Betlém

Jesličky

z knihy Vánoce , vydal(o): Comdes

Daleko dříve než vánoční stromečky stavěly se v našich rodinách betlémy. Za tento zvyk vděčíme svatému Františkovi z Assisi. Byl to veliký básník a veliké dítě. Díval se na svět udivenýma očima a bylo snadné naplnit jeho dlaň. Miloval všechno, co Bůh stvořil, a radoval se z jeho darů. Miloval na životě to, že může být součástí stvoření a stavěl se do jedné řady s deštěm i sluncem, skřivanem i motýlem. Byl svatý a nevěděl o tom. Byl dítě.

Když uvažoval o narození Páně, zatoužil prožít ten úžasný okamžik, kdy Maria podržela na svých loktech děťátko, svoje děťátko, které bylo Synem Božím a Spasitelem světa. Šel na to s dětinskou vynalézavostí. Postavil otevřenou chatku s jeslemi, vypůjčil si oslíka a vola, aby stáli nad jeslemi, sehnal dva dobrovolníky, aby zosobnili Pannu Marii a svatého Josefa, vše připravil podle své představy, ovečky, slámu, všecko živé. Jen s děťátkem přišla potíž, neboť nikdo živé děťátko překvapenému Františkovi nepůjčil. Musil se tedy spokojit s loutkou. Ale co by nezmohla jeho úžasná dětská představivost. Betlémská scéna stála jako opravdová a nad ní se sklenula skutečná noc, noc nejhlubší a nejdelší, noc nejtajemnější. A tehdy vyběhl František, aby jako pastýři přispěchal k jeslím a uviděl onen veliký zázrak lásky a života: dítě na matčině klíně. Zdálo se mu, že byl připočten do zpodobení scény a z jeho přebohatého srdce vytryskl proud vděčnosti za Boží dar žití. František vyzpíval jedno ze svých vrcholných vyznání, přednesl se slzami radosti kázání o bohatství, které se skrývá za pláštěm chudoby pro ty, kdo jsou pozorní a vděční a nechápou vše jako samozřejmost.

Jesličky, zobrazení narození Krista v Betlémě, se dík františkánům rychle rozšířily jako vánoční zvyk po celém tehdejším křesťanstvu.

Dnes sotva kdo bude spěchat k jesličkám tak, jako k nim kdysi přiběhl sv. František. Nicméně si betlém stavíme na oči a jdeme se podívat na jesličky v kostele. Na mnoha místech mění se jesličky i v živou hru. Děti hrají živý betlém. Co nám ten obraz říká? Proč za ním jdeme? Není to jen proto, že je to hezké? V Betlémě Judském se narodil Ježíš Kristus. Nastal tam zlom v dějinách lidstva. Byl to nový počátek. V obrazu Betléma jde o okamžik narození toho velikého krále králů, který přišel, aby obnovil na světě harmonický stav, který byl porušen hříchem. Přichází jako Pán nového království, jež je zbudováno na laskavých a poctivých vztazích mezi lidmi, které je královstvím pravdy, spravedlnosti a lásky. Kolem tohoto krále, maličkého a bezbranného dítěte, shromažďují se lidé věrní novému království. Tak přijdou pastýři, tak přijdou mudrci. Tak jdeme i my. Kdo do Betléma nejde, ale zanedlouho ho dá brutálně napadnout, je etablovaná moc krále Heroda, který se děsí příchodu nového krále. Návštěva jesliček je vlastně projevem našeho rozhodnutí patřit do onoho nového království, našeho rozhodnutí přijmout jiná pravidla mezilidských vztahů, než jsou ta, která nám často vadí, ale která sami rádi užíváme. Je to, anebo by to mělo být, rozhodnutí, že přestaneme podvádět, vydírat, chytračit, lhát, vytahovat se a pohrdat slabšími, a že se naopak začneme dělit a poctivě spolupracovat, že si chceme s lidmi rozumět a pomáhat, protože jsme přece sousedé a obyvatelé této země.

Protože jsou jesličky zářícím jádrem osvobozeného světa, přitahují k sobě všechny a všechno. Odtud má se Kristovo království dostat až na konec světa. Tuto skutečnost vyjadřují umělci různě. V Brabantu se k jesličkám shromažďuje i veškeré živočišstvo, přilétají ptáci, připlouvají ryby, přiběhnou všechna zvířata i zvířátka. V městě s´Hertogenbosh v Holandsku se celá jedna katedrální loď změní v nepřehlédnutelnou zoologickou zahradu.

Naši betlemáři jdou trochu jinou cestou, znázorňují vedle aktérů původní scény celou obec. Dobře to vidíme na vystřihovaných betlémech našich malířů, které byly oblíbené v poslední třetině devatenáctého a počátkem dvacátého století. Zvlášť dobře je to vidět na jesličkách Mikoláše Alše.

