Vše nezávisí jen na mých schopnostech

Považuji za velkou výsadu a čest, že mi byla svěřena péče o všechny naše děti, ale musím uznat, že cesty a plány, které jim Bůh přichystal, nezávisejí jen na mých rodičovských schopnostech. Jejich úspěch v tomto i příštím životě není podmíněný tím, jestli se pokaždé správně rozhodnu nebo jestli se budu od rána do večera chovat vzorně. Kdyby to ode mě Hospodin skutečně očekával, bylo by jeho rozhodnutí svěřit ty nedokonalé lidské bytůstky stejně nedokonalým rodičům opravdu na pováženou.

Coby novopečená matka jsem to chápala ještě mnohem méně než dnes. Nedokázala bych to formulovat a snad jsem si to ani plně neuvědomovala, ale vycházela jsem z předpokladu, že blaho mých dětí a spása jejich duší závisí pouze na tom, jestli jim vyberu správný typ plenek. Možná z nich vyrostou dobří lidé, budu-li jim vařit zdravá jídla, ale pokud nebudu dostatečně stimulovat jejich intelekt, všechno se ještě může pokazit. A nedej Bože, abych se neovládla a zvýšila na ně hlas. Jak by se z toho jenom vzpamatovaly?

Mateřství rychle ukáže všechny naše nedostatky

Nemusím snad ani dodávat, že pro svoje děti chci jen to nejlepší. Snesla bych jim modré z nebe, kdyby si to přály (a kdybych dosáhla tak vysoko), jenže mateřství člověka záhy naučí pokoře – velmi rychle vyvstanou všechny naše nedostatky. A tehdy se musíte rozhodnout. Budete dál křečovitě svírat otěže a snažit se ovlivňovat to, co beztak nemáte pod kontrolou, anebo si přiznáte vlastní nedokonalost a zoufalou potřebu Vykupitele a naučíte se svěřovat věci do Božích rukou?

Nějakou dobu jsem zkoušela jít první cestou, čímž jsem všem kolem sebe jen ztrpčovala život, až jsem nakonec neochotně přistoupila na druhou variantu. Na našem koberci jsou asi vyšlapané stopy, jak jsem večer co večer chodila z pokoje do pokoje, dívala se na svoje spící děti a prosila Boha, aby zhojil zranění, která jsem jim způsobila, a vynahradil jim všechno, co jsem jim sama nedokázala dát.

Po pravdě jim totiž občas ubližuju a nezvládám dávat to, co bych měla. Vlastně dennodenně. Nedělám to úmyslně a vší silou se tomu bráním, ale jsem netrpělivá a nedokonalá, a když v koupelně nadělají potopu, dokážu se pořádně rozčílit. Učím se však, že

čím víc dovolím Bohu,
aby mě naplnil svou láskou,
tím víc je dokážu milovat,

přestože proces učení, jak dávat a přijímat lásku, je hodně zdlouhavý. Mezitím se proto modlím asi těmito slovy: „Pane, pomoz mi je víc a lépe milovat. Vyplň ty mezery, které vznikly, když jsem jim nevěnovala dost péče a pozornosti. Dej, ať si zapamatují spíš ty hezké než smutné chvíle. Naplň je svou láskou a milostí.“ A jen doufám, že to bude stačit.

Děti musejí jednou nastoupit svou jedinečnou cestu

Když jde o rozhodování, která se týkají mých dětí, neustále se strachuju, že jsem se rozhodla špatně. A toho strachu se prostě nedokážu zbavit. Učím se s ním ale nějak žít – začala jsem ho brát jako součást křížové cesty rodičovství. Možná by bylo horší, kdybych si v tomto směru vůbec nedělala starosti…

Pravdou ale je, že i kdybych udělala všechno správně, vyhnula se sebemenším přešlapům a ohlídala každý jejich pohyb, stejně bych nakonec skončila „v slzavém údolí“. Všechny děti musejí jednou nastoupit svou jedinečnou cestu životem a nebudou to mít v životě vždycky jednoduché a příjemné. Čeká je neustálé očišťování ohněm, až je Bůh bude utvářet ke svému obrazu. Budou klopýtat, padat a růst, budou se ptát, dohadovat a rozhodovat, čekají je chvíle radosti i smutku… A jednoho dne snad přijdou na to, jakého člověka z nich Bůh chce mít.

Nemusíme všechno ovlivňovat 

V tom se skrývá dobrá i špatná zpráva zároveň. Na jednu stranu nemůžeme všechno ovlivnit, což je bolestné zjištění. Na druhou stranu však nemusíme všechno ovlivňovat – a to je zase osvobozující. Vědomí, že Bůh miluje naše maličké mnohem víc, než bychom to dokázali sami, přináší velký pokoj.

Nemůžeme své děti ochránit
před každým zraněním,
ale můžeme je znovu a znovu svěřovat
zpátky tomu, kdo je dokáže
vyléčit.