Komentář k pašijím sv. Lukáše

z knihy Velikonoce - soubor různých textů

Jidášova zrada (22,3-6)

Lukáš vypouští vyprávění o pomazání Mk 14,3-9 snad proto, že v 7,36-50 uvedl podobné vyprávění, a po úmyslu velekněží Ježíše zabít hned následuje Jidášova zrada. Satan, který "vstoupil do Jidáše", je vlastní příčinou zrady, jíž se "vláda tmy" (4,13; 22,53) zmocňuje Ježíše, poté co čekala "až do dané chvíle" (4,13; srov. J 13,2.27). V Ježíšově utrpení se vlastně odehrává boj satana proti Bohu. Odpadlý apoštol, který náležel ke Dvanácti, se obrací na velekněze a velící důstojníky (chrámové) stráže (strategoi) - radí se s nimi, jak by mohl Ježíše vydat. Za peníze chce Jidáš najít vhodnou příležitost, aniž by vyprovokoval lid. Protože byl Ježíšovým úzkým spolupracovníkem, znal jeho zvyklosti i místo jeho pobytu na Olivové hoře, mohl ho dát zatknout v Getsemane (22,39-53). Nejprve však je předřazeno vyprávění o poslední večeři v 22,7-38, protože je interpretací Ježíšovy cesty na smrt.

Příprava velikonoční večeře (22,7-13)

Lukáš přepracoval Mk 14,12-16. Odpoledne před 14. nisanem musel být zabit velikonoční beránek a z domů odstraněno vše kvašené. Ještě jednou Lukáš chybně ztotožňuje sedmidenní "svátek nekvašených chlebů" se svátkem pesach. Ježíš posílá Petra a Jana - kteří se po Jakubově smrti stali vůdci apoštolů - do Jeruzaléma k přípravě společné pesachové večeře. Marek mluvil o "dvou z učedníků", aniž by uváděl jména. Lukáš ukazuje, že ti, kdo vedou, musí být služebníky všech (12,41-46; 22,26). Prorocké předzvědění a Ježíšova předpověď se splní: muž se džbánem vody a hospodář, jemuž patří světnice, ukáží tajemným způsobem místnost pro večeři, aniž se to Jidáš dozví a aniž bude mít možnost nechat Ježíše zatknout už při večeři. Oba apoštolové připraví všechno pro pesachovou večeři.

Večeře (22,14-23)

Markovo "když nastal večer" nahrazuje Lukáš teologicky závažným "když nastala hodina" (srov. 22,53). Před svým utrpením chce Ježíš jíst s Dvanácti pesachovou večeři. Ta najde své naplnění v Božím království (srov. 1 K 11,26: "dokud nepřijde"); je to totiž večeře na rozloučenou s Ježíšem před jeho smrtí. Ježíš bere kalich, říká děkovnou modlitbu (eucharistia) a vyzývá apoštoly, aby si kalich mezi sebou podávali. I slova o kalichu končí ohlášením smrti ve v. 18 "od této chvíle" (22,69), čímž je naznačen bod obratu v příchodu Božího království (11,20; 17,20).

Kombinací 1 K 11,23-25, Pavlova textu o poslední večeři, s Mk 14,22-24 rediguje Lukáš svá slova ustanovení ve v. 19-20. Ježíš chápe chléb jako své tělo, které se vydává "za vás" (hyper hymon) ve smyslu zástupné smírné oběti (Iz 53,10-12). Slova o významu kalicha odkazují k nové smlouvě (Jr 31,31-34), která podle Ex 24,8 bude určovat nový vztah k Bohu v poslední době. Krev se vylévá "za vás", jako smírná kultická oběť "za mnohé" (Mk 14,24). Opakování této Ježíšovy hostiny, konané apoštoly a obcemi, má uchovávat živou Ježíšovu památku a tím uskutečňovat jeho přítomnost v obci (věroučně přesně: reálná přítomnost).

