1. 5. 2005

6. neděle velikonoční

Bylo by velmi nešťastné, kdybychom vzpomenuli na Ježíšovo vzkříšení jen jednou do roka. Vždyť vzkříšený Kristus žije stále u Otce a každé nedělní ráno je připomínkou velikonočního rána, každá neděle je ozvěnou radosti nad prázdným hrobem a nad skutečností, že Pán žije. Ptejme se tedy sami sebe, zda je pro nás osobně vzkříšený Ježíš zdrojem nedělní radosti a silou všedních dnů. A prožijme v setkání s Kristem v liturgii něco podobného jako ti, kteří se s ním setkali po jeho smrti na kříži a s údivem i s radostí zjistili, že skutečně žije.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

S radostným voláním zvěstujte, hlásejte po celém světě: Pán vykoupil svůj lid. Aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí Bože, dej, ať prožíváme velikonoční dobu tak opravdově, aby se naše spojení se vzkříšeným Kristem trvale projevovalo v celém našem životě. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...

1. ČTENÍ

Po umučení Štěpána začalo kruté pronásledování jeruzalémské obce. Pronásledování však nezničilo církev, ale stalo se příležitostí k šíření evangelia (Sk 8,4). Tak Filip, člověk Ducha (Sk 6,3), přinesl radostnou zvěst do Samaří. Působení Filipa bylo účinné, protože jeho slova doprovázely činy (také Ježíš působil činy a slovy – Sk 1,1!). Skrze vkládání rukou apoštolů pak Samařští obyvatelé obdrželi novým způsobem Ducha svatého, kterého přijali už křtem (křest přináší Ducha – Sk 2,38!). Výraz: „Duch do té doby na nikoho nesestoupil“ by se měl vysvětlit tak, že Duch svatý se dosud neprojevil viditelným způsobem (8,18; 2,4; 10,46). Tomuto novému obdarování předcházela přímluvná modlitba: Duch svatý je především dar, který Otec dává v modlitbě (Lk 11,13).

Sk 8,5-8.14-17

Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.
Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.

ŽALM 66

Odpověď: Jásejte Bohu, všechny země!

Jásejte Bohu, všechny země, – opěvujte slávu jeho jména, – vzdejte mu velkolepou chválu! – Řekněte Bohu: „Jak úžasná jsou tvá díla!“
„Ať se ti koří celá země, ať ti zpívá, – nechť opěvuje tvé jméno.“ – Pojďte a pozorujte Boží skutky: – podivuhodně jednal s lidmi!
Moře proměnil v souš; – suchou nohou přešli řeku, – proto se radujeme v Bohu! – Vládne svou mocí navěky.
Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, – chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši. – Bůh buď veleben, – že neodmítl mou prosbu, – že mi neodňal svou lásku.

2. ČTENÍ

Křesťané prožívající nepřijetí a posměch ze strany okolí jsou v tomto listu vybízeni k neohroženému jednání. Nemusí se bát lidí (1 Petr 3,14), protože Pán je ten Svatý, který budí bázeň (v. 15; Iz 8,12.13). Toto hluboké vědomí Boží svrchovanosti dává sílu k statečnému konání dobrých činů a k vydávání svědectví (opět jsou spojené činy a slova – viz 1. čtení!). Nenahraditelné „slovo svědectví“ doplňuje činy a objasňuje „důvody naší naděje“ (v. 15).

1 Petr 3,15-18

Milovaní! Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení – chce-li to tak Bůh – za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného.
Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, praví Pán, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu. Aleluja.

EVANGELIUM

Pozadím evangelního úryvku je opět smlouva. I ve starozákonní smlouvě byly spolu spojené „láska k Bohu“ a „přilnutí k jeho přikázáním“ (Dt 5,10; 10,12.13). V evangeliu je však nové to, že tato láska má směřovat bezprostředně k Ježíši (to samozřejmě nevylučuje, že je to zároveň láska k Bohu Otci). Ježíš je totiž prostředníkem nové smlouvy, a proto učedníci mají zachovávat jeho přikázání, tj. jeho slova. Obsahem těchto slov je zjevení Ježíšovy osoby a jeho poslání. Duch pravdy pak uvádí učedníky k hlubšímu poznání i rozpoznání Pravdy, tj. samotného Ježíše (Jan 14,6) přítomného v srdci věřícího (v. 20).

Jan 14,15-21

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

K ZAMYŠLENÍ

Lze vůbec docenit Ježíšovo zaslíbení, že těm, kdo uvěřili, dá svého Ducha utěšitele, který je nikdy neopustí? Existuje ve světě plném nejistot a změn něco takto jistého? Něco, co je pro člověka a zároveň to nestojí na člověku? Svět hmatatelných jistot, vyjádřených v číslech pojistných prémií a finančních výnosů, se může zhroutit v několika vteřinách. Boží věrnost ale neporazí a nezničí ani nevěrnost těch, kdo mu mají být věrni. O tom svědčí dvě tisíciletí historie křesťanství. Jde jen o to, jestli člověk o tak neviditelný a nepodchytitelný dar, jakým je dar Ducha, vůbec stojí. Neboť Duch svatý nám nedává k dispozici Boží moc a sílu, ale přetváří nás v ty, kdo se Bohu k dispozici dávají. Kdo se bojí, že Bůh bude proměňovat jeho život, musí se držet od Ducha Božího v uctivé vzdálenosti. Ale moudrost by v takovém postoji nebyla žádná.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

2. 5.

Sk 16,11-15

Jan 15,26-16,4a

Komentář: Jan 15,26-16,4a
Věřit není vždy snadné. Ale Duch svatý vydává o Ježíši svědectví. Jak tedy ve svém životě hledám posilu víry v této činnosti Ducha?

3. 5. Svátek sv. Filipa a Jakuba

1 Kor 15,1-8

Jan 14,6-14

Komentář: Jan 14,6-14
„Ježíš – cesta, pravda a život“ – to jsou slova skutečně nevyčerpatelná. V každé životní etapě nám mohou říkat něco nového a zůstat při tom stejně bohatými. Pokud ovšem rozjímáme nad nimi a nad vlastním životem.

4. 5.

Sk 17,15.22 – 18,1

Jan 16,12-15

Komentář: Jan 16,12-15
O křesťanské víře lze mluvit i číst, přít se a hloubat. Ale Ježíš opakovaně připomíná, že nezbytným učitelem je Duch svatý, který byl a je poslán. I když je smysly nepostižitelný, je zřejmě učitelem nejpůsobivějším.

5. 5. Slavnost Nanebevstoupení Páně

Sk 1,1-11

Mt 28,16-20

Komentář: Mt 28,16-20
Evangelium nám i zde nastavuje zrcadlo. Jak získáváme Ježíšovi další učedníky? A počítáme s tím, že on je a bude stále s námi, „až do konce světa“?

6. 5.

Sk 18,9-18

Jan 16,20-23a

Komentář: Jan 16,20-23a
Po Ježíšově smrti a uložení do hrobu byl smutek na místě, ale nebyl trvalý. Trvalá je přítomnost Ježíše vzkříšeného. To si potřebujeme znovu a znovu promítat do svých životů v nejrůznějších událostech, kterými procházíme.

7. 5.

Sk 18,23-28

Jan 16,23b-28

Komentář: Jan 16,23b-28
Prosit v Ježíšově jménu znamená prosit v plném sjednocení s ním. A to znamená prosit ne o to, co nás napadne, ale o to, co chce Bůh sám. K tomu je třeba ovšem ztratit vlastní svévoli a přijímat Ducha Ježíšova.