Svátek Uvedení Páně do chrámu

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Vzpomínáme, Bože, na tvé milosrdenství ve tvém chrámě. Jako tvé jméno, Bože, tak i tvá chvála sahá až na konec země; tvá pravice oplývá sprave­dlností.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, když se tvůj jednorozený Syn stal člověkem, byl ti představen v chrámě; my si to dnes připomínáme a pokorně prosíme: očisti naše nitro, abychom mohli před­stoupit před tebe. Skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Prorok Malachiáš poté, co vytkl kněžím formální bohoslužbu, hlásá blízký ”den Páně”: Bůh sám přijde jako soudce, který očistí svůj lid k pravé bohoslužbě. To nastane tehdy, když do chrámu vejde Pán, ”anděl smlouvy”, tak nazývaný proto, že zprostředkuje smlouvu mezi Bohem a lidem.

Mal 3,1-4

Toto praví Pán Bůh: ”Hle, posílám svého anděla, aby mi připra­vil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte.

Hle, přijde - praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho pří­chodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hos­podinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.”

ŽALM 24

Odpověď: Hospodin zástupů, on je král slávy!

Zdvihněte, brány, své klenby, - zvyšte se, prastaré vchody, - ať vejde král slávy!

Kdo je ten král slávy? - Silný a mocný Hospodin, - Hospodin udatný v boji.

Zdvihněte, brány, své klenby, - zvyšte se, prastaré vchody, - ať vejde král slávy!

Kdo je ten král slávy? - Hospodin zá­stupů, - on je král slávy!

2. ČTENÍ

Tento úryvek vysvětluje, jakým způsobem je Kristus prostředníkem (knězem): skrze solidaritu ke každému člověku, skrze ”skutečně lidský život”. Díky ”své lidskosti” Kristus ”chápe” každého z nás. A nejen to - dává účin­nou posilu těm, kdo se nacházejí v těžkostech.

Žid 2,14-18

Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vy­svobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal an­dělů, ale Abrahámových potomků.

Proto se ve všem musel připo­dobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha velekně­zem milo­srdným a věrným, a tak usmiřoval hří­chy lidu. A protože sám prožíval utr­pení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky při­cházejí.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Pán je světlo národů. Pán je sláva svého lidu. Aleluja.

EVANGELIUM

I v tomto příběhu se ukazuje chudoba Svaté rodiny: v den Mariina kultického očišťování (tj. 40 dní po narození dítěte - Lv 12,1-6) je podána oběť chudých - pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tento starozákonní rituál dostává svůj nový obsah: stařec Simeon a prorokyně Anna mohou vidět Boží spásu - Ježíše.

Lk 2,22-40

Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho předsta­vili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: ”Všechno prvorozené mužského rodu ať je za­svěceno Pánu.” Přitom chtěli také po­dat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.

Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, oče­kával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.

Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha:
”Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připra­vil pro všechny národy: světlo na osvícení pohanům a slávu pro tvůj izraelský lid.”

Jeho otec i matka byli plní údivu nad slovy, která o něm slyšeli.
Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: ”On je ustano­ven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pro­nikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.”

Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v man­želství, potom sama jako vdova - bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevy­cházela z chrámu a sloužil Bohu posty a modlit­bami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.

Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta.

Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.

K ZAMYŠLENÍ

Mluvit lehkovážně v Hospodi­nově jménu bylo a je nebezpečné, je to závažné pochybení. Ale slyšet hlas Boží, který mluvil skrze proroka, bylo pro vyvolený národ životně důležité. Proto jim Bůh proroky posílal, i když se někdy objevovali také proroci fa­lešní. Naše situace je jednodušší. Všechna Boží slova vůči lidem vr­cholí v životě a slovech jeho Syna - Ježíše. Ať čteme Starý zákon nebo posloucháme jaké­hokoliv současného ”proroka”, je zde jedno zásadní krite­rium: vede nás ta­kové čtení nebo naslouchání k vnímání Ježíšova slova? K větší oddanosti k našemu Mistru a Pánu? Pokud tomu tak je, není třeba se nikoho bát. Pokud takové slovo vede člověka jinak, než slovo Ježí­šovo, je třeba zbystřit po­zornost a odmítnout je. K Bohu, na­šemu Otci, nás skutečně spolehlivě vede jen Ježíš a ten, kdo ho následuje, slyší jeho slovo, tlumočí ho a nepřidává si k tomu svá vlastní přání a své osobní nároky.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

Žid 11,32-40

Mk 5,1-20

Komentář: Mk 5,1-20
”Jdi domů ke své rodině a pověz jim…”: nelehký úkol, jak jsme se mohli asi víckrát přesvědčit. A po­kud neoslovují naše slova, mohou pro­mlouvat aspoň naše skutky: ne­bojme se ”vyzařovat evangelium”!

Žid 12,1-4

Mk 5,21-43

Komentář: Mk 5,21-43
Dotýkat se Ježíše: pro někte­ré­ho obyvatele Palestiny tehdejší doby to bylo možné, ale pro nás? Nemu­síme rezignovat: i my se můžeme dotknout Ježíše vírou, hlubokou dů­věrou. A v té­to důvěře mu ukázat ”krvácející rány”.

Žid 12,4-7.11-15

Mk 6,1-6

Komentář: Mk 6,1-6
Víra ”umožňuje Kristu”, aby jednal, nevíra mu to naopak znemož­ňuje. A za touto nevírou se někdy pa­radoxně neskrývá ”neznalost Krista”, ale ”důvěrná” znalost: vždyť ho už ”známe z kostela”, z kázání, z knih… už nás nemůže překvapit…

Žid 12,18-19.21-24

Mk 6,7-13

Komentář: Mk 6,7-13
I vyšli… a uzdravovali ne­mocné. Patrně nejsme povoláni k tomu, abychom začali ”obcházet” nemocné. Přesto jsme určitě povoláni k tomu, abychom vyšli ze sebe a vi­děli nemocné kolem sebe: lidi slabé fyzicky nebo duchovně. A takových se také ujímat: slovem, modlitbou, účinnou láskou.

Žid 13,1-8

Mk 6,14-29

Komentář: Mk 6,14-29
Král Herodes původně ne­chtěl nechat usmrtit Jana Křtitele, ale nako­nec podlehl nátlaku. Je poučné si všim­nout, že slabost k Herodiadě ho při­vedla k takovému kroku, i když pů­vodně ”nechtěl”. Znám svoji Achillovu patu?

Žid 13,15-17.20-21

Mk 6,30-34

Komentář: Mk 6,30-34
I ty prožíváš situace, kdy se cítíš jako ”ovce bez pastýře”: rozkolí­saný, nejistý, tápající. A v takových okamžicích si vzpomeň, že Ježíšovi nejsi lhostejný: on ”má s tebou sou­cit” a chce tě vést po dobrých stez­kách. Je jen na tobě, aby ses mu ote­vřel a na­slouchal.