Květná neděle

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

PRŮVOD S RATOLESTMI - EVANGELIUM Mt 21,1-11
Když se Ježíš a jeho učedníci přiblížili k Jeruzalému a přišli k Betfage u Olivové hory, poslal dva učedníky napřed a řekl jim: „Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco namítal, řekněte: Pán je potřebuje; a hned je pošle nazpátek.“

To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: „Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.“

Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na oslátko své pláště a on se na pláště posadil. Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“

Jakmile vjel do Jeruzaléma, vzrušení zachvátilo celé město a lidé se ptali: „Kdo je to?“ Ze zástupu jim odpovídali: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal svého Syna: stal se člověkem, ponížil se a byl poslušný až k smrti kříže; dej, ať také my za všech okolností konáme tvou vůli, abychom tvého Syna následovali a měli účast na jeho vzkříšení. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...

1. ČTENÍ

Boží služebník je zde líčen jako protiklad svého lidu, kterému připadá těžké naslouchat Božímu slovu: „Služebník“ je naopak dokonalým učedníkem. Charakterizují jej dva postoje: 1. je zcela otevřen naslouchání Božímu slovu celým srdcem, 2. zvěstuje to, co je mu řečeno i přes nepřátelství a utrpení, které si tím přivodí. V tom se podobá proroku Jeremiášovi, avšak zároveň jsou patrné i určité rozdíly mezi nimi: služebník Hospodinův nepropadá hořkosti (srov. oproti tomu Jeremiášovy nářky - Jer 20,7n.14-18) a netouží po pomstě nad nepřáteli (Jer 11,20). Takový postoj vyrůstá z vědomí, že je mu Bůh blízko a že jej podporuje (v. 7a. 8a).

Iz 50,4-7

Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.

Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.

ŽALM 22

Odpověď: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, - šklebí rty, pokyvují hlavou: - „Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, - ať ho zachrání, má-li ho rád!“

Obkličuje mě smečka psů, - tlupa zlosynů mě svírá. - Probodli mi ruce i nohy, - spočítat mohu všechny své kosti.

Dělí se o můj oděv, - losují o můj šat. - Ty však, Hospodine, nestůj daleko, - má sílo, pospěš mi na pomoc!

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, - uprostřed shromáždění budu tě chválit. - „Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, - slavte ho, všichni z Jakubova potomstva.“

2. ČTENÍ

Tento hymnus, teologicky velmi bohatý, ukazuje v protikladech Ježíšovu cestu sestoupení a povýšení. V první části se hlouběji rozvádí Ježíšova „kenoze“, tj. „vyprázdnění se“ od nároků na pocty a slávu. Ježíš se „vyprázdnil“: stal se služebníkem, obyčejným člověkem, který dokonce zemřel potupnou smrtí kříže. Navenek se „zřekl“ svého jména (avšak nepřestal být Bohem a Pánem slávy, jen to nebylo vidět očima lidí), a proto jako člověk dostal Jméno nad jiná jména. Ponížený a potupený služebník byl povýšen a stal se Pánem! Služebník opovrhovaný od lidí je nyní prostoupen tak velkou Boží slávou, že všichni musí uznat: Ježíš Kristus je Pán!

Flp 2,6-11

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.

Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno.

EVANGELIUM

Utrpením a smrtí vyvrcholí Ježíšova pozemská pouť. Právě k těmto událostem Ježíš vědomě a dobrovolně směřoval. V nich se zviditelňuje ještě zřetelněji Ježíšova celoživotní vydanost Otci a lidem. Ježíš se vydává při poslední večeři učedníkům v podobě chleba a vína. Skrze své tělo a svou krev dává odpuštění hříchů, nový život. Ježíš se vydává Otci, jeho vůli v Getsemanské zahradě. Toto pak nabývá konkrétnějších rysů při vydání veleradě, Pilátovi a lidu. Ten ho vydal k ukřižování. Na kříži se Ježíš až do krajnosti vydává Otci, který ho zdánlivě zcela vydal, opustil. Jeho smrt je pak smrtí „starého“: starého kultu (roztržení opony - 27,51), starého řádu přírody (zemětřesení a puknutí skal - 27, 52). Jeho prolitá krev nové smlouvy zahajuje něco nového: mrtví dostávají nový život (27,52).

Mt 27,33-54

Když došli na místo zvané Golgota, což znamená „Lebka“, dali mu pít víno s příměskem hořkým jako žluč. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho.

Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: To je Ježíš, židovský král. Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici.

Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: „Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe, jsi-li syn Boží, a sestup z kříže!“

Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je to prý izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: Jsem Boží syn!“ Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni.

Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: „On volá Eliáše!“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: „Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit.“ Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.

Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: „To byl opravdu Syn Boží!“
Mt 27,33-54 (zkrácené)

K ZAMYŠLENÍ

Ježíš se vymyká všem zavedeným obrazům lidských hrdinů. Neprochází nedotčen nebezpečími a bolestmi. O to blíže je trpícímu člověku Je to ten, který nevítězí ani mocí, ani silou ale pravdivostí a velikostí lásky Boží. Má odvahu přijmout zmar smrti, aby otevřel cestu k plnosti života v Bohu.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

Iz 42,1-7

Jan 12,1-11

Komentář: Iz 42,1-7
Nalomenou třtinu nedolomí – to je pro tebe velká naděje! Kdykoli budeš prožívat, že jsi slabou třtinou, neschovávej se před Kristem: on tě nedolomí, nezničí. On přišel zachránit právě to, co je slabé.

Iz 49,1-6

Jan 13,21-33.36-38

Komentář: Iz 49,1-6
Frustrace ze služby, ze snahy žít evangelium: nejsem první, kdo něco takového prožívá. Jak na tyto pocity reaguje Služebník?

Iz 50,4-9a

Mt 26,14-25

Komentář: Iz 50,4-9a
Kráčet s Kristem na Golgotu není snadné. A nemůžeme obstát bez Boží blízkosti: bez jistoty, že on je naší pomocí.

Zelený čtvrtek 28. 3.

Ex 12,1-8.11-14

Pascha, velmi starý svátek nomádských pastýřů, nabývá díky exodu nový význam: není slavením přechodu (hebr. pesach znamená přejití) ze zimních pastvin k pastvinám jarním, ale připomínkou Hospodinova přechodu Egyptem, který znamenal vysvobození pro Izraelity (v. 12.13). Pascha už není oslavou znovuzrození přírody, plodnosti země a stád, ale připomínkou “znovuzrození” Izraele, jeho přejití z otroctví do svobody.

1 Kor 11,23-26

Pavel připomíná Ježíšovu poslední večeři Korinťanům, pro které se její slavení stalo pouhým obřadem bez žádného vlivu na jejich vzájemné vztahy. Když se shromažďovali k společně večeři, která byla spojená se slavením Eucharistie, bohatší nebrali ohled na chudší, kteří neměli nic k jídlu (1 Kor 11,20-22). Tím pohrdali církví Boží, samotným Kristovým tělem, i když jej navenek slavili pod svátostnými znameními! Apoštol chce, aby Korinťané rozpoznávali Tělo Kristovo a dokázali v pravdě slavit “večeři Páně”. Proto jim vysvětluje, že Tělo Páně je přítomné jednak v podobě chleba a vína proměněných Kristovým slovem, jednak ve společenství věřících. Oni se proměnili v to, co přijali (sv. Augustýn).


Evangelium: Jan 13,1-15
Jan předjímá Ježíšovo gesto umývání nohou větou: “protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti” (v. 1). Tato slova totiž podávají hluboký smysl Ježíšova úkonu, který vyjadřuje jeho sebedarování skrze ponížení v utrpení a na kříži. Janovo evangelium nevypravuje o ustanovení Eucharistie, ale zato popisuje mytí nohou učedníkům. Pod podobou symbolického úkonu se vyjadřuje totéž, co pod podobou chleba a vína: Ježíšova vydanost učedníkům až do krajnosti. Mytí nohou a Večeře Páně předjímají a znázorňují to, co se stalo na kříži: sloužící Lásku, která se vydává až na smrt. Tato láska je “zákonem” Krista a jeho církve.

Komentář: Ježíš miloval tebe i mě až do krajnosti: udělal pro nás nemyslitelné. A dřív, než se pokusíš objevit, jak následovat jeho lásku vůči druhým, přijmi jeho lásku k tobě… do krajnosti

Velký pátek 29. 3.

Iz 52,13-53,12

Komentář
“Kdo by uvěřil tomu, co jsme slyšeli?” (53,1). Boží cesty jsou opravdu jiné než cesty lidské. Proto se člověku zdají někdy nepřijatelné, paradoxní. Avšak Bohu se zalíbilo spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí, která je opravdu Boží mocí (1 Kor 1,21.24). Vždyť Boží Služebník nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, jeho rány nás uzdravily (v. 4.5). On byl proboden pro naše hříchy, rozdrcen pro naše viny, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě (v. 5; 1 Pt 2,24). Toto vrcholné dílo spásy Bůh nevykonal skrze zázračné činy nebo mocné jedince, ale skrze Služebníka, který neměl podoby ani krásy, byl opovržený, opuštěný od lidí, znalý utrpení (v. 2.3). A Bůh v jeho slabosti projevil svou moc (v. 1), aby se tak ještě jasněji prokázalo, že to vykonal On.