Následuje Ježíšova předpověď, že jeden ze Dvanácti ho zradí. "Ruka zrádce" je "na stole" (v. 21); Mk 14,20: "Namáčí se mnou chléb v téže míse." Marek uvedl tuto předpověď před slovy ustanovení. Účastníkům slavení eucharistie je položena otázka, zda nemají jidášovské tendence (v. 23). Ježíšovo utrpení sice odpovídá božskému plánu spásy, ale na vinu zrádce se vztahuje Ježíšovo "běda". Jako prorok ví Ježíš o zradě předem; přece však Syn člověka jde vědomě a rozhodně "cestou" směřující na kříž.

O panování a službě (22,24-30)

Pravděpodobně se jedná o variantu tradice z Mk 10,41-45; verše 28-30 by mohly pocházet z Q (Mt 19,28). Spor apoštolů o přední postavení vyvolá Ježíšovo napomenutí (srov. 9,46-48; Mt 18,1). Lukášovo umístění této perikopy za vyprávění o večeři ilustruje, že představení obcí a eucharistického slavení mají být služebníky všech. Apoštolové (služebníci v církvi) nemají zneužívat svou moc jako mocní tohoto světa k potlačování a vykořisťování, nemají se nechat nazývat dobrodinci; ale ti, kdo vedou (Sk 15,22), mají být jako ti, kdo slouží (19,22). Vlastním "dobrodincem" (euergetes) je Ježíš (Sk 10,38). Obecné normě, podle níž je ten, kdo sedí u stolu, větší než ten, kdo obsluhuje, odporuje Ježíš poukazem na své poslání (srov. vyprávění o umývání nohou J 13,1-16). Ti, kdo v církvi vedou, mají jako Ježíš sloužit bratřím (L 12,41-46; 22,8).

Verše 28-30: Téma moci spojuje oba výroky s předcházejícím textem. Učedníci vytrvali s Ježíšem v jeho zkouškách, proto jim Ježíš jako odměnu za jejich vytrvalost odkazuje "království", v němž jsou Ježíšovými spolustolovníky, ba dokonce spolu s ním sedí na trůnu a budou se podílet na soudcovské funkci přicházejícího Krista. "Soudit dvanáct pokolení Izraele" však neznamená, že by apoštolové, jejich nástupci nebo církev obecně měla soudit židovský národ.

Předpověď, že Petr zapře a obrátí se (22,31-34)

Verše 31-32 jsou z Lukášova pramene, 33-34 podle Mk 14,29-31. Pokračuje "Ježíšova řeč na rozloučenou" ve večeřadle. Lukáš vypouští útěk učedníků a jejich shromažďování v Galileji po velikonocích (Mk 14,27-28). Jako Jb 1,6-12; 2,1-6 si satan vyžádal, aby mohl apoštoly "tříbit jako pšenici". Tím je patrně míněno protivenství, zklamání a otřes, které Ježíšovo utrpení vyvolalo mezi jeho spolupracovníky. Ježíš se modlil za Šimona, aby "jeho víra neselhala". Slovy: "A ty, až se obrátíš" zdůrazňuje, že i Petr se musí obrátit, aby mohl posilovat své bratry. Ježíšova přímluva u Boha umožňuje, aby věřil Petr i obec - Petr naproti tomu slibuje, že s Ježíšem půjde i na smrt. Této sebejistotě Ježíš odporuje poukazem na to, že Petr brzy zapře i to, že Ježíše vůbec zná. Proto musí všichni učedníci, i církevní hodnostáři a ti, kdo nesou odpovědnost, Ježíše prosit o posilu ve víře, aby nepadli stejně jako Petr.

Hodina rozhodnutí (22,35-38)

Ježíšova řeč na rozloučenou ve večeřadle končí touto perikopou ze zvláštního Lukášova zdroje. Dvojlogion se vztahuje k vyslání Sedmdesáti v 10,4 (nikoli Dvanácti v 9,3), jak je patrno z výrazů měšec, mošna a obuv. Doporučení, aby si koupili meč, je zřejmě předlukášovská tradice o válce na konci času (srov. v Kumránu "válku synů světla proti synům tmy"). Těmito slovy o meči nelze legitimovat užívání násilí církví, protože Ježíš odmítl dokonce i užití meče k vlastní obraně (vv. 49-51). Křesťanští misionáři mají střízlivě počítat s odporem a nepřátelstvím a koupit si na obranu meč (srov. 12,51).

