20. 3. 2005

Květná neděle

V liturgii dnešní šesté postní neděle, nazývané Květná (pašijová), se prolínají dva aspekty, totiž památka Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma a památka jeho umučení. Zelenající se a kvetoucí ratolesti nebo vrbové proutky s kočičkami mají podle nejstarších řeckých a latinských textů symbolický význam: jsou znamením života, naděje a vítězství. S ratolestmi v rukou, jak říká žehnací modlitba, oslavujeme Krista, našeho Krále. Charakter mše dnešní neděle je zcela dán evangelijním úryvkem – pašijemi. Víme, že se jedná o zprávu evangelisty popisující Kristovo odsouzení a umučení. V letošním roce je to text Matoušova evangelia. Touto nedělí se před námi otevírá Svatý týden. I jeho dny jsou v liturgii slova pojaty zcela ve znamení Kristova utrpení (A. Adam, Liturgický rok, Vyšehrad 1997). I letos tedy dostáváme příležitost promýšlet ve velké důvěře v Boží moc, naplněni nadějí na jasné Ježíšovo vítězství, co Bůh skrze Krista učinil pro naši spásu.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

<i>V tomto úryvku je jasně vidět, jak Ježíš chápe svoji královskou důstojnost: nevstupuje do Jeruzaléma okázale a honosně, ale pokorně na oslátku. Tímto činem ukazuje dvě věci: on je skutečně Mesiášem a králem (Zach 9,9), avšak jiným než králové „tohoto světa“. Nevystupuje před člověkem se zdrcující mocí, ale sestupuje k němu s tichostí a mírností. Jeho cesta k člověku vede přes ponížení, které dosáhne své největší hloubky při utrpení na kříži.</i>

Mt 21,1-11
Když se Ježíš a jeho učedníci přiblížili k Jeruzalému a přišli k Betfage u Olivové hory, poslal dva učedníky napřed a řekl jim: „Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco namítal, řekněte: ‚Pán je potřebuje, a hned je pošle nazpátek‘.“
To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: „Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.“
Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na oslátko své pláště a on se na pláště posadil. Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“
Jakmile vjel do Jeruzaléma, vzrušení zachvátilo celé město a lidé se ptali: „Kdo je to?“ Ze zástupu jim odpovídali: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal svého Syna: stal se člověkem, ponížil se a byl poslušný až k smrti kříže; dej, ať také my za všech okolností konáme tvou vůli, abychom tvého Syna následovali a měli účast na jeho vzkříšení. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého…

1. ČTENÍ

Boží služebník je zde líčen jako protiklad svého lidu, kterému připadá těžké naslouchat Božímu slovu: „Služebník“ je naopak dokonalým učedníkem. Charakterizují jej dva postoje: zaprvé je zcela otevřen naslouchání Božímu slovu celým srdcem, zadruhé zvěstuje to, co je mu řečeno i přes nepřátelství a utrpení, které si tím přivodí. V tom se podobá proroku Jeremiášovi, avšak zároveň jsou patrné i určité rozdíly mezi nimi: služebník Hospodinův nepropadá hořkosti (srov. oproti tomu Jeremiášovy nářky – Jer 20,7n.14-18) a netouží po pomstě nad nepřáteli (Jer 11,20). Takový postoj vyrůstá z vědomí, že je mu Bůh blízko a že jej podporuje (v. 7a. 8a).

Iz 50,4-7

Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.

ŽALM 22

Odpověď: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, – šklebí rty, pokyvují hlavou: – „Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, – ať ho zachrání, má-li ho rád!“
Obkličuje mě smečka psů, – tlupa zlosynů mě svírá. – Probodli mi ruce i nohy, – spočítat mohu všechny své kosti.
Dělí se o můj oděv, – losují o můj šat. – Ty však, Hospodine, nestůj daleko, – má sílo, pospěš mi na pomoc!
Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, – uprostřed shromáždění budu tě chválit. – „Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, – slavte ho, všichni z Jakubova potomstva.“

