7. 1. 2007

Křest Páně - Cyklus C

Ježíšův křest v řece Jordánu a jeho zázrak proměnění vody ve víno na svatbě v Káně jsou původními prvky svátku Epifanie, tedy Zjevení Páně. Svátkem Křtu Páně končí v liturgickém kalendáři období Vánoc. V souvislosti s Ježíšovým křtem, ve kterém se naplno ukázala jeho solidarita s námi, hříšníky, uvažujeme o našem křtu, kdy jsme se my, nebo naši zástupci za nás, odříkali zla a rozhodovali se pro Boha v Kristu. V jeho sestoupení do vody se zjevila Nejsvětější Trojice a jasně se představila cesta vítězství Boha nad zlem, zazářila jeho sláva. Svou solidaritou Bůh jednoznačně ukázal, že stojí na straně nás, hříšníků. My nyní začínáme nový rok, máme před sebou úsek času života, novou volbu. Budeme úspěšní, pokud se taky my znovu postavíme na stranu Boha, pokud mu umožníme, aby se on představil v našich postojích a v našem jednání. Pusťme se do toho hned!

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Když byl Pán Ježíš pokřtěn, otevřelo se nebe, objevil se nad ním Duch svatý jako holubice a ozval se hlas Otce: „To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil.“

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, tys slavnostně prohlásil, že Kristus je tvůj milovaný Syn, když na něj při křtu v řece Jordánu sestoupil Duch svatý; dej, ať všichni, které jsi přijal za syny a dal jim nový život z vody a z Ducha svatého, zůstávají v tvé lásce. Skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Dříve než Izaiáš vybídne k přípravě cesty pro Hospodina, k zarovnání údolí – tj. doplnění mezer v lásce – a ke snížení hor a pahorků – tj. umenšení naší pýchy a povýšenosti, nechává zaznít Hospodinova slova: „Těšte, těšte můj národ ... mluvte k srdci Jeruzaléma ... je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost...“ a dnešní úryvek je uzavřen další připomínkou starostlivé Boží lásky, jež kladené nároky činí břemenem, které netíží: „Pán, Hospodin, přichází s mocí ... Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovečky šetrně vede.“

Iz 40,1-5.9-11

Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina, vzal totiž z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy.
Hlas volá: „Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou! Zjeví se Hospodinova velebnost; každé tělo uzří jeho spásu. Hospodinova ústa to řekla.“
Vystup na vysokou horu, Sióne, který hlásáš radostnou zvěst, mocně pozvedni svůj hlas, Jeruzaléme, který hlásáš radostnou zvěst! Neboj se, nahlas řekni judským městům: „Hle, váš Bůh! Hle, Pán, Hospodin, přichází v síle, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu, před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede.“

ŽALM 104

Odpověď: Veleb, duše má, Hospodina!

Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! – Velebností a vznešeností ses oděl, – světlem se halíš jako pláštěm. – Napjals nebesa jako stanovou plachtu, – nad vodami jsi zbudoval své síně.
Z mraků si děláš svůj vůz, – kráčíš na perutích větru. – Větry si volíš za své posly, – za své služebníky plameny ohně.
Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! –Všechno jsi moudře učinil, – země je plná tvého tvorstva. – Zde moře mohutné a široširé, – v něm nespočetné hemžení – živočichů drobných i velkých.
Všichni čekají od tebe, – že jim dáš obživu v pravý čas. – Ty jim dáváš, a oni sbírají, – otvíráš ruku, a sytí se dobrými dary.
Děsí se, když skryješ svou tvář, – hynou, když vezmeš jim život, – a vracejí se do svého prachu. – Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, – a obnovuješ tvář země.

2. ČTENÍ

I tento text upomíná na Boží milosrdnou lásku, která se klene i nad naší špatností. Opět jsme vyzýváni k odložení starého a bezcenného a k vykročení po stezce úzké a obtížné (2, 12), na níž však vždy budeme podpíráni Boží dobrotou, láskou (3, 4) a milostí, z níž jsme se stali dědici života věčného.

Tit 2,11-14; 3,4-7

Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.
Projevila se dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Jan říkal: Přichází mocnější než já; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Aleluja

EVANGELIUM

Lukáš oproti ostatním dvěma synoptickým evangeliím zdůrazňuje, že Duch svatý na Ježíše sestoupil, když se modlil (v. 21). Modlitba a dary Ducha svatého spolu nerozlučně souvisejí a skrze ně, skrze modlitbu v Duchu svatém, i každý z nás může slyšet Otcův hlas: „Ty jsi můj milovaný syn, má milovaná dcera, v tobě mám zalíbení!“ (Lk 3:22)

Lk 3,15-16.21-22

Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“
Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“

K ZAMYŠLENÍ

Křest je branou k životu a k Božímu království. Je první svátostí, kterou Kristus nabídl všem, aby měli věčný život, a svěřil jej své církvi spolu s evangeliem… Křest je tedy především svátostí víry, kterou člověk odpovídá na Kristovo evangelium, osvícen milostí Ducha svatého. Kromě toho je křest svátostí, která činí člověka živým údem těla církve, tvoří z něj příbytek Boží v Duchu svatém, dává mu podíl na královském kněžství a přičleňuje ho k svatému lidu. Křest rovněž vytváří svazek jednoty mezi všemi, kteří byli pokřtěni. Křest je obmytím vodou ve slově života, a proto smývá z člověka každou poskvrnu viny, jak prvotního hříchu, tak i hříchů osobních, poskytuje účast na Boží přirozenosti a dává adoptivní Boží synovství. (Všeobecný úvod k obřadům křtu, srov. 3-5).

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

8.1.

Žid 1,1-6

Mk 1,14-20

Komentář: Mk 1,14-20
Pozvání k následování je pozváním i pro mne. Byť dnes třeba ani neopustím svůj domov nebo se budu pohybovat jen na svých pravidelných trasách. Právě zde mám následovat svého Pána.

9. 1.

Žid 2,5-12

Mk 1,21b-28

Komentář: Mk 1,21b-28
Žasnu nad Ježíšovým učením? Čím jsou pro mě úryvky z evangelií? Něčím, co jsem už mnohokrát slyšel? Dávným, neaktuálním, možná neskutečným příběhem? Božím Slovem vstupujícím do mého života?

10. 1.

Žid 2,14-18

Mk 1,29-39

Komentář: Mk 1,29-39
Ježíš nachází pro svoji službu sílu v modlitbě. I já mohu pro „nesení tíhy“ dnešního dne prosit o sílu, odvahu a naději.

11. 1.

Žid 3,7-14

Mk 1, 40-45

Komentář: Mk 1, 40-45
Jistota malomocného je úžasná. A Ježíšovo „chci“ proměňuje člověka, vrací jej do života. Jeho „chci“ zaznívá i do mojí situace, do mého života, do mých proseb, do mých očekávání.

12. 1.

Žid 4,1-5.11

Mk 2,1-12

Komentář: Mk 2,1-12
Pro víru druhých byl ochrnulý uzdraven. Pro (skrze) moji víru mohou být druzí utěšováni, usvědčováni, přitahováni k Pánu, dovedeni k setkání s Ním.

13. 1.

Žid 4,12-16

Mk 2,13-17

Komentář: Mk 2,13-17
Povolání hříšníka může v nás – ve víře zaběhnutých – vzbuzovat otázky podobné těm z úryvku. Jak vnímám lidi kolem sebe (hříšníky, nevěřící)? Jako ty, kteří především potřebují Boží spásu?