Ježíš vidí, že se na něm splnilo proroctví Iz 53,12, že bude připočten mezi zločince (srov. J 19,28). Verš 37c je třeba přeložit doslovně: "Co se mne týká, spěje ke konci" (viz ČEP pod čarou). Apoštolové již mají dva meče. Ježíš však koriguje jejich ochotu k obraně, která nemůže zabránit tomu, že se to "musí" stát podle božské vůle: "To stačí!" To se vztahuje k ukončení rozhovoru, nikoli k počtu zbraní. Ježíš výslovně odmítá, aby se "bili mečem" (v. 49); sám patrně odmítá i pouhé vlastnění meče.

Modlitba na Olivové hoře (22,39-46)

Scéna založená na Mk 14,32 byla již asi před Markem spojena s vyprávěním o zatčení. Představuje Ježíše jako trpícího Spravedlivého, který kvůli Bohu přijímá kalich utrpení. Je možné, že z vyprávění mluví povzbuzení pro trpící, aby vytrvali v modlitbě jako Ježíš. Rysy lidské slabosti u Ježíše ("hrůza a úzkost", "duše smutná až k smrti") Lukáš oproti předloze zmírňuje. Hlavní tři apoštolové zůstávají u Lukáše nezmíněni, Ježíš vytrvá ve svém zápase sám. Oba dva verše 43-44 chybí v důležitých rukopisech, zdá se však, že jsou autentické.

V návaznosti na 21,37 jde Ježíš "jako obvykle" na Olivovou horu a učedníci (nikoli apoštolové!) ho následují; je to snad odkaz na obec následovníků. Na Olivové hoře jim Ježíš doporučuje modlit se, aby neupadli do pokušení. Ježíš kleká a modlí se k Otci (srov. 11,2) o posilu. Anděl Boží mu dodává novou sílu, protože i Ježíšova síla pochází od Boha. Pouze falešná kristologická úzkostlivost by z věřoučných ohledů chtěla tento verš zahladit. Ve své "agonii" se Ježíš modlí ještě vroucněji, takže jeho pot skrápí zem jako krev. Učedníci však usnuli zármutkem. Ježíš je vyzývá, aby se modlili, aby neupadli do pokušení (srov. v 11,4 prosbu z Otčenáše).

Zatčení (22,47-53)

Pramenem vyprávění je Mk 14,43-52. Lukáš zdůrazňuje Ježíšovu převahu - Ježíš může být zatčen, až když k tomu dal svolení. Nyní, v noci se může rozvinout "vláda tmy", vláda satanova jako vlastního Ježíšova protivníka (22,3; srov. Sk 26,18). Učedníci zůstávají jako očití svědkové u Ježíše a neutečou. Oddíl, který ho má zatknout, přichází pod Jidášovým vedením na Olivovou horu. Jidáš chce Ježíše políbit, Ježíš mu však vyčítá, že polibkem zrazuje Syna člověka, a nechává se dobrovolně zatknout. Ještě před zatčením tne jeden učedník mečem dřív, než Ježíš odpoví na jejich otázku; srov. však v.38. Ježíš však uzdravuje vojákovo ucho, jeho uzdravující poslání platí i nepřátelům (23,34). Vůdcům však Ježíš vytýká, že proti němu bojují násilím, ačkoli byl veřejně mezi nimi v chrámu. Protože však nyní podle Božího plánu přišla hodina "vlády tmy", nechává se Ježíš dobrovolně zatknout svými nepřáteli. Přitom Lukáš přechází mlčením útěk učedníků a vyprávění o mladíkovi, který utíkal nahý.