2. ČTENÍ

Tento hymnus, teologicky velmi bohatý, ukazuje v protikladech Ježíšovu cestu sestoupení a povýšení. V první části se hlouběji rozvádí Ježíšova „kenoze“, tj. „vyprázdnění se“ od nároků na pocty a slávu. Ježíš se „vyprázdnil“: stal se služebníkem, obyčejným člověkem, který dokonce zemřel potupnou smrtí kříže. Navenek se „zřekl“ svého jména (avšak nepřestal být Bohem a Pánem slávy, jen to nebylo vidět očima lidí), a proto jako člověk dostal Jméno nad jiná jména. Ponížený a potupený služebník byl povýšen a stal se Pánem! Služebník opovrhovaný od lidí je nyní prostoupen tak velkou Boží slávou, že všichni musí uznat: Ježíš Kristus je Pán!

Flp 2,6-11

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.
Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno.

EVANGELIUM

Utrpením a smrtí vyvrcholí Ježíšova pozemská pouť. Právě k těmto událostem Ježíš vědomě a dobrovolně směřoval. V nich se zviditelňuje ještě zřetelněji Ježíšova celoživotní vydanost Otci a lidem. Ježíš se vydává při poslední večeři učedníkům v podobě chleba a vína. Skrze své tělo a svou krev dává odpuštění hříchů, nový život. Ježíš se vydává Otci, jeho vůli v Getsemanské zahradě. Toto pak nabývá konkrétnějších rysů při vydání veleradě, Pilátovi a lidu. Ten ho vydal k ukřižování. Na kříži se Ježíš až do krajnosti vydává Otci, který ho zdánlivě zcela vydal, opustil. Jeho smrt je pak smrtí „starého“: starého kultu (roztržení opony – 27,51), starého řádu přírody (zemětřesení a puknutí skal – 27, 52). Jeho prolitá krev nové smlouvy zahajuje něco nového: mrtví dostávají nový život (27,52).

Mt 27,33-54

Když došli na místo zvané Golgota, což znamená „Lebka“, dali mu pít víno s příměskem hořkým jako žluč. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho.
Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: To je Ježíš, židovský král. Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici.
Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: „Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe, jsi-li syn Boží, a sestup z kříže!“
Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je to prý izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: ‚Jsem Boží syn‘!“ Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni.
Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: „On volá Eliáše!“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: „Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit.“ Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.
Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: „To byl opravdu Syn Boží!“

K ZAMYŠLENÍ

Ježíšova přítomnost v Eucharistii, noc jeho modlitby v Getsemanské zahradě, odpuštění nepřátelům, víra v toho, který je Synem člověka a Synem Božím, volba dobra, třebaže se nabízí zlo, Ježíšův kříž, znamení lásky a oslavení: s těmito myšlenkami chceme projít nadcházející dny (Radost a naděje, 52).

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

21. 3.

Iz 42,1-7

Jan 12,1-11

Komentář: Jan 12,1-11
V srdci Jidáše se začíná rozprostírat temnota. Tak je tomu vždy, když člověk sleduje úporně své představy o tom, co je dobré a správné, a odmítá představy Boží.

22. 3.

Iz 49,1-6

Jan 13,21-33.36-38

Komentář: Jan 13,21-33.36-38
Skutky člověka lze většinou popsat, hnutí jeho nitra ale mohou zůstat skryty. Tak je tomu i u Jidáše. Ježíš ale neupíná svou naději k lidem, kteří ho obklopují, ale ke svému Otci.

23. 3.

Iz 50,4-9a

Mt 26,14-25

Komentář: Mt 26,14-25
Drama, probíhající v lidských nitrech před Ježíšovým zatčením a odsouzením, je nám ukázáno jen částečně. Stejně tak i to, co probíhalo v Ježíšově nitru. Je těžké a přitom však nutné pochopit, že šlo stále o Boží věci, i když lidská zloba, jak se zdá, nebyla ničím omezována.

Zelený čtvrtek 24. 3.

Ex 12,1-8.11-14

Jan 13,1-15

Komentář: Ex 12,1-8.11-14
Starozákonní text není jen vzpomínkou na věci minulé. Je zásadním předznamenáním celého velikonočního tridua: slavíme a prožíváme osvobození mocí Boží.