6. 2. 2005

5. neděle v mezidobí

Zvolání (aklamace) Pane smiluj se (Kyrie eleison), stále ještě v úvodních obřadech bohoslužby, bylo známo již v pohanském starověku jako hold božstvu nebo vládci, kterému příslušel kult jako božstvu. Církev vztahovala tento hold ve smyslu Pavlových epištol na Krista jako svého božského Pána (A. Adam, Liturgika, Vyšehrad 2001, str. 190). Úvodním pozdravem jsme byli knězem ujištěni o přítomnosti zmrtvýchvstalého Krista uprostřed nás. Skláníme se před ním jako naším Pánem, šťastni, že se s ním můžeme setkat. Chvalozpěvem Sláva na výsostech Bohu, velmi starým a úctyhodným hymnem, církev, shromážděná v Duchu svatém, oslavuje a prosí Boha Otce a Beránka. Tento chvalozpěv začíná kněz nebo podle vhodnosti kantor nebo schola, zpívají jej však všichni společně nebo lid střídavě se sborem nebo samotný sbor. Lze jej i recitovat. Zpívá se nebo recituje o nedělích mimo dobu adventní a postní, též o slavnostech a svátcích a při význačných příležitostech (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 53).

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Pojďme, klaňme se Bohu, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí, Bože, opatruj nás – svůj lid – s otcovskou láskou; a protože nemáme oporu jinde než v naději na tvou milost, chraň nás stále svou mocí. Prosíme o to skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

I sebelepší zbožné úkony se mohou stát soběstředné a formální. Tak tomu bylo často i s postem (Iz 58,1-6, který předchází liturgickému úryv-ku): člověk se soustřeďoval pouze na asketický výkon a zapomínal na druhé. Přitom Bůh vyžaduje především milosrdenství k potřebným: to přináší skvostné plody a obohacuje i dárce.

Iz 58,7-10

Toto praví Hospodin:
„Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu.
Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.
Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on ti řekne: ‚Zde jsem!‘
Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem.“

ŽALM 112

Odpověď: Spravedlivý září v temnotách jako světlo. Nebo: Aleluja.

Spravedlivý září v temnotách jako světlo řádným lidem, – je milosrdný, dobrotivý a spravedlivý. – Blaze muži, který se slitovává a půjčuje, – stará se o své věci podle práva.
Neboť navěky nezakolísá, – ve věčné paměti bude spravedlivý. – Nemusí se obávat zlé zprávy, – jeho srdce je pevné, důvěřuje v Hospodina.
Jeho srdce je zmužilé, nebojí se, – rozděluje, dává chudým, – jeho štědrost potrvá navždy, – jeho moc poroste v slávě.

2. ČTENÍ

Korinťané měli sklon vyzdvihovat výřečné kazatele a „celebrity“: upřednostňování vynikajících osob pak působilo rozkladně na celou obec. Pavel jim proto ukazuje jiný vzor misionáře: on samotný nepřišel, aby předváděl svoje schopnosti, ale aby nechal působit Božího Ducha. Jako věrný služebník nechce vést Korinťany k sobě, ale k Bohu.

1 Kor 2,1-5

(Bratři a sestry), když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.
Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Já jsem světlo světa, praví Pán, kdo mě následuje, bude mít světlo života. Aleluja.

EVANGELIUM

Bylo učiněno mnoho pokusů, jak chápat výrok, že křesťan je solí: zabraňuje „rozkladu“ společnosti? „Ochucuje“ život druhých? Klíč k pochopení nám podává paralelní výrok o světle: tak jako světlo má svítit dalším lidem (má tedy „sloužit“), podobně i sůl má jednoduše „sloužit“ druhým. Sůl a světlo mají být pro druhé, jinak ztrácejí svůj význam. Místo křesťanů je v „těstě“ a „na hoře“.

Mt 5,13-16

Ježíš řekl svým učedníkům:
„Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“

K ZAMYŠLENÍ

„Já jsem světlo světa“ (Jan 8,12), říká o sobě Kristus. V dnešním evangeliu se stejnými slovy obrací k nám: „Vy jste světlo světa“ (Mt 5,14). Arabský básník Ebrat en-Naini k tomu říká: „Stejně jako sluneční světlo není sluncem, i když ze slunce vychází, stejně člověk, který je živým znamením Boha, není Bohem“. Lidé kolem nás mají právo potkat skrze nás Boha, uvidět jeho světlo. Abychom takového svědectví byli schopni, potřebujeme být zakořeněni v Bohu. Sami pak musíme ukazovat na něho, nikoli na sebe. Nevydávat svědectví a schovávat se by bylo stejným nesmyslem jako rozsvícené a přitom ukryté světlo. Znamenalo by to popřít vlastní identitu. Nejsme křesťany jenom pro sváteční dny nebo pro určité situace.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

7. 2.

Gn 1,1-19

Mk 6,53-56

Komentář: Gn 1,1-19
Svět kolem nás i celý vesmír je pro nás už řadu staletí především předmětem poznávání. Pro starozákonního člověka byl však mnohem víc obrazem, který mu vyprávěl o Bohu. Svět tito lidé nezkoumali, ale vnímali. Se zkoumáním nemusíme přestat, ale k obdivnému vnímání se jistě musíme dostat.

8. 2.

Gn 1,20 – 2,4a

Mk 7,1-13

Komentář: Gn 1,20 – 2,4a
Slova o tvoření člověka nás znovu staví před otázku, zda jsme schopni vidět sebe i své bližní jako ty, kdo jsou stvořeni k obrazu Božímu. Není to mnohdy snadné, a přece je to nezbytné, máme-li Bohu-tvůrci vzdát v našich bližních čest a máme-li k nim mít plnou úctu.

9. 2. Popeleční středa

2 Kor 5,20 – 6,2

Mt 6,1-6.16-18

Komentář: 2 Kor 5,20 – 6,2
Pokud člověk myslí především sám na sebe, chce se očistit od svých špatností. Pokud vnímá svůj vztah s Bohem jako zásadní pro svůj život, chce se s ním smířit. Na smíření nestačí ovšem člověk sám, smiřují se nejméně dvě osoby, tedy člověk a Bůh.

10. 2.

Dt 30,15-20

Lk 9,22-25

Komentář: Lk 9,22-25
Žijeme ve světě, kde se zpravidla ztráta života považuje za největší neštěstí, které může člověka potkat. Evangelium ale vede náš pohled dál. Ztráta spojení s Bohem, dárcem života i věčné budoucnosti, to je teprve plné zmaření lidských možností.

11. 2.

Iz 58,1-9a

Mt 9,14-15

Komentář: Mt 9,14-15
Konat mechanicky skutky zbožnosti může vést až ke slepotě, ve které člověk nevnímá Boží obdarování. To nebyl jen problém těch, kdo Ježíšovi neporozuměli. Takové chyby se opakují ve všech dobách, i v současnosti.