Petrovo zapření (22,54-62)

Markovské pořadí - výslech, výsměch, zapření - mění Lukáš v pořadí - zapření, výsměch, výslech, protože Lukáš má pro výsměch a výslech svůj vlastní pramen, zapření však spočívá na Mk 14,53n.66-72. Musí uvést scénu zapření, která se odehrává v noci, před výslechem konaným následujícího rána. Ježíšovo zatčení následuje až poté, kdy k němu sám dal souhlas (v. 53). Zatčený má strávit noc v paláci velekněze, protože výslech se koná až ráno na jiném místě, totiž v synedriu. Petr následuje Ježíše a sedá si ke služebnictvu u ohně, když tu jedna děvečka zjistí jeho totožnost jakožto Ježíšova druha. Petr však zapírá, že Ježíše zná. Také tehdy, když Petra pozná druhý svědek, zapře Petr a distancuje se od kruhu učedníků. "Když uplynula asi hodina," odhalí jej třetí svědek s poukazem na jeho galilejský přízvuk a Petr zapírá potřetí. Tehdy se splní Ježíšova předpověď z v. 34 a kohout zakokrhá. Ježíš pohlédne na Petra a ten se rozpomene na "slovo, které mu Pán řekl" (srov. Sk 20,35). Petr pláče pln lítosti.

Výsměch hlídky (22,63-65)

Židovská soldateska, která hlídá Ježíše, se vysmívá vězni, zesměšňuje jej rouháním, tluče jej a zakrývá mu tvář. Výzva: "Hádej, proroku!" odhaluje Ježíšovu skrytou důstojnost, kterou má jako prorok Boží, což ovšem hlídkující převracejí. Scénu s výsměchem Pilátových římských vojáků Lukáš přechází mlčením (Mk 15, 16-20), patrně aby zbavil viny okupační moc.

Výslech před veleradou (22,66-71)

Zatímco podle Marka proběhne výslech ještě v noci, shromáždí se podle Lukáše synedrium až ráno; výslech provádí rada starších (presbyterion). Jedná se o interní židovský předběžný výslech, který má umožnit obžalobu před římským místodržícím. Lukáš přechází mlčením výslech svědků (Mk 14,55-61) a obžalobu, že Ježíš zamýšlel zničit chrám. Navíc uvádí dotaz předsedy soudu na Ježíšovo mesiášství ve v. 67. Ježíšovo svědectví o sobě samém a mesiášský nárok je dostatečným důvodem, aby byl před římskými úřady obžalován podle zákona o náboženství.

O svátku pesach ráno se schází "starší lidu" k výslechu před veleradou, který začíná hned otázkou mesiášství, aniž byli vyslechnuti svědkové. Jestliže se Ježíš považuje za Mesiáše (Krista), má to přiznat veřejně. Ježíš nejprve zdůrazňuje nesmyslnost diskuse o jeho mesiášství, protože oni tak jako tak neuvěří (srov. J 10, 24; Jr 45,15 LXX), a poukazuje na jejich mlčení v dřívějších konfrontacích. Interpretuje následující utrpení v perspektivě dějin spásy jako vyvýšení Syna člověka "na pravici moci Boží" (srov. český ekum. překlad pod čarou, Ž 110,1; Da 7,13; Sk 7,55n). Až do parúsie zůstává Ježíš "vůdcem ke spáse" v "době církve" (Sk 5,31). Na otázku velerady, zda je Synem Božím, odpovídá Ježíš kladně. Syn Boží Ježíš zdědí podle 1,32n "trůn svého otce Davida", kristologie Božího Syna chrání lukášovskou kristologii před politickým překroucením, o něž usilují členové velerady. Ti slyšeli Ježíšovo svědectví, které o sobě vydal. Ježíšův mesiášský nárok stačí k vznesení obžaloby před Pilátem.

