Moje milovaná babička mi vyprávěla, že se jednou málem zřítila s letadlem. Tatínek s mým dědečkem ji vzali malým letadlem na vyhlídkový let nad Texasem, a najednou jim vysadily motory. V kabině se rozhostilo mrtvé ticho a stroj začal klesat k zemi.
Já, která se při létání nikdy necítila ve své kůži, jsem se jí zděšeně zeptala, jestli měla strach. Vykřikla tak pronikavě, až se zachvělo sklo v okýnkách? Přemohl ji děs a smutek?
Na okamžik se zamyslela,
pak se zasmála a zavrtěla hlavou,
že se kupodivu vůbec nebála.
Vlastně zůstala úplně v klidu.
Prý měla za sebou dobrý život,
a pokud by to byla Boží vůle,
byla připravená k odchodu.
Jelikož mi ten zážitek mohla vyprávět, je asi zřejmé, že se nakonec motory nějak opět probudily k životu. Dokonce se později nebála nastoupit do dalších letadel a brázdila přátelskou oblohu ještě řadu let (což mi dodnes nejde do hlavy).
Nedávno se zase mé zrzavé kamarádce Jenny přihodilo, že se nemohla nadechnout, a museli ji narychlo převézt do nemocnice. Byla totiž těhotná, a jelikož trpí poruchou srážlivosti krve, bála se, že je to důsledek plicní embolie. Věděla, že to může být smrtelné. Doktor ji totiž varoval, že pokud by to nastalo, musí se během hodiny dostat do rukou lékařů, jinak bude pozdě.
Jakmile dorazila na příjem, zavedli jí do žíly kontrastní látku a udělali CT. Obecně dokáže číst výsledky takového vyšetření jen specialista, ale v jejím případě byly dvě z mnoha sraženin na plicích tak velké, že je rozeznal i běžný lékař, který tam měl právě službu. Okamžitě ji hospitalizovali.
Zřízenec na pokoji jí vykládal, že před pár týdny přijímal pacienta, který měl stejně jako ona oboustrannou plicní embolii. Ovšem neměl prý na plicích zdaleka tolik sraženin jako ona. Poněvadž jí bylo jasné, o jak závažnou diagnózu se jedná, a potřebovala slyšet uklidňující slova, zeptala se sanitáře, jak se tomu pacientovi teď daří. Chlapík se zarazil a pak odpověděl: „No, je po smrti.“
Když mi Jenny tu historku vyprávěla, zůstala jsem s otevřenou pusou a stejně jako předtím babičku jsem ji zasypala otázkami: Vyděsila se? Zhroutila se z toho šoku? Jak se dokázala ovládnout, že toho chlapa nepraštila čímkoli, co měla zrovna po ruce?
Zasmála se, podobně jako prve babička,
ale prohlásila, že se kupodivu cítila klidná.
Milovala Boha,
byla si jistá jeho láskou
a důvěřovala jeho vůli,
i kdyby to mělo znamenat, že už přišel její čas.
I ona si uchovala pokoj uprostřed situace,
která mi připadala úplně děsivá.
(Ale ne vždy jsme schopni takto reagovat, i když Bohu důvěřujeme. Někdy nás prostě přemůže pochybnost. A stejně tak i mojí kamarádku Jenny jednou přemohl tak nevýslovný žal a vztek, že vůbec nevnímala Boží milost. Bůh ji ale neopustil. O tom píšu v další kapitole…)
