Sekce: Nedělní liturgie
15. 5. 2005
Slavnost Seslání Ducha svatého
VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA
Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který v nás přebývá. Aleluja.
VSTUPNÍ MODLITBA
Bože, ty shromažďuješ svou církev ze všech národů a posvěcuješ ji svým svatým Duchem; sesílej hojnost jeho darů celému světu a společenství věřících provázej působením své milosti jako na počátku, když se začalo šířit tvé evangelium. Prosíme o to skrze tvého Syna...
1. ČTENÍ
Podle pozdní židovské tradice byly letnice vzpomínkou na předání Zákona na hoře Sínaj (Ex 19-20). Sestoupení Ducha svatého silně připomíná Boží zjevení na Sínaji: zemětřesení a oheň doprovázely také odevzdání Zákona. Duch svatý sestoupil právě o letnicích, aby ukázal, že on je nový, duchovní zákon. Tento zákon není vepsán na kamenné desky, ale do srdce. Není to vnější zákon, ale vnitřní. Tak se naplnila slova: „Svůj zákon jim dám do nitra“ (Jer 31,33), „dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha“ (Ez 36,26). Duch sestoupil v podobě ohnivých jazyků a apoštolové roznícení tímto ohněm začali v nových jazycích chválit Boha. Jejich mlčení se stalo slovem, jejich strach se stal odvážným svědectvím o Bohu, jejich chlad se proměnil v horlivost. Nový Duch, nové srdce, nový jazyk.
Sk 2,1-11
Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
„Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“
ŽALM 104
Odpověď: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země!
Veleb, duše má, Hospodina! – Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! – Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! – Země je plná tvého tvorstva.
Hynou, když vezmeš jim život, – a vracejí se do svého prachu. – Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, – a obnovuješ tvář země.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, – ať se Hospodin těší ze svého díla! – Kéž se mu líbí má píseň: – má radost bude v Hospodinu.
2. ČTENÍ
Úryvek z listu Korinťanům je výstižným komentářem Skutků apoštolů. Jenom Duch svatý dává odvahu k víře v Krista, odvahu k vyznání. Ježíšův Duch neodkazuje ke Kristu jenom skrze slovo vyznání, ale také skrze jiné projevy (např. uzdravení, rozlišování duchů, srov. 1 Kor 12,8-11). Všechny tyto dary dosvědčují, že Ježíš opravdu žije. Zároveň jsou tyto projevy k prospěchu a „budování“ Kristova těla. Mnohost darů tedy nepřispívá k rozdělení, ale k jednotě církve. Duch svatý není jen oživující silou jednotlivého křesťana, ale je také oživující „duší“ celého Kristova Těla.
1 Kor 12,3b-7.12-13
Bratři (a sestry)! Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán.“
Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.
Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.
ZPĚV PŘED EVANGELIEM
Aleluja. Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky. Aleluja.
EVANGELIUM
Ježíš dává svého Ducha právě v den vzkříšení: dar Ducha je totiž „plodem“ Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. Letnice tedy „zpřítomňují“ Velikonoce, „zpřítomňují“ v srdcích apoštolů Ježíšovu smrt a vzkříšení. Proto Ježíš ukazuje nejprve probodený bok: je to ten bok, z kterého vyprýštily krev a voda symbolizující nový život! Duch zpřítomňuje Ježíšovu smrt tím, že odumírá „staré“: strach, uzavřenost, hřích (v. 19). Místo toho Duch vzkříšeného přináší do nitra nový život: pokoj, radost, odpuštění, otevřenost vůči druhým, odvahu k přijetí Ježíšova poslání (v. 20-23). Tohoto stvořitelského Ducha Ježíš dává vdechnutím a slovem, podobně jako Hospodin stvořil Adama slovem a vdechnutím (Gn 2,7). O letnicích se konečně uskutečňuje nové stvoření!
Jan 20,19-23
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
K ZAMYŠLENÍ
Dnešní den můžeme považovat za oslavu vrcholného obdarování těch, kdo v Krista uvěřili. Duch svatý byl dán a je dáván, Bůh trvale uskutečňuje to, co slíbil. Tváří v tvář světu bude církev vždy slabá politickou, ekonomickou a jakoukoliv jinou světskou silou, ale může být silná Duchem, který v ní chce působit. Síla Ducha ovšem nepřemáhá především ty, kdo chtějí církvi škodit, ale hřích, který napadá jak křesťany, tak všechny ostatní. Zatímco lidé jsou někdy silni proti svým protivníkům, tedy jedni proti druhým, je Bůh silný vůči hříchu v nás. Nepřemáhá ho ovšem likvidací protivníka, ale odpuštěním. A pozemšťanu se tento způsob zdá být mnohdy velmi slabý. Proto potřebuje i věřící člověk nejednou obrácení k pravdě evangelia, aby toužil víc po odpouštějící moci Boží než po lidských vítězstvích.
TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN
16. 5. Svátek sv. Jana Nepomuckého
Řím 8,31b-39
Mt 10,17-22
Komentář: Mt 10,17-22
Vnímat v utrpení a dokonce v ohrožení života, že je Bůh s námi, musí být nesmírně těžké. Ujišťovat nás o tom ale může pohled na Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného. Protože byl Bůh s ním, mohl přijmout i smrt a tak projít ke vzkříšení.
17. 5.
Sir 2,1-13
Mk 9,30-37
Komentář: Mk 9,30-37
Lidská nedokonalost učedníků nás může právem pohoršovat. Anebo nám dodá důvěry: i takto nedokonalé lidi chce a dokáže Ježíš použít a vychovat z nich svědky víry!
18. 5.
Sir 4,12-22
Mk 9,38-40
Komentář: Mk 9,38-40
Úzký vztah k pravdě a široké srdce se někdy v člověku těžko snoubí. Ježíš nám ale ukazuje, že to je možné a potřebné.
19. 5.
Sir 5,1-10
Mk 9,41-50
Komentář: Mk 9,41-50
Drsná slova evangelia ukazují na důležitou skutečnost: nic není tak užitečné, jako spojení s Bohem, který vede náš život k věčnému naplnění.
20. 5.
Sir 6,5-17
Mk 10,1-12
Komentář: Mk 10,1-12
Vnímat manželství jako svazek, spojený Bohem, může být velmi těžké. A pokud je to spojení jen z vůle člověka, který v té věci na Boha nehledí, je to riskantní podnikaní. Ale evangelium předpokládá, že člověk pochopil šanci, kterou mu spojení s Bohem dává.
21. 5.
Sir 17,1-13
Mk 10,13-16
Komentář: Mk 10,13-16
Být jako dítě znamená čekat vše důležité pro život od těch, kdo se o ně mají postarat. Vztah k Bohu nemá být jiný, jenže dospělému člověku je to mnohdy zatěžko. Buď chce všechno od Boha nebo všechno od sebe. Ale Bůh s ním chce žít a společně ve světě pracovat.