Vánoční pohoda

Idylická představa Vánoc

z knihy Vánoce , vydal(o): Comdes

Všichni se těší na vánoční pohodu. Celá naše představa vánoc je idylická. Tuto tvář dala vánocům doba barokní, tam přišly všechny ty ovčičky, ukolébavky, plenčičky, žežuličky a troníčky za koledování. Gotická doba slavila vánoce jinak a byla nesporně věrnější originálnímu příběhu, který známe z Bible, ale který vždy znovu čteme přes růžové brýle barokní pastorely.

Originální vánoce nebyly žádnou idylou. Považte jenom, že kvůli nějakému pitomému byrokratickému výnosu a nesmyslné statistice musel se Josef s Marií vydat na dosti dalekou cestu zrovna v době, která se jim tak nehodila. Jet na oslu je nepředstavitelně nepohodlné i pro zdravého mladého muže. Natož pro křehkou ženu ve vysokém stupni těhotenství. Představme si všechnu tu starost, jak bude na cestě, kde se ubytují, zda se stihnou vrátit, aby se dítě narodilo doma. Uvažme, jak složité asi bylo zařídit alespoň to nejnutnější, když se dítě narodilo cestou. I kdyby ve velké prozíravosti pro jistotu měli bývali rodiče ledacos s sebou, byli odkázáni i v nejběžnějších potřebách na pomoc neznámých lidí. Přemýšleli jste někdy, jaký to tehdy pro ně byl najednou problém sehnat dostatek teplé vody na koupel novorozence? A pak ten neklid kolem děťátka, ten sběh lidí. Nakonec návštěva králů-mudrců a taková míra zájmu, že se Josef rozhodne bezodkladně odejít, protože by další pobyt v Betlémě mohl být přímo nebezpečný. A představme si další cestu, která se podobala útěku a nevedla domů, ale do ciziny. Domysleme i to, jak asi zapůsobila na mladičkou maminku a starostlivého otce děsivá zpráva o Herodově zákroku proti betlémským dětem. A uvažujme též o velkých vnitřních dramatech sv. Josefa, muže, který se těšil na běžně se odvíjející rodinný život a byl postaven před fakt, že jeho snoubenka je těhotná. Jak asi bylo Marii čekající na jeho reakci? Jen blázen mohl by toto nazvat idylou. Je to obrovské lidské a zároveň i Boží drama.

Tak, jak se vrství naše životní zkušenost, jak se odvíjí náš život, promlouvá k nám tento obraz vánoc různě. Jinak ho vidíme v dobách klidných a šťastných, jinak v dobách válečných, jinak v mládí, jinak ve stáří, jinak ve zdraví, jinak v nemoci, jinak, když neporušený celek rodinného kruhu harmonicky žije, jinak když je narušen smrtí nebo rozkolem. Ale vždy k nám vánoční obraz mluví. Proto je třeba vždy se do něho podívat, ano, vždycky se poctivě postavit před tuto velkou Boží zvěst. Je určitě chyba něco předstírat a je rovněž chyba říct: "Já letos vánoce neslavím, protože jaképak vánoce, když ... nevím co zlého mě potkalo." Vánoce jsou vždy štědré a vždy nám dají dobré dary, pokud nepropadneme hloupé představě, že už to všechno známe a že se jen stereotypně opakují. Vánoce jsou vždycky nové a vždy mluví k našemu životu. Pokaždé nám připomenou něco jiného. Jednou nám připomenou potřeby nuzných a zdůrazní tím i naše štěstí, podruhé nám dají posilu v těžkostech a připomenou nám, že vzájemná láska a láska Boží je bohatstvím, které převáží hmotnou tíseň i lidský žal. To vše ovšem se stane jen tehdy, když se jako pravdivě žijící lidé setkáme s Boží pravdou lidského příběhu svaté rodiny. Tehdy totiž do našeho srdce vstoupí mír a uslyšíme andělský hlas zvěstující pokoj lidem a slávu Boží.