Vydání Pilátovi (23,1-5)

Lukáš silně přepracovává Mk 15,1-5, vypouští jak Ježíšovo mlčení, tak i Pilátův údiv (Mk 15,4-5), připojuje však Pilátovo prohlášení o Ježíšově nevině (v. 4) - opět ve snaze zbavit Římany viny. Nespoután je Ježíš veden k římskému místodržícímu do jeho hradu. Židovští vůdcové Ježíše obžalovávají kvůli pobuřování lidu a jeho královskému nároku. Lid však je při něm (19,48; 20,6.19.26; 22,2). Tvrzení, že Ježíš je proti odevzdávání daní císaři, je podle L 20,20-26 pomluva, aby ho "mohli vydat vladařově moci a soudu" (20,20). Druhé obvinění zní, že si Ježíš přisvojoval politickou důstojnost Mesiáše jakožto krále Židů; na to reaguje Pilát svou otázkou. Ježíš na ni odpovídá kladně v tom smyslu, že je Synem Davidovým, jehož trůn je po pravici Boží, nikoli v tom smyslu, že by byl politickým králem Židů. Pilát vyhlašuje Ježíšovu nevinu, protože patrně prohlédl intriky falešných židovských žalobců a byl přesvědčen o Ježíšově nepolitických, náboženských cílech (srov. verše 14n.22). Lukáš tím sleduje tendenci odpolitizovat Ježíšův život a smrt ve vztahu k římskému státu. Židovští žalobci však přesto trvají na svém tvrzení, že Ježíš pobuřuje lid v celé Palestině, od Galileje po Jeruzalém. Slovo "Galilea" uvádí epizodu s Herodem, protože ten byl kompetentní pro galilejské území.

Herodův výsměch (23,6-12)

Lukáš zde uvádí vlastní pramen o Ježíšově výslechu před Herodem Antipou. Historicita této tradice je předmětem sporů a není pro průběh Ježíšova procesu rozhodující. Snad chce Lukáš epizodou o Herodovi zvýraznit Ježíšovu nevinu, viz v.15: "Ani Herodes ne, vždyť nám ho poslal zpět." Herodes Antipas by pak byl Lukášem pojat jako svědek Ježíšovy neviny. Protože Herodes byl "v těch dnech" rovněž v Jeruzalémě na velikonoční svátky, posílá Pilát Ježíše podle příslušnosti k němu. Herodes ostatně už dávno s napětím očekával setkání s Ježíšem a doufal, že uvidí nějaké "znamení", předvedení nějakého zázraku. Ježíš však před králem vytrvale mlčí, vzdor těžkým obviněním přednášeným členy synedria. Lukášův Ježíš vede dialog s římskou mocí, nikoli však s židovským králem Herodem. Herodes se vysmívá Ježíšovi jako "židovskému králi" a posílá jej ve slavnostním oděvu zpátky k Pilátovi. Tato poznámka nahrazuje scénu výsměchu u Mk 15,16-20 (výsměch vojáků, purpurový plášť, trnová koruna). Proč se v důsledku této události změnil od toho dne lidský a politický vztah mezi Herodem a Pilátem, nelze historicky objasnit. Pilát, stejně jako Herodes, osobně přesvědčeni o Ježíšově nevině, "musí" podle Božího plánu spásy přivodit Ježíšovo utrpení (srov. citát Ž 2,1n ve Sk 4,25-28: "Srocují se králové země a vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho; ... Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským ... a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila").

Líčení před Pilátem (23,13-25)

Pilát svolává velekněze a členy rady (archontes) a lid. Druhé Pilátovo prohlášení o nevině před tímto fórem je zvláštní lukášovská tradice (vv. 13-16). Ježíš si podle výsledku výslechu nezasloužil trest smrti; jako kompromis ho nechává Pilát pouze tělesně ztrestat: zbičovat, aby jej pak propustil. Verš 17 chybí v nejlepších rukopisech a byl později opsán z Mt 27,15. Židovští vůdcové a lid proti tomuto Pilátovu návrhu ostře protestují. Od v.18 Lukáš sleduje Markovo vyprávění o Barabášovi, aniž by zmiňoval zvykové právo římské amnestie o svátku pesach; propouštění vězně o svátcích byl zřejmě židovský zvyk. Zástup si žádá Ježíšovu smrt ("Pryč s ním!") a vydání vzbouřence Barabáše. Představa výměny vězňů je pro Lukášovo pojetí charakteristická. Pilát potřetí zdůrazňuje Ježíšovu nevinu, to však pouze vede k požadavku, aby byl Ježíš ukřižován. Pod tlakem židovských požadavků nakonec Pilát svolí, "aby se s ním stalo, co chtěli". Propustí buřiče a vraha Barabáše, Ježíše vydá "jejich vůli".

