Chudí jsou praporem evangelia a Ježíš je nosí v srdci

Když jsem byl zvolen papežem, říkali někteří lidé, že často mluvím o chudých, protože jsem asi komunista nebo marxista. I jeden přítel kardinál mi kdysi vyprávěl, že jedna paní, dobrá katolička, mu řekla, že je přesvědčená, že papež František je vzdoropapež. A proč? Mimo jiné proto, že nenosí červené papežské lakýrky.

Ale mluvit o chudých automaticky neznamená, že je člověk komunista. Chudí jsou praporem evangelia a Ježíš je nosí v srdci. Chudoba nemá žádnou ideologii, církev není a nemůže být nositelem ideologie. A já jsem komunistickou ideologii nikdy nepřijal.

Nemůžeme vše zredukovat na politickou pravici nebo levici. Vezměme si například Skutky apoštolů 4:32, kde se dočteme, že „… všichni kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli vše společné.“ V raně křesťanských společenstvích byl tedy majetek sdílený. To není komunismus, to je ryzí křesťanství!

Jak se o komunismu a kapitalismu vyjádřil Benedikt XVI.?

Pamatuji si na projev papeže Benedikta XVI. ze 13. 5. 2007, v němž uvedl: „Jak kapitalismus, tak marxismus slíbily, že najdou způsob, jak najít cestu k vytvoření správných struktur, a tvrdily, že jakmile se ustanoví, budou fungovat samostatně. Tvrdily, že nejen nebudou potřebovat předešlou individuální morálku, ale že ony samy navrhnou společnou morálku. A ukázalo se, že tento ideologický příslib je falešný. Vyšlo to najevo díky faktům.

Marxistický systém, který přijal tuto ideologii na vládní úrovni, po sobě nezanechal jen smutné dědictví ekonomické a ekologické destrukce, ale i obrovské množství mrtvých a bolestný útlak lidské duše. A něco podobného vidíme i na Západě, kde se neustále zvětšuje vzdálenost mezi chudými a bohatými a dochází k znepokojivému ponižování osobní důstojnosti pomocí drog, alkoholu a klamných přeludů štěstí. […] Tam, kde chybí Bůh – Bůh s lidskou tváří Ježíše Krista –, se pravé hodnoty nezobrazují v plné síle…“

Jako biskup chodil mezi chudé do slumů

Po mém biskupském svěcení v Buenos Aires v Argentině (1992) mě můj nadřízený arcibiskup poslal jako biskupského vikáře přímo do čtvrti Flores, kde jsem vyrůstal. Pán tomu chtěl, abych započal novou životní etapu lidem nablízku, přinášel Kristova slova a útěchu rodinám, které si zasluhovaly největší pozornost, těm, které žily ve villas miserias (chudinských čtvrtích). V těch letech jsem poznal kněze otce Pepeho Di Paola, který se cítil povolán k tomu, aby pracoval přímo ve slumech.  Často jsem ho navštěvoval a někdy jsem tam také vypomáhal. To byly jedny z nejlepších chvílí mého života. Na těch prašných ulicích jsem i já našel Pána, který mi řekl, abych ty ubohé duše neopouštěl.

V roce 1998 jsem se pak stal arcibiskupem a stanul tak ve vedení arcidiecéze. A při vykonávání tohoto úkolu jsem si vytyčil jednu prioritu: být ve službách argentinského lidu, zvláště těch, které přemohla bída a chudoba. Byla to výzva a velký dar moct přinášet evangelium Ježíše Krista jak mocným, kteří často nenaslouchali, protože je rozptylovaly jiné zájmy a společnost více zaměřená na peníze, tak i těm posledním z posledních, které Pán miluje, a oni mě pohledem svých očí toužících po lásce a ohlušujícím mlčením naučili mnohé.

V těch krásných letech jsem tiskl vrásčité ruce hladovějících lidí, které se dlouhé dny nedotkly jídla. Ruce, které kradly, aby nakrmily své děti; ruce plné ran, které hledaly pomoc, aby mohly změnit svůj život k lepšímu. Hladil jsem tváře mladých i starých lidí, opuštěných, na ulici a bez naděje; tváře žen zbavených lidské důstojnosti, tváře vyděšených otců a matek, které trápila lhostejnost. Tváře chlapců a děvčátek, jimž byla ukradena budoucnost. A jako jediného Spasitele jsem ve všech těch tvářích nalezl Ježíše Krista, který je cesta, pravda a život.

Je to dar, každý to musí poznat, každý to musí zažít.
Ušpiňme si ruce, dejme smysl naší existenci tak,
že budeme hledat Boha i mezi chudými.
Takto – spolu s modlitbou – lze každý den
pociťovat přítomnost Páně.