1. 6. 2003

7. neděle velikonoční

I když už Ježíš není tělesně přítomen mezi námi, přesto nás, jak slíbil, neopouští. Ale člověku se může zdát, že v tomto světě má moc někdo jiný než Kristus. Je kolem nás až příliš zla. I my máme zkušenosti s tím, co dokáže moc peněz, vášní, sobectví. Jsme neustále konfrontování se strachem z nemoci, hrůzami válek, ze smrti. A nakonec i s našimi osobními neúspěchy a vzdorováním Kristu. Ale právě při bohoslužbě je příležitost k tomu, abychom pozvali Krista do svého života a tak přemáhali zlo v nás i mimo nás.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám. Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá; hledám tvou tvář, neskrývej svou tvář přede mnou, aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, náš nebeský Otče, vyznáváme, že tvůj Syn, Spasitel světa, je s tebou ve tvé slávě; dej, ať také poznáváme, že nás neopouští, ale podle svého slibu zůstává stále s námi. Neboť on s tebou v jednotě...

1. ČTENÍ

Opět se tu ukazuje, jak jsou slova Písma stále živá a jak promlouvají do různých životních situací. Slova žalmů jsou světlem pro rozhodnutí apoštolů doplnit okruh Dvanácti. Přece však kritériem a pohnutkou pro konkrétní volbu není jenom Písmo, ale také ”teologický argument”(v. 21.22) a konečně modlitba (v. 24). Je důležité si všimnout, že nově zvolený apoštol má být z těch, kteří chodili s Ježíšem po celý čas jeho pozemského působení. Jen takový člověk může totiž přesvědčivě svědčit o tom, co viděl a slyšel. Samotná volba apoštola je pak v modlitbě zcela přenechána Bohu, který promluví skrze los. Naposledy se setkáváme se zmínkou o použití losů: po Letnicích bude sám Duch v srdcích apoštolů promlouvat a vést bezprostředně jejich rozhodnutí.

Sk 1,15-17.20-26

Petr se postavil před bratry - bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí - a řekl: ”Bratři, muselo se splnit to, co v Písmě předpověděl Duch svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše. Počítal se k nám a měl účast na této naší službě. Stojí totiž v knize Žalmů: Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí a jeho úřad ať dostane jiný. Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání.”

Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš - příjmení měl Justus - a Matěje. A takto se modlili: ”Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, aby přijal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil.”Losovali tedy, a los padl na Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům.

ŽALM 103

Odpověď: Hospodin si zřídil na nebi trůn.
Nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina, - vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! - Veleb, duše má, Hospodina - a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Jako je vysoko nebe nad zemí, - tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. - Jako je vzdálen východ od západu, - tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Hospodin si zřídil na nebi trůn - a všechno řídí jeho vláda. - Velebte Hospodina, všichni jeho andělé, - mocní silou, dbalí jeho rozkazů.

2. ČTENÍ

Verše 11-13 oproti gnostickým názorům o možnosti přímého ”vidění”Boha zdůrazňují osobní společenství ”zůstávání”v Bohu. Další odstavec (v. 14 - 16) pak znovu spojuje témata ”víra”a ”láska”v jedno (srov. již 3,23). Vlastní vrchol a střed celého listu se skrývá ve v. 16a: ”Poznali jsme a uvěřili jsme v lásku, kterou má Bůh k nám.”Slovo ”poznat”je v 1 Jan vždy používáno ve zcela určitém smyslu: bytostná vnitřní zkušenost (”poznání“), kterou zprostředkovává láska.

1 Jan 4,11-16

Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha.

My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Nenechám vás sirotky, praví Pán, jdu a zase k vám přijdu a vaše srdce se bude radovat. Aleluja.

EVANGELIUM

Jednota učedníků ústí do ”plnosti radosti”Ježíšovy. Takto obdarovaní učedníci pak mohou zůstávat ve světě (tj. nemusí se jej bát a před ním se uzavírat), ale zároveň ”nebýt ze světa”(tj. nesplynout s ním a své jednání nechat určovat Duchem Ježíšovým). Pro takovéto setrvávání však musí být posvěceni pravdou, tj. Ježíšovým slovem, jeho zvěstí a posláním. Ke slovu však musí jako jeho dovršení přistoupit ještě Ježíšovo vlastní zasvěcení - smrt na kříži (v. 19).

Jan 17,11b-19

Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se:
”Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.
Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.
Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“

K ZAMYŠLENÍ

Místo křesťana není ”mimo svět“, ale ve světě. Tam má být světlem světa, solí země, Ježíšovým svědkem. Ale ”ze světa”křesťan není, je z Boha. Ten je východiskem a cílem jeho žití. Není snadné toto žít. Svět má mnohdy tendenci vtahovat nás do svých soukolí, předělávat si nás po svém, odcizit nás našemu křesťanskému poslání. A přece nemáme ze světa utéct, stranit se ho, chovat se, jako kdyby svět kolem nás nebyl. To bychom své poslání minuli. Máme-li ho naplnit, musíme se nechat stále proměňovat a posilovat Božím slovem. A to se stane jen tehdy, když ho člověk čte, přemýšlí o něm, a jako Maria toto slovo ”ukládá ve svém srdci“.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

Sk 19,1-8

Jan 16,29-33

Komentář: Jan 16,29-33
Mít soužení ve světě neznamená trpět nepřátelství či osočování z osobních důvodů. Jedná se o nevraživost kvůli naší věrnosti evangeliu: ovšem, jsme-li mu věrni…

Sk 20,17-27

Jan 17,1-11a

Komentář: Jan 17,1-11a
Už samotný začátek této modlitby je inspirující: Ježíš pozvedl oči k nebi. Zkus se modlit jako Kristus: pozvedni oči k nebi a řekni ”Otče!“.

Sk 20,28-38

Jan 17,11b-19

Komentář: Jan 17,11b-19
Plnost radosti: kdo by to nechtěl? U Krista, u jeho slov ji nalezneme.

Sk 22,30; 23,6-11

Jan 17,20-26

Komentář: Jan 17,20-26
Jednota není uniformita, ale ”život (společenství) v Otci a Synu“. A o takovou jednotu své rodiny či farní obce můžeš nyní prosit i ty.

Sk 25,13b-21

Jan 21,15-19

Komentář: Jan 21,15-19
Je těžké odpovědět pravdivě na otázku, zda miluji či nemiluji Krista. Přínosnější než se zabývat touto otázkou je však postavit se před Krista a odkrýt mu své srdce.

7. 6. při ranní mši

Sk 28,16-20.30-31

Jan 21,20-25

Komentář: Jan 21,20-25
Petr má nemístnou starostlivost o druhého, podobně jako někdy i my. Místo úvah, hloubání, povídání o druhých by bylo často užitečnější ”jít do sebe”a následovat Krista.