Jaké to bylo u Bernardonů

Blázen Boží

z knihy Bratr František , vydal(o): Cesta

Doma měli starosti. Kde je František? Před několika dny zmizel, a dalo-li se zpočátku věřit, že upláchl jen tak z nějakého rozmaru, jak se to tomu výstředníkovi podobalo, teď už to přece jen trvalo trochu dlouho. Když se otec vrátil z obchodní cesty a dověděl se, že František není doma, zamířil přímo do obchodu a jediným pohledem zjistil, že scházejí zbytky sukna a také, a to především, balíky vzácných šarlatových látek. Strašlivým hlasem žádal vysvětlení.

Vyděšení prodavači mu sdělili, že si to všechno vzal signor František, svázal do balíků a na koni odvezl. Na koni! Kam? Kdo to může vědět? Zdálo se, že velice spěchá, - rychle odjel. Ale kam? Tamtudy! Bernardone se rozzuří jako uragán. Stává se mu to často, ale tentokrát přitáhne jeho řádění diváky z ulice. Bernardonův syn se zase jednou vydováděl; využil otcovy nepřítomnosti a vykradl krám. A zrovna on, o němž se všichni domnívali, že zmoudřel a častými návštěvami kostela se stal dokonce zbožný. A on si zatím promýšlel svůj kousek! Krádež? Jak jinak to pojmenovat, i když to spáchal v otcovském domě.

Když byl soukeník zase schopen uvažování, vymyslil si plán, co je třeba udělat a posháněl přátele a sousedy, aby prohledali okolí a našli viníka. To vyžadovalo dost času a Františka, který správně tušil, že se bude něco podnikat, se zmocnil nepokoj, o to větší, že ho přítel informoval o otcových opatřeních a strategických přípravách. Kdo byl ten přítel? Bezpochyby onen tajuplný důvěrník, který ho doprovázel k jeskyni, kde František tak hořce oplakával chyby svého mládí. V kostelíku San Damiano se necítil jistý, proto hledal jako štvané zvíře útočiště v jakémsi sklepě, který byl vykopaný za apsidou, a schovával se tam po celý měsíc, umíraje strachem. Měl se proč bát, vždyť Bernardone, jako nový svatý Pavel před obrácením, pročesával s nadávkami a hrozbami celou krajinu křížem krážem.

František vycházel ze své skrýše, jen když to bylo nejvýš nutné. Čas od času mu přinášeli trochu potravy, kterou jedl potmě ve své skrýši. Modlil se, postil a vroucně prosil Boha, aby ho osvobodil od těch, kteří ho pronásledovali. Je možno ptát se na smysl těchto úpěnlivých proseb, protože koneckonců, čeho chtěl dosáhnout? Copak nebude muset dříve nebo později stejně opustit svůj úkryt? Možná si tam konal nějaké duchovní cvičení. Někdy slýchal křik Bernardonových přátel, kteří objížděli San Damiano, přesvědčeni, že nemůže být daleko, a vzteklí, že ho nemohou vyslídit. Ale ve Františkovi působila milost a složil bez výhrad všechnu svou důvěru v Boha. Dobře věděl, že to je nejjistější prostředek k řešení problému. Měl by zde být Péguy, aby nám vysvětlil, že důvěra, kterou vkládáme v Boha, je Pánovo slabé místo a že jsou zbraně, kterým neodolá, ale svým způsobem odpovídá. A jeho způsob toho rána byl, že především zaplavil srdce milovaného dítěte radostí a udělal z něho muže.

František měl svou hodinu zbabělosti – to byla hodina, kdy Bůh na něho ještě jednou číhal – choval se v ní jako strašpytel. Ale nový František opustil úkryt a dal se na cestu, František vyzáblý, zesláblý, oblečený v hadrech, skoro k nepoznání. Jakmile se objevil ve městě, uvítal ho příval nadávek, následovaný krupobitím kamenů a hrstmi bláta, které mu zamazaly obličej. V témže okamžiku zazněl výkřik, jenž dostal prorocký význam: „Pazzo! Pazzo!“ Blázen. To blázen Boží se ohlásil světu. Jako byl tichý ve svém utrpení ten, kterého tolik miloval, tak zachovával mlčení před lidskou smečkou i František, a ponořen v modlitbách kráčel vpřed. Tak slavně vstoupil svatý František z Assisi do svého století.