14. 5. 2006

5. neděle velikonoční

Slovo pascha je aramejsko-řecká podoba hebrejského pesach a znamená tolik co přechod v obojím významu slova, tj. přejít – minout; přejít – překročit. Tak jako byl izraelský lid zachráněn z egyptského otroctví a uveden do zaslíbené země tím, že trestající anděl minul izraelské domy, a tím, že Izraelité překročili Rákosové moře, tak také Ježíš tím, že prošel utrpením a umíráním, uvedl lid Boží do Otcovy slávy. Slovo mystérium neznamená nějakou skrytou věc ve smyslu něčeho tajemného, nýbrž tento spásný čin Boží v Ježíši Kristu. Toto ta-jemství zakoušíme v liturgických slavnostech jako blízkost Páně. K naplnění to-hoto velikonočního tajemství dojde na konci časů, až bude smrt konečně překo-nána a království Boží se plně prosadí (1 Kor 15,24-28). Tak je v naší bohosluž-bě ve skryté podobě už přítomno to spasitelné jednání Boží, které se má na konci dnů ukázat a v Kristu zjevit před celým světem. (Richter, K., Liturgie a život, Vyšehrad 2003, str. 25)

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci; před zraky národů zjevil svou spravedlnost. Aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys nám poslal Vykupitele a přijímáš nás za své syny; pohlédni na nás s otcovskou láskou a dej, aby všichni, kdo věří v Krista, dosáhli pravé svobody a věčného dědictví. Skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Jednota v prvotní církvi byla možná jen díky respektování a uznání různých obdarování a povolání. U Pavla se výrazným způsobem projevoval dar neohroženého zvěstování „v Ježíšově jménu“ (tj. hlásání o Ježíši, a to v jeho moci). Vedle těchto podrobností z Pavlova života nám svatopisec předkládá i stručnou souhrnnou zprávu o situaci církve: „s úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého“. Jak Pavel, tak i ostatní křesťané žili v různých podobách Ježíšovo slovo: „tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky“ (Jan 15,8).

Sk 9,26-31

Když přišel Šavel do Jeruzaléma, chtěl navázat styk s učedníky, ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem.
Ujal se ho však Barnabáš. Uvedl ho k apoštolům a vypravoval, jak Šavel viděl na cestě Pána, který s ním mluvil, a jak v Damašku neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. Od té chvíle byl s nimi v Jeruzalémě stále ve styku a směle vystupoval ve jménu Páně. Také rozmlouval s židy mluvícími řecky a přel se s nimi. Ti mu však začali ukládat o život. Jakmile se to bratři dověděli, doprovodili ho dolů do Césareje a odtamtud ho vypravili do Tarsu.
V té době měla církev pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého.

ŽALM 22

Odpověď: Budu tě chválit, Hospodine, ve velkém shromáždění.

Své sliby splním před těmi, kdo ctí Hospodina. – Chudí se najedí do sytosti, – kdo hledají Hospodina, budou ho chválit: – „Navěky ať žije vaše srdce!“
Rozpomenou se, k Hospodinu se obrátí – všechny končiny země, – před ním se skloní – všechna lidská pokolení. – Jen jemu se budou kořit všichni, kdo spí v zemi, – před ním se skloní všichni, kdo sestupují v prach.
I má duše bude pro něho žít, – mé potomstvo bude mu sloužit. – Bude vyprávět o Pánu příštímu pokolení, – lidu, jenž se narodí, budou hlásat jeho spravedlnost: – „To udělal Hospodin!“

2. ČTENÍ

Milovat znamená otevřít srdce potřebám bližních. Z takového vnitřního postoje pak plyne i konkrétní pomoc (v. 18). Tyto skutky lásky jsou naším krokem obrácení a odpovědí na výčitky svědomí, které zkoumá naše jednání v Božím světle, ve světle Boha, který vidí všechno (v. 19-20). U Jana jsou skutky lásky souhrnem všech přikázání a osvědčením, že jsme přešli ze smrti do života. Verše 23-24 jsou závěrem delšího předchozího celku (3,11-24), který spojuje oba aspek-ty Kristova „přikázání“ či „poselství“: víru (srov. 1,5) a lásku (srov. 3,11). Kdo za-chovává přikázání, zůstává v Bohu, v Duchu (v. 24).