Lukáš do značné míry zbavuje viny Piláta tím, že ten konstatuje nepolitický charakter Ježíšova hnutí, jak to autor opakovaně zdůrazňuje při výsleších apoštola Pavla před římskými soudy (Sk 24,10-21; 26,2-23; 13,7.12; 18,12-16). Lukáš zdůrazňuje kontrast, že je propuštěn židovský politický revolucionář, zatímco Ježíš, který pro Řím není nebezpečný, je odsouzen k smrti. Rozvratníky skutečně římskému impériu nebezpečnými nejsou křesťané, ale Židé (Sk 13,50; 14,19; 17,5-8; 18,12-17; 21,27n). Lukášovi jde především o to, aby Ježíšovo hnutí v očích Říma odpolitizoval, naproti tomu Matouš chce Židům přiřknout výlučnou vinu na Ježíšově smrti. Odvozuje-li Lukáš Ježíšovo ukřižování přímo z židovských požadavků, pak přesto zdůrazňuje, že formální rozsudek smrti (krima thanaton L 24,20 vynesl - Židy nenáviděný prokurátor Pontius Pilatus (26-36 po Kr.) na základě předběžného výslechu před veleradou v rámci římského hrdelního procesu; odpovídá tedy za konečné rozhodnutí o Ježíšově smrti, ačkoli členové velerady nesou hlavní zodpovědnost za Ježíšovu popravu (srov. "rozhodnutí" 23,51). Sporné zůstává, zda příkaz k vykonání trestu byl Pilátem ve zmatku velikonočních svátků vydán na základě řádného trestního řízení nebo správním aktem v rámci válečného práva (výjimečný stav za okupace), takže v novověku byl opakovaně vznášen málo rozumný požadavek, aby byl obnoven Ježíšův proces a vykonán z právnického hlediska korektně. Evangelisté se však ani tolik nezajímají o právní hledisko, ale staví proces do své koncepce dějin spásy, podle níž Bůh uskutečňuje svůj nadřazený plán spásy skrze statisty této scény procesu a nad nimi, aniž by tím byli ti, kdo jsou odpovědní, zbaveni své historické viny.

Ukřižování (23,26-43)

Těmi, kdo Ježíše odvádějí na popravu, jsou zjevně Židé, kteří požadovali Ježíšovo ukřižování. Z v. 36.47 lze odvodit účast římských vojáků (Sk 2,23.36; 4,10). Jeden dělník, který šel z pole, Šimon z Kyrény, musí pro Ježíše nést příčné břevno kříže. Stává se "Ježíšovým následovníkem (srov. 9,23: "... nes každého dne svůj kříž a následuj mne"). Naříkající ženy v zástupu snad protestují proti Ježíšově popravě; 23,27-31 je zvláštní Lukášova tradice (srov. 19,41-44 o zničení Jeruzaléma). Ježíš se obrací k "dcerám jeruzalémským" a říká jim, že by neměly plakat nad jeho smrtí, ale nad osudem Jeruzaléma. Trestající soud Boží nad Jeruzalémem bude tak zničující, že budou blahoslaveny bezdětné (srov. Iz 54,1), a lidé si budou přát rychlou smrt zasypáním horami (Oz 10,8; Zj 6,16). Úsloví o stromu odůvodňuje katastrofu (Př 11,31; 1 Pt 4,17n). Osud Jeruzaléma je tedy spolupodmíněn Ježíšovou popravou.

