10. 2. 2002

5. neděle v mezidobí

Klanět se je jaksi staromódní slovo, ale v církvi jsme na ně zvyklí. Patří ale úkon klanění k výbavě moderního sebevědomého člověka? Můžeme říci, že mu asi vlastní není. Ale kdo jiný si může dovolit klanět se než ten, kdo ví o své ceně? Křesťan, který se klaní Bohu, je zároveň tím, kdo ví, že je tímto Bohem přijat za vlastního. Že se klaní tomu, kdo ho zvedl z bláta a posadil na trůn. Pro koho tedy může být klanění snadnější?

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Pojďme, klaňme se Bohu, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí, Bože, opatruj nás - svůj lid - s otcovskou láskou; a protože nemáme oporu jinde, než v naději na tvou milost, chraň nás stále svou mocí. Prosíme o to skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

I sebelepší zbožné úkony se mohou stát soběstředné a formální. Tak tomu bylo často i s postem (Iz 58,1-6, který předchází liturgickému úryvku): člověk se soustřeďoval pouze na asketický výkon a zapomínal na druhé. Přitom Bůh vyžaduje především milosrdenství k potřebným: to přináší skvostné plody a obohacuje i dárce.

IZ 58,7-10

Toto praví Hospodin: „Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.

Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on ti řekne: Zde jsem!

Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem.“

ŽALM 112

Odpověď: Spravedlivý září v temnotách jako světlo.

Nebo: <b>Aleluja.</b>

Spravedlivý září v temnotách jako světlo řádným lidem, - je milosrdný, dobrotivý a spravedlivý. - Blaze muži, který se slitovává a půjčuje, - stará se o své věci podle práva.

Neboť navěky nezakolísá, - ve věčné paměti bude spravedlivý. - Nemusí se obávat zlé zprávy, - jeho srdce je pevné, důvěřuje v Hospodina.
Jeho srdce je zmužilé, nebojí se, - rozděluje, dává chudým, - jeho štědrost potrvá navždy, - jeho moc poroste v slávě.

2. ČTENÍ

Korinťané měli sklon vyzdvihovat výřečné kazatele a „celebrity”: upředňostňování vynikajících osob pak působilo rozkladně na celou obec. Pavel jim proto ukazuje jiný vzor misionáře: on samotný nepřišel, aby předváděl svoje schopnosti, ale aby nechal působit Božího Ducha. Jako věrný služebník nechce vést Korinťany k sobě, ale k Bohu.

1 Kor 2,1-5

Bratři, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.

Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Já jsem světlo světa, praví Pán, kdo mě následuje, bude mít světlo života. Aleluja.

EVANGELIUM

Bylo učiněno mnoho pokusů, jak chápat výrok, že křesťan je solí: zabraňuje „rozkladu” společnosti? „Ochucuje” život druhých? Klíč k pochopení nám podává paralelní výrok o světle: tak jako světlo má svítit dalším lidem (má tedy „sloužit”), podobně i sůl má jednoduše „sloužit” druhým. Sůl a světlo mají být pro druhé, jinak ztrácejí svůj význam. Místo křesťanů je v „těstě” a „na hoře”.

MT 5,13-16

Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.

Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“

K ZAMYŠLENÍ

Mnohé křesťany pokoušejí reklamní triky, které dnes známe, a které by rádi použili k propagování Ježíšova poselství. Jiní zas čtou okouzleně slova o moci Boží a velmi rádi by jí sami ovládali, aby Bohu přivedli mnoho lidí. Svatý Pavel a mluví o moci Boží, kterou sami na sobě zakoušíme, ale kterou nemáme v našich vlastních rukách jako něco, s čím si můžeme dělat co chceme. Obraz ukřižovaného Krista a současně velké mínění o moci Boží, kterou Bůh sám suverénně užívá, to je nutná a nesnadno pochopitelná výbava křesťana. Chybí-li mu jedno nebo druhé, je to zlé.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

1 Král 8,1-7.9-13

Mk 6, 53-56

Komentář: Mk 6, 53-56
Klást Ježíšovi k nohám nemocné: to můžeme i my. Stačí je „přenést” před Pána: s vírou, že on je živý a má moc nad každou nemocí.

1 Král 8,22-23.27-30

Mk 7, 1-13

Komentář: Mk 7, 1-13
Ctí mě rty… Pánu je milejší ryzí postoj srdce než „zbožné modlitby” či vnější postoje. A pokud si uvědomuji, že moje srdce je daleko od něho, nemusím zoufat, ale spíš ho mohu prosit, aby mě přitáhl k sobě a daroval pravdivé a upřímné srdce.

Popeleční středa

Jl 2,12-18

2 Kor 5,20-6,2

Mt 6,1-6.16-18

Komentář: 2 Kor 5,20-6,2
Dobu postní bychom měli vnímat především jako „čas vzácný, příhodný”, ne jako čas „ponurý”: vždyť je to čas k nalezení nové milosti, nové radosti z Boha!

Lk 9,22-25

Dt 30,15-20

Komentář: Dt 30,15-20
Tím základním rozhodnutím, ke kterému se v tomto postním putování máme nově propracovat, je volba žít „pro Boha” nebo „bez Boha”: pro Boha „zcela a úplně”, nebo jen napůl. Dokážeš vidět, které „svůdné cesty” tě v konkrétním životě odvádějí od Pána?

Iz 58,1-9a

Mt 9,14-15

Komentář: Iz 58,1-9a
Není snadné se správně postit: někdy je půst odrazovým můstkem k nevrlosti, tvrdosti vůči druhým. Půst má nás vést k větší citlivosti a otevřenosti k bližním… i vzdáleným.

Iz 58,9b-14

Lk 5,27-32

Komentář: Iz 58,9b-14
Tento úryvek je náročný: nesmím však přehlédnout velká zaslíbená, která jsou zde obsažená.