Mikoláš Aleš byl velkým milovníkem betlému. Byl také vášnivým nepřítelem vánočního stromku, kterému zazlíval, že ruší a odtahuje pozornost od betléma. Nenalézal slov, jak by o stromečku mluvil, a když je nalezl, musel každý stromeček ihned uschnout a dočista opadat. Tak jednou mluvil o tom, že nechápe, proč si takovou maškaru někdo postaví na stůl, aby nikdo na nic neviděl. Jindy říkal, že mu stromeček připadá jako tlustá cikánka ověšená cetkami a cingrlaty. Potřetí zase prohodil, že chce-li někdo o vánocích mermomocí vyhořet, nemusí oheň zakládat tak složitě. Stromeček to u Mikoláše prohrál.

Jeho cit od dětství vázal kouzlo vánoc s betlémem. Poprvé viděl betlém s více figurkami asi šestiletý. Hrozně si přál takový mít. Bratři mu slíbili, že mu betlém namalují, ale nějak k tomu nedošlo. Namaloval si ho tedy sám. Už tento betlém prvňáčka nese rysy jeho nadání. Všechno se tu hýbe, koně králů jsou skuteční koně v klidu i v chůzi. Jen velbloud vyšel nějak divně, protože Mikoláš zapomněl, kolik má hrbů. Uvažoval asi rozumně. mohl mít jeden hrb pro černého krále, nebo dva hrby, aby král seděl pěkně mezi nima jako v sedle. Anebo - buď oslavena dětská fantazie - měl tři hrby, protože přivezl všechny krále naráz.

Když se dospělý Aleš vrátil k malování betléma, nakreslil na známé čtyři archy vedle svaté rodiny všechny lidi svého rodiště, ani četníka nevynechal, ale udělal ho malého, aby stál na okraji.

Chystání betléma bývala velká práce a tichá zábava po celý advent. Někdy začínala příprava už v létě a na podzim, kdy bylo třeba vybrat mech, do kterého se figurky stavěly. V předvánoční době pak pracovali řezbáři a malíři, dělali figurky nové a opravovali staré. Betlémářská tradice v některých oblastech je stará řadu generací a patří ke cti rodiny. Na Orlicku např. lidé soupeřili o nejrozsáhlejší a nejdovednější betlém. Musili kvůli tomu někdy vyklidit část jedné místnosti. Na zeď rozvinuli velký papír s obrazem krajiny a před ní stavěli rozsáhlou scénu s domy, stromy a velkým množstvím figur, které byly v průběhu vánoc vyměňovány. Králové nebyli tam hned od začátku. Sousedé se pak navštěvovali, chválili a kritizovali, radili a hlavně měli spolu dobrou vůli a krásný námět k hovoru. Známé jsou také typické lidové betlémy z Příbramska a z Podkrkonoší. Všude jsou lidé hrdí na své betlémy a vždy se můžeme něčemu obdivovat. Jednou prostotě provedení, podruhé řezbářskému umění, jindy tajemným mechanismům, které figurkami pohybují, tu zvláštnosti přinášených darů - každý řemeslník nese svůj výtvor a najdeme i dítě, které nese hříbek, tam zase okouzlí nás vůně perníku, z kterého je celý betlém vytvořen.

I když stavět betlém je daleko méně než ho vyřezávat nebo kreslit a vystřihovat, je to přesto velké umění a krásná a poučná zábava. Když beru do rukou Alšovy figurky, a dělám to už půl století, vždycky si kladu otázku, jak ti lidé k sobě patří. Jednou je srovnám podle rodin, jindy nechám jít dospělé s dospělými a děti nechám pohromadě jejich hrám. Někdy mezi ně postavím jejich učitele, jindy je nechám obklopit sehnutého stařečka, který nese džbán piva. Nevím pak ovšem, zda ho ty děti obklopily, protože dovede tak pěkně vyprávět, nebo proto, že se tomu starému ochmelkovi chtějí vysmát. Proto pro jistotu nechám k nim spěchat vážného mnicha nebo přísného myslivce. S úsměvem dávám dohromady mlynáře s kominíkem, s jiným úsměvem stavím ho k černému králi. Ne jenom proto, že k sobě patří ti umounění, ale taky proto, že král leze z velblouda a žebřík by mu jistě přišel vhod. Psa nechám jednou pěkně krok za myslivcem, ale jindy ho postavím před takového mrňouse, který zoufale objímá vánočku, kterou mu svěřili. Kdybych pro nic jiného nemiloval Alše, pak pro jeho betlém, se kterým jsem si tolik vyhrál a tolik přitom pochopil, jak se to má a má mít mezi lidmi. A jsem rád, že on si taky jistě s betlémem vyhrál, když si ten první nakreslil už v šesti letech.

Nezapomeňme, že vánoce jsou svátky dětí i našeho dětství. Hrejme si trochu. Je to hezké.