Žid 4,14-16; 5,7-9

Liturgie předkládá pasáž z listu Židům, která klade důraz na lidství Ježíše Krista. Ten, který se nazývá Emanuel, tj. “Bůh s námi”, je nám blízko nejen jako Bůh, ale stává se nám blízkým také jako člověk: prožívá jako my utrpení a zkoušky, a proto je nám podobný ve všem kromě hříchu. “Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí” (Žid 2,17.18). Pravé Ježíšovo lidství a lidskost vůči nám se ukazují nejenom vnější účastí-poskytováním pomoci, ale především vnitřní účastí-hlubokým soucitem (v. 15).


Pašije: Jan 18,1-19,42
Komentář
Vyvrcholením pašijí je Ježíšovo ukřižování a umírání. Jeho zvolání “žízním” navazuje na předchozí výrok, že musí vypít kalich, který mu podal Otec (Jan 18,11). Ježíš má na kříži žízeň po naplnění Otcovy vůle. Otcova vůle pak je, aby všichni měli život (Jan 3,16). Jeho žízeň tedy vyjadřuje hlubokou touhu vylévat život na všechny lidi: z jeho probodeného boku vytryskly krev a voda, které symbolizují dar života. Krev označuje, že nám Ježíš svou smrtí daroval svůj život (krev je sídlem života - srv. Gn 9,3-6). Voda je v Janově evangeliu častým symbolem životodárného Ducha: “Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Jak říká Písmo, proudy vod potečou z jeho nitra” (Jan 7, 37-39).

Komentář: Kříž je vyústěním sebedarování při poslední večeři. Ukřižování zdaleka není vítězstvím smrti: skrze něj je oslaven Syn, protože se ukazuje, že má moc dát svůj život – těm, kdo jsou mrtví, bezmocní, žijící podle starého člověka. Přijmu tento dar?

Velikonoční vigilie - Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

1. čtení Gn 1,1-2,2

Komentář
Zpráva o stvoření není přírodovědeckým pojednáním, ale poselstvím o základních pravdách víry. Pro označení činnosti stvoření se používá hebrejské sloveso “bárá”, které se nikdy neužívá o díle člověka. Boží stvoření je jedinečné, nesrovnatelné. Bůh tvoří tak, že odděluje, a tím vnáší do chaosu řád a soulad. Pustá a neuspořádaná země se díky Božímu zásahu stává krásná a dobrá (hebr. tóv znamená obojí). Teprve po stvoření člověka se však říká, že to “bylo velmi dobré”. Jedině člověk je stvořen k Božímu obrazu, tzn. Má podíl na Boží vládě nad světem. Celý člověk je pak muž a žena.

2. čtení Gn 22,1-18

Komentář
Abrahám prožívá další situaci, kdy prokazuje svoji víru a bezmeznou oddanost vůči Bohu. Slyší Boží slovo, že má obětovat svého syna: toto slovo zjevně zpochybňuje příslib o četném potomstvu. Abrahám stojí před otázkami: Je Bůh tak vrtkavý, panovačný a krutý? Tuto zkoušku nepotřebuje Bůh, ale Abrahám, aby tak rozšířil “horizonty své víry” a nově poznal, jak je Hospodin velký, jiný, neuchopitelný. Abrahám v této zkoušce nemá žádnou oporu, jen holou víru. Izák měl zemřít, aby se Abrahám neopíral o splnění Božího slibu již na základě přirozeného otcovství, ale jen na základě Božího slova. Skrze bolest odevzdání toho “nejdražšího” Abrahám dorůstá ve víře a po zkoušce dostává znovu svého syna jako dar a “zaslíbení”.



3. čtení Ex 14,15-15,1
Komentář
Vyjití z Egypta je pro Izrael zásadní a prvopočáteční událostí spásy. Tato událost měla určitou předehru: povolání Mojžíše, neúspěšná vyjednávání s faraónem. Podivuhodný přechod Rudým mořem není jen znamením víry pro Izrael, který tak poznává, že Hospodin je skutečně jeho Bohem. Je také znamením pro Egypťany, kteří vidí Hospodinovu slávu a poznávají pravého Boha. Bůh ukázal svou moc a velikost, takže lid v bázni uvěřil Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi.



4. čtení Iz 54,5-14
Komentář
Kapitola 54 proroka Izajáše začíná výzvou: “Plesej, neplodná”. Izrael v babylónském zajetí je podobný ženě neplodné, bez potomstva. Vzdyť izraelského lidu zůstala jen hrstka a budoucnost neslibovala nový rozkvět. Avšak “dcera Siónu” dostává slovo povzbuzení, že Hospodin ji neopustil. On je jejím manželem, stvořitelem, vykupitelem. Jako věrný manžel On poskytuje péči a ochranu své nevěstě. A On je zároveň Hospodin zástupů, Bůh celé země. Je Bohem nejen nad Izraelem, ale také nad Babylónií a Persií. Proto není pro něj těžké změnit osud svého lidu. V temné noci exilu se objevuje svítání nového dne: dne pokoje, rozkvětu a obnovené lásky.



