8. 5. 2005

7. neděle velikonoční

Věřit v Boha nekonečně velikého, naprosto vzdáleného lidské malosti a zlu tohoto světa, může být mnohdy snadnější, než věřit v Boha, který chce být v lidské bídě přítomen. A přece v Ježíši Bůh sestoupil do středu a hloubky lidské bídy a do „kotle zla“, kterým se mnohdy zdá být svět. Máme právo se tam s ním setkat. Máme důvod hledat Boha i na dně své bídy a nemohoucnosti. Máme z evangelia mnoho důvodů k tomu, abychom věřili, že budeme nalezeni a zachráněni. A naše bohoslužba může být vždy znovu společnou chválou lidí Bohem zachraňovaných a povzbuzením pro ty, kdo milosrdnému Bohu, který lidi neopouští ani v jejich nedostatečnosti, jen obtížně věří.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám. Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá; hledám tvou tvář, neskrývej svou tvář přede mnou. Aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, náš nebeský Otče, vyznáváme, že tvůj Syn, Spasitel světa, je s tebou ve tvé slávě; dej, ať také poznáváme, že nás neopouští, ale podle svého slibu zůstává stále s námi. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...

1. ČTENÍ

První „kroky“ prvotní církve jsou úzce spjaté s předcházejícím obdobím Ježíšova působení. Tuto kontinuitu zviditelňuje jednak okruh apoštolů a zbožných žen, jednak „večeřadlo“. Právě toto místo spojuje začátky církve s velikonoční událostí: tam Ježíš daroval sebe sama v Eucharistii a o neděli vzkříšení daroval svého Ducha (Jan 20,19-23). V očekávání přijetí moci Ducha svatého (Sk 1,8) se Kristovi učedníci i učednice scházejí k jednomyslným modlitbám (slovo „jednomyslnost“ naznačuje jednotu prvních křesťanů – viz Sk 2,46; Sk 4,24). Modlitba stále provázela život prvních křesťanů (viz Sk 2,42.46; 4,24-30): uschopňuje a připravuje k přijetí Ducha svatého.

Sk 1,12-14

Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.

ŽALM 27

Odpověď: Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? – Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: – abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, – abych požíval Hospodinovy něhy – a patřil na jeho chrám.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, – smiluj se nade mnou, vyslyš mě! – Mé srdce k tobě mluví, – má tvář tě hledá.

2. ČTENÍ

Autor tohoto úryvku se snaží ukázat smysl utrpení, který se skrývá za skutečností pronásledování. Takové utrpení není pouhé zlo, ale milost: milost sdílení samotného Kristova utrpení. Toto utrpení není pouhé pokoření a ponížení, ale znamení přítomnosti Ducha slávy! Z těchto velkých Božích darů se může věřící radovat (ne z utrpení jako takového!). Jedná se o jinou radost než tu „obyčejnou“ lidskou: je „oslavená“ (1 Petr 1,8), protože je prozářena samotným Duchem slávy (v. 14). Tato předchuť „nebeské radosti“ se pak dovrší při zjevení Ježíšovy slávy (v. 13).

1 Petr 4,13-16

Milovaní! Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Nenechám vás sirotky, praví Pán, jdu a zase k vám přijdu a vaše srdce se bude radovat. Aleluja.

EVANGELIUM

Autor evangelia formou Ježíšovy modlitby k Otci shrnuje celé poselství o Kristu. Vstupem do „té hodiny“ Ježíš předává Otci své dokončené dílo zprostředkování věčného života. V čem tento věčný život spočívá je shrnuto ve v. 3: „poznání“ pravého Boha i jeho „vyslance“ Ježíše Krista („poznání“ je samozřejmě i zde chápáno jako navázání jedinečného, hlubokého a bytostného vztahu). To je pak rozvíjeno ve v. 6 – 19.

Jan 17,1-11a

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
„Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“

K ZAMYŠLENÍ

Evangelia byla napsána dávno, téměř dvoutisíciletá doba od jejich vzniku je pro nás takřka nepřehlédnutelně veliká. Proto je někdy těžké zřetelně vidět, že jejich platnost není omezena jen na dávno minulou dobu. Ale tak, jak se Ježíš modlí za své učedníky před svým utrpením, jak čteme v Janově evangeliu, tak se modlí za nás i dnes. Jeho vůle a touha po tom, aby se neztratil nikdo z těch, kdo v něho uvěřili, trvá a je stále účinná. Může to povzbudit naši víru. Nejde ovšem jen o to, abychom věřili, že se Ježíš přimlouvá osobně za každého z nás, kdo v něho věříme. Podívejme se s důvěrou i na ty, jejichž víra zakolísala nebo se na nějakou dobu přímo vytratila. I o ty Ježíš stojí a také za ně prosí. Pokud tomu skutečně uvěříme, budeme se i my na ně dívat s větší nadějí a důvěrou. A to prospěje jim i nám.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

9. 5.

Sk 19,1-8

Jan 16,29-33

Komentář: Jan 16,29-33
Způsob, kterým Ježíš přemohl svět, je opravdu jiný, než známe z dějin lidských válek a sporů. A není snadné se tomuto způsobu učit: Ježíšovo vítězství spočívá v jeho spojení s Otcem a v síle Ducha svatého.

10. 5.

Sk 20,17-27

Jan 17,1-11a

Komentář: Jan 17,1-11a
Je snadné číst v evangeliu, že Ježíš prosí za ty, kteří mu patří. Nesnadné může být vztahovat tuto skutečnost na sebe sama ve chvíli, kdy se nám nedaří. A přece je to cesta k jistotě, kterou nám svět nemůže vzít.

11. 5.

Sk 20,28-38

Jan 17,11b-19

Komentář: Jan 17,11b-19
Když Ježíš za nás prosí, není to prosba o žádné maličkosti. Je proto užitečné srovnat obsah jeho proseb s prosbami, se kterými se my sami k Bohu obracíme.

12. 5.

Sk 22,30; 23,6-11

Jan 17,20-26

Komentář: Jan 17,20-26
Chtít od lidí, aby byli sjednoceni, může být oprávněné, ale uskutečnění je těžké. Ježíš nezůstává jen u žádosti o tuto jednotu. Dává také svého Ducha, který není rozdělen, který je zosobněnou láskou, a tak spojuje ty, kdo se jím nechají vést.

13. 5.

Sk 25,13b-21

Jan 21,15-19

Komentář: Jan 21,15-19
Je snadné říci „miluji tě“, je nesnadnější v tom vytrvat, když jde o život. I když Petr Ježíše nejprve zradil, potom v této lásce vytrval. V tom mohu najít povzbuzení i já, mám-li za sebou nejednu nevěrnost vůči Bohu.