Křtem člověk získává novou identitu

Boží láska není tak křehká jako láska, kterou nás milují lidé. Prostřednictvím křtu jsme bezpodmínečně přijati Bohem. Tato nepodmíněná láska nám dává možnost, abychom sami sebe dokázali přijmout a milovat.

z knihy Křest z různých pohledů , vydal(o): Texty nevyšly jako kniha

Nová identita

O Martinu Lutherovi s vypráví, že do svého psacího stolu vyryl slova: Baptizatus sum (Jsem pokřtěný). Kdykoli se mu vedlo špatně, když ho trápil pocit méněcennosti, když měl o sobě pochybnosti, podíval se na tuto větu a vyslovil ji nahlas. Jsem pokřtěný pro něj znamenalo: Nezáleží přece na mé výkonosti, na tom, zda všechno, co dělám, je správné. Rozhodující je to, že Bůh mě bezvýhradně přijal a že mě miluje. To on mi umožňuje správné počínání, má spravedlnost pochází od Boha, ne z mé výkonnosti a mých schopností.

Vědomí, že jsme byli pokřtěni, nám dává jistotu, že jsme milovanými syny a dcerami Božími. Každý člověk ve svém nitru touží, aby byl milován a aby sám dokázal milovat. Křest nám říká, že jsme milováni absolutně, že v nás není nic, co by z této lásky Boží bylo vyloučeno. Láska je základní skutečností, na níž můžeme postavit svůj život.

A nejdůležitější je, že láska Boží není tak křehká jako láska, kterou nás milují lidé. Není podmíněná, jako někdy bývá láska rodičů, kteří ji dost často spojují s požadavkem vděčnosti nebo se snahou připoutat své děti k sobě. Kdykoli o sobě pochybujeme, kdykoli se cítíme méněcenní, kdykoli jsme malomyslní a sami sebe odmítáme, může nám pomoci vědomí, že jsme prostřednictvím křtu bezpodmínečně přijati Bohem. Nepodmíněná láska, kterou nás miluje Bůh, nám dává reálnou možnost, abychom sami sebe dokázali přijmout a milovat.

Křest nám říká, že nejsme jen děti svých rodičů, nýbrž děti Boží. Máme nejen vlastnosti, které jsme geneticky zdědili, ale proudí v nás Boží život. Tryská v nás pramen Ducha svatého, který nikdy nevysychá, z něhož můžeme stále čerpat, i když nás naše vlastní síly opouštějí.

"Žiji ve společenství s Ježíšem. Ve křtu jsem s ním srostl. Se mnou a ve mně je Ježíš. Ani na něho nemusím stále myslet, nemusím každý den číst Bibli, abych se s ním setkal. On přebývá v mém nitru. Když si to uvědomím, cítím se osvobozen od tlaku, že já sám musím obstát. Nikdy nejsem sám, bez opory, pomoci, bez lásky a bez ochrany."

Miluji tě právě takového, jaký jsi. Jsi vítaný, přijímaný, milovaný

Katechumeni se křtem rozchází se svým dosavadním životem a rozhodují se pro život, který se řídí Ježíšovými slovy a který čerpá z Božího pramene. Ve křtu se vzdávají staré identity, aby v Ježíši nalezli novou. Zříkají se starého života bez Boha, rozhodují se „zemřít tomuto světu“, aby jejich život už neurčoval úspěch a výkon, prázdné radovánky, nýbrž Kristus. Pohřbívají svou starou identitu, která chtěla jen vydělat co nejvíc peněz a vydobýt si co největší moc, uznání a zásluhy, která se zaměřovala jen na sebe. Pohřbívají svou minulost, jež je dosud utvářela. Pohřbívají svá zranění a urážky. „Umírají“ tomuto světu, aby mohli žít jako noví lidé.

Ve křtu se člověk rodí k novému životu, k účasti na životě Božím. Není už jen slabým a křehkým tělem, ale i duchem, tedy má podíl na nesmrtelnosti a věčnosti Boží.

Křest nám zprostředkovává zkušenost s Boží blízkostí a láskou, vědomí, že jsme bezvýhradně milováni. Ve křtu obdržíme novou existenci se zkušeností velké svobody. Nejsme už odsouzeni k tomu, abychom plnili očekávání druhých. Jsme opravdu svobodní a můžeme se vydat na cestu, která vede ke skutečnému životu. Pokřtěný člověk má důstojnost Božího dítěte, které je svobodné. Nepatří lidem, ale Bohu. Ten nad člověkem drží svou ochrannou ruku a Kristova spásná moc je silnější než jakákoli lidská selhání.

Křest nám daruje účast na Božím životě. Od toho okamžiku máme nejen život pozemský, ale i život Boží, smrt nad námi nemá už žádnou moc a my máme podíl na Ježíšově zmrtvýchvstání. Ve křtu je nám darována Boží láska, která se v nás stává nevyčerpatelným pramenem a zdrojem života. Jsme přijati do společenství Boží Trojice. Jsme ponořeni do vzájemné lásky Otce, Syna i Ducha sv., která se nám vylévá do srdce. A křest je pro nás příslibem, že pramen Ducha sv. v nás je nevyčerpatelný.

