uvěřila ve vlastní hodnotu a sílu. Kdo našel v sobě nebo spíše v Bohu svůj základ a svou hodnotu, ten může ponechat druhého, aby i on měl svou vlastní hodnotu.

Láska, která přiznává hodnoty bližního, je méně namáhavá než ustavičný tlak přemoci jej. Jakmile přeskočím rovinu "vítězství a porážek", zbavím se ustavičného boje za vlastní utvrzování. A náhle objevím mnoho pozitivnějších možností, jak s druhým jednat. Mohu se z jeho hodnoty těšit. To nejenom že nerozdrtí mou hodnotu, nýbrž naopak mi dá podíl na jeho bohatství. Je třeba jen mnoho fantazie, jak se přenést přes rovinu "porážka - vítězství" - a tak dosáhnout řešení druhého řádu.

V podstatě lásky přece je dát se vést intuicí, vymýšlet fantazie plná řešení, objevovat nové cesty a možnosti. Láska činí člověka vynalézavým. Někdy je i trochu šílená. Ale její šílená řešení jsou lidštější než ta nekonečná hra na rovině "vítězství-porážka".

Často si lásku k lidem ztížíme tím, že si o ní děláme příliš vysoké ideály. To se týká našeho vztahu k bližnímu. Stále děláme předsevzetí druhého milovat. A pak jsme bezměrně zklamáni, že ten druhý zaujme zcela opačné stanovisko, že nám klade odpor anebo nás začne potírat.

Často zaměňujeme lásku s harmonií. Samozřejmě, že by to bylo tak krásné, kdyby všichni spolu žili ve vzájemném souladu. Ale přesně to je utopie. V naší touze po harmonii to bývají většinou ti druzí, kdo tuto harmonii narušují. A pak máme náhle problém, jak dále milovat toho, kdo kazí hru.






Láska neklade podmínky

Pravá láska neklade druhým podmínky. Bere je takové, jací jsou. Zcela střízlivě konstatuje, co v nich je: nespokojenost, agresivita, mocenské choutky, touha po uznání, intriky, ale rovněž i touha po dobru. Láska si nic nepředstírá, proměňuje to, co je faktické. Probouzí dobro v nemocném, vyřízeném člověku. Láska nemá strach před konflikty, protože přesahuje rovinu konfliktu. I v. konfliktu se ptá, co udělá tomu druhému skutečně dobře. Tím, že láska přesáhne tuto rovinu, nefixuje se při konfliktech na emoce, nýbrž zůstává důsledně na cestě za správným řešením.

Touha po harmonii se vyhýbá tvrdé realitě a utíká se do světa zdání. Láska čelí skutečnosti, s ní zachází a proměňuje ji. Proměnit můžeme jen to, co jsme přijali. Tuto životní zásadu sleduje láska tím, že přisvědčuje tomu, co nalézá.

Utopické představy často ztěžují partnerskou lásku. Na jedné straně manželé blouzní o vzájemné lásce, ale snění pomíjí, když partner neumyl nádobí. Vysoký let lásky končí ve všedních banalitách.

Pro svatého Benedikta se bratrská láska zcela konkrétně ukazuje v ochotě převzít každodenní služby a svědomitě a pečlivě je splnit. Láska se musí vtělit. Musí přijmout životní realitu. Realita často bývá střízlivá a spočívá v tisícerých drobnostech. S druhým člověkem se nesetkáváme jen na úrovni vznešených myšlenek a citů, nýbrž i zvyklostí, které mi jdou na nervy. Pro Benedikta se tudíž láska projevuje právě ve snášení vzájemných slabostí a ubohostí (RB 72). Místo utopických představ počítá láska se skutečností toho druhého a konkrétní komunity, nezavírá oči před realitou, ale dovede se přenést přes rovinu, kde vznikají vzájemné třenice. Prohlíží viditelným a vidí v druhém to neviditelné: jeho dobrý úmysl, jeho dobré jádro, jeho pozitivní možnosti. A na základě této roviny s ním jedná. Tím se mnoho třenic zrelativizuje. Přestanou být tak strašně důležité. Nejsou ani popírány ani vytěsňovány, nýbrž jsou přijaty a proměněny.

Utopie končí v rezignaci, láska se naproti tomu aktivně pouští do každodenních problémů, se spoustou fantazie, s trpělivostí a dlouhým dechem a s humorem, což reprezentuje typické řešení druhého stupně.

Tyto vlastnosti lásky klasickým způsobem popsal svatý Pavel v 1. listě ke Korintským: "Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá... Ať se děje cokoliv, láska vydrží, věří, láska má naději, láska vytrvá" (1 Kor 13,4.7).

Láska dovede čelit realitě, snáší ji, proměňuje ji, protože v ní věří v to dobré, co do ní vložil Bůh. A protože od Boha doufá, že je schopen svou láskou proměnit všechno.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Milovat Boha