Sekce: Knihovna

Anselm Grün

Milovat Boha

a nemít na něj čas?

z knihy Proměňující moc víry , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Co míní Ježíš a co míní Starý zákon tím, že máme milovat Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí, celou svou silou? (Mk 12,30). Tento příkaz známe všichni; Ale jak to vypadá, miluji-li Boha z celého srdce? Ve své řeči na rozloučenou Ježíš praví: "Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání" (Jan 14,15).

Ježíš popisuje lásku jako čin, jako chování. Zachovávat přikázání znamená zacházet se sebou, se svým životem, se svým časem, s přírodou i s lidmi tak, jak to odpovídá Bohu. Láska k Bohu se projevuje ve správném zacházení s jeho zrcadlením, tj. s jeho dílem, především s jeho největším stvořením - s člověkem.

Jsme ve stálém nebezpečí, že budeme považovat Boží zrcadlení za Boha samého a že se těmto obrazům Božím oddáme tak, že pro nás dostanou absolutní význam. Pak se pro nás stanou modlami. A pak se zvrátí všechno. Staneme se otroky - otroky úspěchu, peněz, majetku, uznání, otroky lidí, které zbožňujeme, kteří se pro nás stanou vším. Milovat Boha celým srdcem znamená posunout Boha na první místo, takže budeme se vším zacházet tak, jak to odpovídá skutečnosti, tj. jako s Božím darem, a ne jako s Bohem samým.

Milovat Boha tak vposledku znamená spravedlivé, skutečnosti odpovídající zacházení s lidmi i věcmi, se svým časem i životem. Je-li pro mne mé zdraví nejvyšším dobrem, pak přehnaně kroužím sám kolem sebe. Zaměřím se jen na to, aby mi nic neuškodilo. Mé zdraví je pro mne pak modlou. A to už sám se sebou dobře nezacházím.

Jestliže miluji Boha, přihlížím též ke svému zdraví, neumořím se, protože bych rád dosáhl ještě toho či onoho, nýbrž dopřeji si čas a klid. Ale nekroužím kolem sebe a kolem svého zdraví. Jsem svobodný dát se do služby Boha. I nemoc přijmu z ruky Boží jako něco, čím on ke mně mluví, čím mi ukazuje mé hranice, vnitřní nepořádek, který je ve mně; anebo prostě jako to, co mi on ve svém nepochopitelném úradku přisoudí, snad abych si odtrpěl kousek neštěstí na této zemi.

Láska k Bohu se projevuje i v tom, jak zacházíme s jeho dílem. Zacházím-li se svým okolím jako s darem Božím, pak o ně pečuji, pak je nevykořisťuji a nechovám se jako pán světa. Pánem tvorstva je Bůh, ono odráží jeho slávu i moc. Při svém jednání s přírodou si stále uvědomuji, že se dotýkám něčeho, co je od Boha. Jeho příroda je proniknuta jeho Duchem. V přírodě se Boha v pravém slova smyslu "dotýkám". Dotýkám se v ní lemu jeho roucha, pln úcty a u vědomí, že se má láska k Bohu, Pánu tvorstva, ukazuje v tom, že miluji jeho stvoření.





Osobní vztah

Ale - mohu Boha milovat jen v jeho zrcadlení: v druhém člověku, v přírodě, v sobě samém? Neexistuje také přímý vztah k Bohu?

Žalmy mluví o tom, že Boha milujeme tím, že meditujeme o jeho přikázáních, že rozjímáme o jeho velikých činech v historii, že jsme srozuměni s tím, co stvořil v přírodě a co učinil v dějinách. Láska k Bohu se tedy ukazuje v čase, který si uděláme pro Boha. V tomto čase se vědomě zabýváme tím, jenž je za veškerým tvorstvem, za celými dějinami i za celým naším životem. A toto tajemství, které přesahuje veškerou viditelnou skutečnost, vidí bible jako osobu, líčí ji velmi lidskými barvami, jako Boha, který je láskyhodný, ale dosti často i jako Boha, který je nepochopitelný, o jehož skutcích musíme dlouho uvažovat, s nímž musíme dlouho zápasit a bojovat, abychom se mu nakonec vzdali a mohli uvěřit, že jsme se odevzdali do milujících rukou.

Svět i lidé jsou pro Boha propustní jen tehdy, když si uděláme čas jen pro tohoto Boha, nasloucháme-li v tichu, abychom se přiblížili tomuto tajemství, abychom mu lépe rozuměli a nakonec se s ním sjednotili. Milovat Boha znamená být s ním zajedno. Láska nedává jen jiný smysl, ona též proměňuje. Bere Boha a jeho nepopsatelné tajemství tak do svých rukou, že s ním srůstají v jedno. To je cíl veškeré lásky: sjednotit se s ním, zakusit, že žijeme zdravě jen tehdy, když se sjednotíme s Bohem.

A chceme-li to zakusit, musíme zapomínat na svět, na lidi, na sebe a oddat se Bohu, nořit se do něho, padnout před ním a klanět se mu. Při adoraci již nechceme pro sebe nic. Neprosíme Boha o nic, ani o vyřešení našich problémů. Zapomínáme na sebe a na své problémy, nic si nevyčítáme, ani se před Bohem neospravedlňujeme. Přestáváme kroužit kolem sebe a prostě padáme, protože se nás Bůh dotkl, protože on je důležitější, než naše tělesnost. V nás všech je touha moci konečně jednou na sebe zapomenout a dovolit Bohu, aby se nás dotkl, takže nám svitne: Bůh sám stačí. Pak začneme tušit, co to znamená, milovat Boha pro něho samého.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Milovat bratra?