Sekce: Knihovna
Kuřecí trosky
z knihy Co Bůh šeptá maminkám , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství
Často kupuju kuřecí trosky. Vařím je na polévku, přepečlivě obírám každou nitečku masa a ty pak umístím do smetanové omáčky. Z nekompletní suroviny připravím dvě kompletní jídla: polívku a kuře na smetaně. Někdy to je těžké. Na kuřecím skeletu je hlavně kůže – a tu z naší rodiny nikdo nemá rád. Masa malinko. To pak musím krmi různými fígly nastavovat. Nerada vařím nuzná jídla.
Tuhle jsem zase jednou obírala kostičky. Hrbila jsem se nad krkem, křidýlky a hřbítky. Trošičku do polívky, víc do misky na omáčku. Snažila jsem se, aby mi ani kousíček neunikl. Přemýšlela jsem přitom, že to je vlastně jedna velká kamufláž. Tvářím se, že zpracovávám vařené kuře, a ony jsou to jen trosky. Co mi to jenom připomíná?
Jaký švindl v životě má předobraz v kuřecích troskách? Jaký švindl v mém životě takhle vypadá? Cítím, že mi Bůh chce něco říci, jen abych mu správně rozuměla. Nemyslím, že bych na tom byla nějak špatně, pokrytectví se mi přece protiví, žiju spořádaně, s Bohem občas mluvím… mám nepříjemný dojem, že se chytám všelijakých stébel, abych nemusela opravdu poslouchat. Tak dost! Bože, kde obírám kostičky? Kde místo celé porce jen olizuju kostičky a tvářím se, že je všechno v pořádku?
Moc se mi nechtělo tomu rozumět, ale všechny výmluvy byly najednou slabé. Připadlo mi, že mi Bůh ukazuje některé týdny, kdy jsem se příliš nedostala ke čtení Božího slova a čerstvý Boží hlas jsem sama neslyšela. Pravda, byla jsem na shromáždění, slyšela jsem kázání, ale Bůh chtěl mluvit se mnou osobně. Četla jsem nějaké zbožné knížky, ale to byl jen zprostředkovaný Boží hlas. Byla jsem na modlitební a tam jsem k Bohu mluvila v houfu ostatních, ale Bůh chtěl mluvit se mnou osobně. Jako bych obírala jen nějaké kostičky, dávala stranou vařenou kůži a vyždibovala kousíčky masa z krčních obratlů. Byla to svého druhu kamufláž. Copak jsem se netvářila, že všechno je v naprostém pořádku? Copak jsem neukolébávala své protestující svědomí, že i tak jsem v pohodě? Že vlastně to, co zvěstuje kazatel, mi docela stačí k nakrmení mého ducha? Že ta krásná knížka mi může dočasně (jak taky jinak) nahradit bibli, když nemám na čtení tolik času? To všechno jsou výmluvy. Ne že by v kázání ke mně nemohl Bůh promluvit. Ne že bych z knížky nemohla pochopit něco o Božím charakteru. Mohou to být i docela pěkné kousky masa. Na hřbetě kuřecího skeletu taky bývají. Ale není to ono. Hojnost tak nevypadá. Mohu to nazvat stejně jako u toho kuřete? Je to jen skelet? Skelet nábožného života bez skutečného masa.
Cítím se opravdu hloupě. Chce se mi se hájit. Takhle nás přece žije mnoho. Znám spoustu lidí, kteří fungují přesně takhle a nijak je to nezneklidňuje. Možná naopak. Připadají si docela spravedliví, jako já. Zároveň vím, že všechny mé důvody vypadají jako to, co držím v rukou: kuřecí kosti se stopami masa. Musím svůj život ledasčím nastavovat, aby nebyl nuzný. Křesťanské časopisy, duchovní hudba, biblické filmy – to všechno je pěkné, asi tak jako zelenina v drůbežím vývaru. Bez soukromého rozhovoru s Bohem, bez osobního čerpání přímo ze zdroje života, věčné síly a inspirace nežiju plný život. Je to jen skelet.
Shrnuji obrané maso do vývaru, přidávám pokrájenou zeleninu a je mi zvláštně na duši.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Hana Pinknerová