Verš 32 ukazuje Ježíše mezi "zločinci" (Mk "lupiči"). Následující vypravování o ukřižování je kráceno a nepopisuje detailně postup popravy. Lukáš neuvádí podání vína a jako místo popravy udává místo zvané "Lebka" (Kranion) a vypouští hebrejský výraz Golgota. Ježíš je ukřižován mezi oběma zločinci a prosí Otce, aby odpustil jeho katům. Tento v. 34a chybí v důležitých rukopisech, je však patrně původní a byl snad zahlazen úmyslně protižidovskými opisovači, aby zdůraznil vinu Židů. "Nevědomost" Židů (Sk 3,17; 13,27) neomlouvá jejich "zatvrzelost" vůči Ježíšovi, Ježíšovo ukřižování nelze znehodnotit jako "nehodu" či "omyl". Podle Ž 22,19 se rozdělují šaty toho, kdo má být popraven. Údaj "o třetí hodině" (Mk 15,25) Lukáš vypouští, protože se mu tato doba jeví jako příliš časná.

Židovští vůdcové a římští vojáci se posmívají Ježíšovi, zatímco lid rezervovaně přihlíží tomuto představení. Členové rady vyzývají Ježíše, aby se zázračně vysvobodil z kříže. Podle Ž 69,22 podávají římští vojáci z bujnosti Ježíšovi nahoru na kříž ocet a zesměšňují jej užíváním titulu "král Židů", jak také zní nápis na kříži. Vysmívá se mu i jeden z obou zločinců, zatímco druhý vyznává Ježíšovu nevinu a prosí ho, aby na něj pamatoval, "až přijde do svého království" (v. 42). Varianta "až přijdeš se svým královstvím" je patrně druhotná. Ježíš slibuje kajícímu zločinci, že ještě "dnes" s ním bude v ráji, což je výrazem typicky lukášovské interpretace očekávání parúsie a problému jejího oddálení. K výrazu "ráj" srov. 2 K 12,3; Zj 2,7.

Ježíšova smrt (23,44-49)

Lukáš se přidržuje Mk 15,33-41, škrtá však volání Eloi a vyprávění o Eliášovi. Tma od 6. do 9. hodiny (12-15 hodin) a roztržení chrámové opony před Ježíšovým výkřikem jsou nábožensko - kosmickým předznamenáním Ježíšovy smrti. Mínil tím Lukáš podle Joela 3,3n dvojjediný zázrak na nebi a na zemi nebo vztahuje Ježíšovu smrt k univerzálnímu lidstvu a k chrámu - Izraeli? Podle Ž 31,6 se Ježíš modlí svou "modlitbu umírajících" (srov. Sk 7,59 modlitbu umírajícího Štěpána). Ježíš vkládá svůj život, který mu byl odňat lidskou rukou (9,44; 20,19; 22,53; 24,7) do "rukou Božích".

Římský setník vidí tuto událost, chválí Boha a nazývá Ježíše "spravedlivým" (srov. Sk 3,14 "svatého a spravedlivého jste se zřekli"). Lid se obrací na základě těchto událostí (19,45 - 21,38, srov. 18,13). Galilejské ženy a všichni jeho známí stojí opodál (Ž 38,12). Ženy z 8,2n jsou očitými svědky Ježíšovy smrti.

Ježíšův pohřeb (23,50-56)

Lukáš zpracovává Mk 15,42-47; 16,1 z předmarkovského vyprávění o Ježíšově utrpení. Vypouští Pilátův údiv, že Ježíš zemřel tak rychle. Josef z Arimatie, člen židovské rady a Ježíšův příznivec, nesouhlasil s rozhodnutím synedria Ježíše zabít a nyní si vyprošuje od Piláta Ježíšovu mrtvolu. Sejme ho s kříže, zahalí do lněného plátna a pohřbí do skalního hrobu, který byl dosud nepoužitý; je tedy hoden Mesiáše. Až nyní následuje časový údaj "byl den přípravy a začínala sobota". Ženy z Galileje (8,2n) jsou přítomné pohřbu. Připravují si před sobotou své oleje (aromata), aby v den po sobotě (v neděli) provizorní pohřeb uskutečnily také s náležitými obřady.

Převzato z knihy: Evangelium sv. Lukáše, malý stuttgartský komentář (Paul-Gerhard Müller), kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.