Jak vypadal život v uprchlickém táboře v roce 1950?
Život v tomto táboře zachytila komunistická propaganda v románu Opustíš-li mne a samozřejmě ho vylíčila v těch nejčernějších barvách. Je ovšem pravda, že zde nepanoval žádný blahobyt. Německo bylo po válce vydrancované a tížila ho velká nezaměstnanost. Z toho důvodu uprchlíci nedostali pracovní povolení (když si chtěl někdo přivydělat, musel jen načerno), a byli tak odsouzeni k dlouhodobé nečinnosti. Za takové situace kvetla zahálka, což nevedlo k ničemu dobrému a tábor Valka byl brzy proslulý svou kriminalitou.
Z čeho jste žili?
Dostávali jsme velmi omezený denní příděl potravin a nepatrné měsíční kapesné, které nám sotva stačilo na nutnou korespondenci. Bydleli jsme v dřevěných barácích s cimrami po patnácti až dvaceti lidech, které stavěl Hitler po celém svém impériu. V zimě jsme dostávali na cimru jeden kýbl uhlí, a tak jsme zatápěli až hodně pozdě večer, abychom vydrželi u kamen co nejdéle. Na noc jsme se museli do něčeho zabalit, abychom přestáli ranní mrazy. A tak se nám ještě hodily skautské zkušenosti – ušili jsme si pytel a do něho nastrkali noviny, jimiž jsme se obalili. Neměli jsme ani pořádné ošacení a nosili jsme staré americké šaty, které rozdávala Charita. Jednou nám přivezli velkou dodávku bot, ale všechny byly levé, a navíc šlo o gumové přezůvky. Když na podzim přišly deště, chodili jsme všichni v gumácích a obě boty měli levé. Veškeré naše nádobí byla miska a lžíce… a tak bych mohl pokračovat.
Časem jsme měli snahu vytvořit si v táboře kousek starého domova. Jako kněží jsme se o to pokoušeli aspoň v náboženské rovině a s velkou vřelostí jsme slavili Vánoce, svátek sv. Václava nebo posvícení. I ostatní se snažili najít něco, co by jim připomínalo domov, a tak se obnovovaly různé spolky jako Sokol, Orel či skauti; začala zde fungovat i škola pro děti. Zkrátka vzniklo jakési malé městečko žijící svým životem.
V uprchlickém táboře jste nepobyl dlouho, ale přesto – jakou životní zkušenost vám to dalo?
Člověk tam přišel do styku s nejprimitivnějším lidstvím. Když žijete ve společnosti, kde jste se narodili a vyrostli, která určovala vaše chování, tak v ní máte určitou sociální oporu – děláte to, co dělají druzí. Ale uprchlík je najednou izolován, ocitne se sám v neznámém světě bez rodiny, přátel a první sociální vazby si vytváří až na táborové cimře, což s sebou nese velký problém. Zde se totiž setkáváte s lidstvím v jeho nahotě, bez kulturního kontextu, který vytváří každý domov. Proto také člověk vybavený určitými náboženskými hodnotami snáší toto přechodné období lépe než ti, co byli v tom směru úplně bezprizorní, bez jakýchkoli záchytných bodů. Být takto sám je velmi náročné.
Zpracováno podle knihy:
Život voněl člověčinou - Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
P. Karel Fořt se narodil 8.11.1921 v rodině četnického důstojníka v Rožmitále pod Třemšínem. byl skautským vůdcem, za což byl roku 1940 zatčen gestapem a vězněn. Poté se rozhodl pro kněžskou dráhu. Vysvěcen byl několik měsíců po komunistickém puči roku 1948. Jako kněz působil ve Vimperku, odkud spravoval řadu šumavských farností. Pastoračně se staral i o dosud neodsunuté sudetské Němce.
Když kolem něj začal komunistický režim stahovat smyčku, utekl roku 1950 na poslední chvíli za hranice a zamířil na misie do Alžírska, kde zažil i nelítostný teroristický "národně osvobozenecký" boj. Odešel tedy do Německa, kde postupně vybudoval celou síť českých center. Sám vedl českou farnost v Mnichově a působil v rádiu Svobodná Evropa, odkud je mezi posluchači známý pod pseudonymem "Otec Karel".
27.10. 2008 obdržel na českobudějovické radnici vyznamenání Za zásluhy a Za statečnost. 28.10.2012 propůjčil Mons. Karlu Jaroslavu Fořtovi prezident Václav Klaus Řáde Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Na webu vira.cz proběhl s Karlem Fořtem online rozhovor.
Karel Fořt zemřel 21.1.2014.
