Sekce: Knihovna
Číst Bibli? A kdy?
z knihy Co Bůh šeptá maminkám , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství
Stěžovala si onehdy jedna mladá maminka dvou malých dětí, že ji to doma nějak nebaví. Že své děti sice velmi miluje, ale otravuje ji, že jí pořád visí na šosu, že ji napadají nápady pro děti už věkem starší, a tahle mrňata vlastně nedokáže kloudně zabavit. „Vždycky vymyslím nějaký výtvarný projekt. Hodinu to chystám, děti se zabaví na deset minut, popatlají všechno kolem kromě připraveného papíru a pak to dvě hodiny uklízím. Jsem z toho strašně unavená a na nic jiného mi už nezbývají síly. “ Na otázku, co jí k tomu říká Pán Bůh, odpovídá obranou, že vůbec, ale vůbec nemá čas na čtení Božího slova. Jak by také mohla při dvou malinkých dětech!
„A to ani na pět minut?“ „No pět minut by se snad našlo,“ váhavě připustila, „někdy se dopoledne děti koukají na Kouzelnou školku… třeba by to na chvíli vydržely. Tak já to zkusím,“ rozhodla se.
Po týdnu vyprávěla ona mladá žena na setkání maminek: „Tomu nebudete věřit! Ono to jde!“ Její zářící tvář svědčila o výjimečných zážitcích. „Řekla jsem dětem, že ony se teď budou dívat na pohádku a maminka si bude vedle v kuchyni číst z této velmi důležité knihy. V ní je napsáno, co Pán Bůh říká. Třeba o tom, jak správně vychovávat děti. Děti seděly celou půlhodinu u televize, dívaly se a vůbec mě nerušily. Tak to bylo třikrát. Pak jsem jednou přišla za nimi, že se budu taky koukat na pohádku, ale dcerka mi řekla – maminko, jdi si číst z té důležité knížky, my si tě pak vyzvednem. V slzách jsem děkovala Bohu.“ „No vidíš, to je úžasný,“ jásaly ostatní maminky. „Ale to ještě není všechno. Prosila jsem Boha, aby mi ukázal, co s těmi dětmi mám dělat, aby je to bavilo a abych já z toho nebyla tak strašně vyčerpaná. Co jsem uslyšela, mě šokovalo. Měla jsem dojem, že Bůh říká: Lehni si na matraci a nic nedělej. My totiž máme na zemi takovou matraci na hraní. Připadalo mi to zvláštní, ale udělala jsem to. Natáhla jsem se na zem na matraci a čekala jsem, co se bude dít. Děti se kolem mě s nadšením šmrdolily, tulily se, mazlily, dávaly mi pusinky, pokládaly mi na hlavu medvídka a sundávaly medvídka, no co bych vám líčila, dvě hodiny utekly jako nic. Tak jsem druhý den pokračovala. Zdálo se mi, že Bůh říká, abych si sedla na pohovku a vzala si igelitový pytlík. Chtěla jsem jakoby namítnout, že máme takové pěkné výchovné hračky, ale ten pokyn byl tak nějak příliš jasný. Tak jsem vzala igelitový pytlík a sedla jsem si na pohovku. Nevěřili byste! Děti běhaly kolem mne, přinášely různé předměty a strkaly je do pytlíku. Pak je zase vyndávaly a s jásotem odbíhaly, představte si: hodinu a půl! Dokonce jsem si u toho vypila kávu. Tak si představuju mateřskou dovolenou.“
„No to je skvělý! To musím taky zkusit.“ „ Myslíš, že to můžu poradit taky naší babičce? Ona je někdy tak unavená… třeba by jí Pán Bůh taky řekl, co má dělat.“ „Ale holky, to mi nikdo nevymluví, začalo to tím Božím slovem. Fakt, to musíte udělat, ono vám to taky půjde.“
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Hana Pinknerová