5. čtení Iz 55,1-11
Komentář
Následující verše, opět adresované Židům ve vyhnanství, obsahují pozvání k vejití do zaslíbené země a převzetí připraveného dědictví. Výrazy voda, víno, mléko a tuk vyjadřují plnost života a požehnání, jež má lid zakoušet v zemi oplývající “mlékem a medem”. Tyto dary nabízí Hospodin zcela zadarmo bez jakýchkoliv zásluh lidu, jen ze svého milosrdenství. Naplnění Božích zaslíbení je však možné dojít jen jediným způsobem: změnou smýšlení a přijetím Božího slova. Boží slova obsahují Boží záměry, které jsou jiné než plány lidské a převyšují je také spolehlivostí a účinností. Boží slovo má moc zúrodnit suchou poušť izraelského lidu a nechat vyrašit nový život.



6. čtení Bar 3,9-15.32-4,4
Komentář
Uvedená pasáž (vztahuje se k babylónskému vyhnanství) opět vyzdvihuje sílu a velikost Božího slova. Toto slovo je přikázáním života i studnicí moudrosti, poznání, síly a důvtipu. Kdo se drží Božích výroků, nachází pokoj, dlouhý věk a život. Opustit slovo života znamená chřadnout, sestoupit do podsvětí, být poskvrněn jako mrtvoly. Chce-li člověk “vstát z mrtvých”, musí chodit po Boží cestě, po cestě Božích slov, která jsou ukrytá v knize Božího zákona. Tato kniha však odkazuje na jiné Slovo, vtělené v Ježíši Kristu. V něm se ukázala Boží moc a moudrost.



7. čtení Ez 36,16-17a.18-28
Komentář
Po zničení Jeruzaléma prorok přijímá Boží slovo, které objasňuje odehrané události a odhaluje budoucnost. Klíčovým pojmem pro pochopení celého poselství je slovo posvěcení. Boží lid odpadl od Svatého, a tak znesvětil čili poskvrnil svatou zemi. Deportace pak byla následkem hříchu Izraele a zároveň uvedením na cestu obrácení. Hospodin se však neslitoval na základě dobrých skutků izraelského národa, ale z věrnosti vůči sobě samotnému, vůči svým slibům daným Izraeli. Přes jeho nevěrnost On zůstává věrný. Tato spása nespočívá v pouhém návratu domů, ale ve vnitřním obrácení a obnovení skrze nového ducha a nové srdce. Hospodin tak posvěcuje člověka a zároveň své jméno.


epištola Řím 6,3-11
Komentář
Pavel předkládá paralelu mezi křtem a smrtí Ježíše Krista. Tak jako Kristus plným přijetím našich hříchů i slabostí “sestupuje” do hrobu, tak i věřící “sestupuje” do křestního pramene, kde odkládá starého člověka. Tak jako Kristus vychází z hrobu s novou a oslavenou lidskou přirozeností, tak i křesťan vystupuje z křestní vody jako nový člověk, proměněný Otcovou slávou. Otec osvobodil člověka od tíhy hříšné minulosti a vložil do něj novou “životní sílu” (1 Jan 3,9), která uschopňuje nepodléhat pokušení a hříchu. Křesťan může žít nový život: nežije pro své hříšné a sobecké sklony, ale pro Boha. Tento nový život se plně rozvine přemožením smrti, vzkříšením.


Evangelium Mt 28,1-10
Komentář
Ani jedno ze čtyř evangelií nepopisuje průběh Ježíšova vzkříšení: tak se podtrhuje, že tato historická událost je zároveň transcendentní. Ježíšovo vzkříšení jako takové má jediného svědka: ticho velikonoční noci. Evangelisté vyprávějí jenom o svědectví prázdného hrobu a andělů, kteří výslovně prohlašují: “Je vzkříšen!”. Později se zmrtvýchvstalý ukazuje ženám a učedníkům. Je pozoruhodné, že právě ženy, poslední ve společnosti, jsou jako první pověřené hlásáním radostné zvěsti o Ježíšově vzkříšení. Skutečnost, že se ustrašení učedníci opět shromáždili kolem Ježíše, že uvěřili v jeho zmrtvýchvstání a že se stali jeho neochvějnými hlasateli je stejně jako vzkříšení “velký Boží čin” (Sk 2,11).

Komentář: Velikonoční vigilie nám předkládá velké Boží skutky, které byly učiněny pro spásu jednotlivců či celého národa. Rozpomeň se na ty konkrétní činy, kterými tě Bůh zachránil, posílil, vysvobodil. A vzdej za to díky.