Křest označujeme jako svátost, latinsky sacramentum. Tohle slovo původně označovala přísahu římského vojáka na korouhev. Ve křtu se ten, kdo je křtěn, zavazuje Kristu. Vyjadřuje tím, že chce společně s ním utvářet svůj život.

V řeckém překladu slova mystérion znamená svátost zasvěcení věřícího do tajemství života, do tajemství smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Ve křtu vyjadřujeme svou víru, že budeme žít věčně. I když nás jednou postihne tělesná smrt, naše nejvlastnější já, naše pravé jádro nezemře. Láska Boží, na níž máme díky křtu podíl a která nás naplňuje, nás spojí i za hranicemi smrti.

Při křtu jsme také pomazáni olejem. Pomazání vyjadřuje, že uzdravující síla vycházející z Ježíše Krista je mocnější než zranění, která člověk v životě zažije. Olej znázorňuje skutečnost, že do našich ran proudí láska Kristova, že našich zranění se dotýká sám Kristus. Kristus se nás dotýká právě tam, kde jsme zraněni. Jeho dotek může naše rány uzdravit, právě tak jako kdysi, kdy se Ježíš dotýkal nemocných a uzdravoval je.

Při křtu slyšíme hlas Boží: Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení! Mám tě rád ne proto, že podáváš kdovíjaké výkony, miluji tě právě takového, jaký jsi. Jsi vítaný, přijímaný, milovaný.

Křest spočívá v tom, že něčím viditelným se vyjadřuje něco neviditelného a zprostředkuje se to člověku. Pokřtěnému se daruje milost Boží.

Církevní otcové vyjadřovali víru, že rukou kněze se křtěného dotýká a jedná sám Ježíš. Pozvedá nás, dotýká se nás, uzdravuje naše rány, povzbuzuje nás svým slovem a daruje nám svého ducha, kterého na nás vylil svou smrtí.

Ve křtu se zříkáme zlého

Ve křtu jsme se zřekli zlého. Připomínat si křest znamená také znovu se rozhodovat pro Boha i pro život. Často se setkávám s lidmi, kteří se utopí v sebelítosti. Sotva ráno vstanou z postele, nechce se jim cokoli začínat, poněvadž mají pocit, že se jim vede čím dál hůře. Litují se a neustále se zabývají jen svými depresivními pocity. Takovým lidem vždycky říkám: "Musíš se rozhodnout pro život. Když vstaneš, vstaň do života, a ne do své sklíčenosti."

Když se sám přistihnu, že si začínám v duchu stěžovat, jak je všechno těžké, pomáhá mi připomínka mého křtu. A řeknu si: Chci přece žít, ne naříkat. Chci svůj život utvářet sám, podle svého. Nechci, aby mě jiní strhávali do víru svého negativismu.

V církevním roce nám náš křest připomínají zejména dvě slavnosti: svátek Křtu Páně, který slavíme v neděli po slavnosti Zjevení Páně , a vigilie slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. O svátku Křtu Páně pokropí kněz na počátku eucharistické slavnosti všechny věřící svěcenou vodou. Všichni k tomu zpívají starý zpěv Asperges me: "Pokrop mě, Pane, yzopem a budu čistý, umyj mě, a budu bělejší než sníh."

O vigilii slavnosti Zmrtvýchvstání Páně žehná kněz křestní vodu. Třikrát ponoří paškál do křestní vody a přitom říká: Prosíme tě, Bože: Ať skrze tvého Syna sestoupí do tohoto křestního pramene síla Ducha svatého, aby všichni, kdo budou ve křtu spolu s Kristem pohřbeni, ve křtu s ním také vstali ze smrti k životu.

S Kristem jsme ve křtu vstali z mrtvých a život v nás zvítězil nad smrtí.

Když jsme při křtu v tomto světě a tomuto světu zemřeli a on už nad námi nemá moc, znamená to také, že už žijeme za hranicí, kde nám smrt nemůže ublížit. Když prožíváme v životě radost, mohou na nás začít doléhat obavy, "jak dlouho tu ještě vůbec budeme?" Ve křtu vyjadřujeme svou víru, že budeme žít věčně. I když nás jednou postihne tělesná smrt, naše nejvlastnější já, naše pravé jádro nezemře. Naše vztahy nikdy neskončí. Láska Boží, na níž máme díky křtu podíl a která nás naplňuje, nás spojí navzájem i za hranicemi smrti. Tato víra nám pomáhá zbavit se úzkosti ze smrti. A osvobození od tohoto strachu nás uchrání před tím, abychom na pozemském životě křečovitě lpěli.

Se svolením zpracováno z knihy: Anselm Grün, Křest, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v r. 2009 jako svou1453. publikaci. Redakčně upraveno.