1 Jan 3,18-24

Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho po-známe, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí.
Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho při-kázání a konáme, co je mu milé.
A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás, praví Pán; kdo zůstává ve mně, ten nese mnoho ovoce. Aleluja.

EVANGELIUM

Obraz vinného kmene nesoucího ovoce (srov. SZ pozadí Jer 2,21; Iz 5,1-7; Ez 17; Oz 10,1) je třeba brát jako celek (životodárná jednota s kmenem jako podmínka přinášení ovoce). Všechny jednotlivosti jsou tomuto celku podřízeny. „Nesení ovoce“ není hromaděním skutků a zvláštních výkonů, ale přirozený projev nového života v Kristu. „Být čisti“ znamená hluboké společenství s tímto Ježíšem skrze slovo jeho radostné zvěsti. Toto společenství je darem, který v sobě zahrnu-je vše ostatní potřebné (v. 7).

Jan 15,1-8

Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mlu-vil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vy-hozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“

K ZAMYŠLENÍ

Také dnes slyšíme Kristovo pozvání, abychom byli spojeni s ním, abychom v něm zůstávali jako ratolesti na vinném kmeni. Ovocem takového společenství je podle listu svatého apoštola Jana růst ve víře a vzájemné lásce. Podíl mého života na životě Božím. Nejsem si však úplně jist, zda se ve víře dokážu spoleh-nout na Ježíšovo slovo: „můžete prosit oč chcete, a dostanete to“ (Jan 15,7). Po-vzbuzuje mne skutečnost, že on může proměnit lidské srdce, kterékoli, napří-klad způsobit obrácení pronásledovatele v apoštola!

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

15. 5.

Sk 14,5-18

Jan 14,21-26

Komentář: Jan 14,21-26
Ježíš se neprezentuje světu jako mediální hvězda. Není ovšem také ukryt v nepřístupné skrýši. Setkání s ním je však možné jen v osobním kontaktu, který je nesen vírou. Je to vztah „od jednoho k druhému“, není to obdiv anonymního davu!

16. 5. Svátek sv. Jana Nepomuckého

Řím 8,31b-39

Mt 10,17-22

Komentář: Mt 10,17-22
Vytrvat až do konce znamená nakonec vždy vytrvat až do smrti. Tuto vytrvalost můžeme u světců obdivovat, ale pro svůj vlastní život víry bychom si ji měli určitě vyprošovat.

17. 5.

Sk 15,1-6

Jan 15,1-8

Komentář: Jan 15,1-8
Aby v člověku mohla Ježíšova slova zůstat a tak se mohlo naplnit jeho zaslíbení, musí je člověk přijímat. Kolik času, úsilí a důvěry tomuto přijímání Ježíšových slov vlastně věnuji?

18. 5.

Sk 15,7-21

Jan 15,9-11

Komentář: Jan 15,9-11
Poznat Ježíšovu lásku a zůstat v ní není žádný nasládlý a nereálný životní sen. Je to výsledek cesty víry, která dává do hry celý lidský život s neomezenou důvěrou.

19. 5.

Sk 15,22-31

Jan 15,12-17

Komentář: Jan 15,12-17
Uznat, že si nás Ježíš vyvolil, není projevem pýchy, ale výsledkem víry, která vede k porozumění Božímu slovu. A vede k důvěře, že náš život může přinášet ovoce.

20. 5.

Sk 16,1-10

Jan 15,18-21

Komentář: Jan 15,18-21
Je divné, že se křesťané stále diví nepřízni světa, kterou opakovaně v dějinách zakoušejí. Ježíš s ničím jiným nepočítal. A přesto byl hlasatelem plného života a ne lítostivé bolestivosti.