6. neděle velikonoční - cyklus C

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

S radostným zvoláním zvěstujte, hlásejte po celém světě: Pán vykoupil svůj lid. Aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí Bože, dej, ať prožíváme velikonoční dobu tak opravdově, aby se naše spojení se vzkříšeným Kristem trvale projevovalo v celém našem životě. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého…

1. ČTENÍ

Po vystoupeních obou „sloupů církve v Jeruzalémě“ – Petra a Jakuba – bylo jasné, že člověka nespasí zachovávání mojžíšského Zákona, ale Kristova milost přijatá vírou (Sk 15,11). Toto rozhodnutí se však ještě muselo dát na vědomí ostatním novým církevním obcím (viz Sk 16,4). K tomu slouží „apoštolský dekret“ (v. 23–29). Jádrem dekretu je prohlášení, že pohané nemají být podřízeni Zákonu. V ostatních podmínkách šlo jen o požadavky pro zachování společenství stolu židokřesťanů a pohanokřesťanů.

Sk 15,1-2.22-29

Někteří lidé přišli z Judska do Antiochie a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy.“ Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma.
Tehdy se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu – vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní:
„Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně.
Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi.“

ŽALM 67

Odpověď: Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Nebo: Aleluja.

Bože, buď milostiv a žehnej nám, – ukaž nám svou jasnou tvář, – kéž se pozná na zemi, jak jednáš, – kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Nechť se lidé radují a jásají, – že soudíš národy spravedlivě – a lidi na zemi řídíš.
Ať tě, Bože, velebí národy, – ať tě velebí kdekterý národ! – Kéž nám Bůh žehná, – ať ho ctí všechny končiny země!

2. ČTENÍ

Už prorok Ezechiel uviděl na vysoké hoře svaté město (Ez 40,2-3). V Apokalypse je toto svaté město dokonce průzračné jako diamant (= „křišťálový jaspis“), a tak může dokonale zářit Boží slávou a vznešeností. Jaspisu se podobá nejen město, ale také Bůh sedící na trůnu: Boží město je tak prostoupeno Boží přítomností, že se podobá Bohu! Bůh je konečně „všechno ve všem“, proto není třeba žádného chrámu. Vždyť jeho skutečným chrámem jsou ti, kdo patří Kristu. Proto nejen „na konci času“, ale už teď můžeme aspoň částečně vyzařovat Boží slávu: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě“ (2 Kor 3,18).

Zj 21,10-14.22-23

Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají dvanáct základních kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů.
Chrám jsem v něm však neviděl, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek – to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunce, ani měsíce, aby ho osvětlovaly, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, praví Pán, a můj Otec bude ho milovat a přijdeme k němu. Aleluja.

EVANGELIUM

Jan odpovídá na otázku své obce, proč se Vzkříšený dává poznat jen učedníkům, a ne světu: Jeho přítomnost může člověk vnímat jen ve víře, tj. v lásce a v poslušnosti jeho slovu (v. 23). Obrazem (již přítomné) spásy zde pak není přivedení věřících domů do „nebeských příbytků“, ale přebývání Otce a Syna u věřících. Nejde zde tedy o „odchod“ a „příchod“, ale o spásu prožívanou zde a nyní v Duchu svatém.

Jan 14,23-29

Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.
To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.
Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ‘Odcházím’ a ‘zase k vám přijdu’. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.“

K ZAMYŠLENÍ

„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat.“ Vyjádřením naší lásky k Ježíši Kristu je zachovávání jeho slova. Znamením pravého křesťana je tedy zachování Ježíšova slova, život podle evangelia. Může se nám zdát nemožné naplnit tento ideál, protože jsme lidé hříšní. Můžeme před tímto ideálem utíkat. Pán však touto lidskou cestou prošel před námi. Ví, o co nás žádá. Ukázal nám, že je to možné. Naším úkolem je tedy jít životem s jasným ideálem evangelia. Pokusíme-li se o to, máme slib, že k nám Ježíš s Otcem přijdou a učiní si u nás příbytek.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

10. 5.

Sk 16,11-15

Jan 15,26 – 16,4a

Komentář: Sk 16,11-15
Pán otvírá srdce Lýdii, aby přijala víru. To se neděje jednorázově, Bůh stále promlouvá do našich srdcí i do srdcí těch, kteří jej neznají. Takže mu dnes mohu s důvěrou naslouchat a zároveň počítat s jeho pomocí, když budu mít příležitost vydávat o něm svědectví.

11. 5.

Sk 16,22-34

Jan 16,5-11

Komentář: Sk 16,22-34
Polož dnes svému Pánu otázku: „Co mám dělat, abych došel spásy?“

12. 5.

Sk 17,15.22 – 18,1

Jan 16,12-15

Komentář: Sk 17,15.22 – 18,1
Svého Pána a Boha znám, toto poznání však nikdy nebude dokonalé. Potřebuji jej každý den znovu poznávat, ptát se ho, naslouchat mu, nechat se jím vést ...

13. 5. slavnost Nanebevstoupení Páně

Sk 1,1-11; Ef 1,17-23 nebo Žid 9,24-28; 10,19-23

Lk 24,46-53

Komentář: Žid 9,24-28; 10,19-23
„Když máme tak vynikajícího kněze ... přistupujme (před něj) s upřímným srdcem a s plnou vírou... srdce očištěné od zlého svědomí ... držme se pevně naděje, kterou vyznáváme.“

14. 5. svátek sv. Matěje

Sk 1,15-17.20-26

Jan 15,9-17

Komentář: Sk 1,15-17.20-26
Matěj je vybírán „náhodně“ – losem. Důležité je však to, co předcházelo – znal Krista, byl svědkem jeho zmrtvýchvstání. Mohli by si apoštolové vybrat třeba mne? Znám Krista? Vydávám o něm svědectví?

15. 5.

Sk 18,23-28

Jan 16,23b-28

Komentář: Sk 18,23-28
Pán vzbuzuje nové a nové hlasatele evangelia. A každý z nás na tom může mít svůj podíl – modlitbou, radou, pomocí, povzbuzením ...