13. 3. 2005

5. neděle postní

Již ve 2. století předcházela eucharistické slavnosti biblická čtení. Vzorem přitom byla synagogální bohoslužba se svými modlitbami a čteními. Obzvláštním přáním Druhého vatikánského koncilu bylo, aby při liturgických slavnostech „bylo čtení z Písma uspořádáno bohatěji, rozmanitěji a vhodněji“. Ohledně mše tento koncil stanoví „aby byl věřícím poskytnut bohatěji prostřený stůl Božího slova“. Známe velmi dobře také další slova koncilu o přítomnosti Krista v liturgických úkonech, mezi jiným, že: „Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté“ (citace z Konstituce o posvátné liturgii, 7 a 51). Jako společenství při naslouchání čtením a při odpovědi na ně – mezizpěvu – sedíme. Důstojnost Božího slova pak vyžaduje, říká Úvod k římskému misálu, aby v kostele bylo vhodné místo, z něhož se Boží slovo hlásá a k němuž se při bohoslužbě slova přirozeně obrací pozornost věřících. Je vhodné, aby takovým místem byl zpravidla pevný ambon a ne přenosný pult. Ať už je dispozice kostela jakákoli, ambon musí být umístěn tak, aby věřící dobře viděli a slyšeli svěcené služebníky a lektory (309).

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Bože, zjednej mi právo a ujmi se mé pře proti bezbožnému lidu, zbav mě člověka lstivého a zločinného! Vždyť ty jsi, Bože, má síla.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tvůj Syn nás tak miloval, že se z lásky vydal na smrt za spásu světa; dej nám svou milost, abychom i my milovali své bratry a zůstávali v tvé lásce. Skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Ezechielovo proroctví je součástí vidění údolí se suchými kostmi. Božím slovem se tyto kosti pokryjí svaly i kůží a do těchto těl pak Bůh vkládá oživujícího ducha. Toto zaslíbení „znovuzrození“ bylo původně určeno izraelským vyhnancům v Babylónii, kteří prožívali vnější i vnitřní rozklad, a proto říkali: „Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni“ (Ez 37,11). Bůh je oživí, tj. přivede je do zaslíbené země. Ezechielova slova však naznačují něco ještě hlubšího: „vzkříšení“ a oživení těch, kdo jsou mrtví pro svůj hřích a vzpurnost vůči Bohu, podobně jako izraelský lid. Duch oživí tyto „mrtvé“ a oni poznají, že Bůh je mocným Pánem.

Ez 37,12-14

Toto praví Hospodin Bůh: „Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal“ – praví Hospodin.

ŽALM 130

Odpověď: U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, – Pane, vyslyš můj hlas! – Tvůj sluch ať je nakloněn – k mé snažné prosbě!
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, – Pane, kdo obstojí? – Ale u tebe je odpuštění, – abychom ti mohli v úctě sloužit.
Doufám v Hospodina, – duše má doufá v jeho slovo, – má duše čeká na Pána – více než stráže na svítání.
Více než stráže na svítání – ať čeká Izrael na Hospodina, – neboť u Hospodina je slitování, – hojné je u něho vykoupení. – On vykoupí Izraele – ze všech jeho provinění.

2. ČTENÍ

V Pavlových listech se často objevuje protiklad tělo – Duch. „Tělem“ se přitom míní lidská přirozenost narušená hříchem, která je sebestředná. Žít podle těla pak znamená žít podle hříšných sklonů (Řím 3,10-18). Tento postoj uzavřenosti vůči Bohu přináší smrt. Křtem pak člověk odumírá hříchu a přijímá Ducha, dárce života. V srdci věřícího tak dochází ke „koperníkovskému obratu“: středem života není sobecké „já“, ale Bůh sám. Duch svatý proměňuje srdce člověka, takže už nemá zalíbení v hříchu a v životě pro sebe, ale v životě podle Krista, podle jeho evangelia. Tak dochází k podivuhodné výměně: už nežiji „já“, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20). Už není smrt a odsouzení, ale ospravedlnění a vzkříšení.

Řím 8,8-11

(Bratři a sestry!) Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží.
Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Já jsem vzkříšení a život, praví Pán; kdo věří ve mne, neumře navěky.

EVANGELIUM

„Vzkříšení“ Lazara je posledním a největším Ježíšovým znamením v Janově evangeliu. Tváří v tvář mrtvému Lazarovi a své vlastní smrti Ježíš říká: „Já jsem vzkříšení a život“ (v. 25). Vzkříšení a život tedy nejsou vzdálenou nadějí, jak si mysleli farizeové a Marta. Vzkříšení je už tady v osobě Ježíše Krista. Modlitbou a slovem Ježíš vyvádí Lazara ze smrti: tím dokazuje, že jeho slova jsou skutečně „Duch a život“ (Jan 6,63). Přijetím jeho slova se přechází ze smrti do života: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mě poslal, přešel už ze smrti do života“ (Jan 5,24).

Jan 11,3-7.17.20-27.33b-45

Sestry Lazara poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“
Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“
Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě.
Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“
Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“
Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“
Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
Ježíš byl v duchu hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“
Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel“?
Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.
Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“
Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“
Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stoji kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“
Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.

K ZAMYŠLENÍ

Lekcionář dnešní neděle je malou křesťanskou katechezí o smrti jakožto společenství s Kristem zmrtvýchvstalým. Jsme vyznavači Krista a víme, že ve smrti jde o naši budoucnost, o „potom“, o naději na plné a definitivní setkání s Otcem. Snad si můžeme dobře uvědomit, že Ježíšův zázrak navrácení života příteli Lazarovi bezpochyby rozhodl o jeho smrti! Tak se přece bezprostředně po tomto zázraku představitelé židovského národa rozhodli (Jan 11,46nn). Stále platí, že my lidé dáváme smrt, on dává život. On nemá obavu být člověkem, je schopen projevit soucit a zaplakat nad ztrátou blízkého člověka. Nebojme se našeho lidství. Odložme touhu po tom, být Bohem (srov. Gn 3,5). Spolu s těmi, kteří se připravují na přijetí velikonočních svátostí si sami chceme uvědomovat náš křest. Ponořeni do křestního pramene a obmyti křestní vodou, stali jsme se Kristu ve smrti podobnými, cele jsme přijali naše lidství a byli jsme zbaveni hrozby smrti. Z jeho strany dostáváme dar života. Podíl na životě věčném.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

Dan 13,1-9.15-17.19-30.33-62

Jan 8,1-11

Komentář: Jan 8,1-11
Není lehké odsuzovat hřích a nezahrnout do odsouzení samotného hříšníka. Ale odsouzení hříšníka je něco jako usmrcení – nic dobrého už od takového člověka nečekáme. A na takový čin nemáme právo.

Nm 21,4-9

Jan 8,21-30

Komentář: Jan 8,21-30
Ježíšova slova nemůžeme zařadit jednoduše do našich obvyklých řečí. Vymykají se jim. Ale můžeme je podobně jako Panna Maria uložit v srdci. A potom se nám stávají srozumitelnými.

Dan 3,14-20.91-92.95

Jan 8,31-42

Komentář: Jan 8,31-42
Je to zásadní otázka: znám Ježíše jako toho, kdo mne osvobozuje? Pokud bych v něm viděl spíš toho, kdo mne omezuje a spoutává, mám zřejmě k jeho poznání ještě dost daleko.

Gn 17,3-9

Jan 8,51-59

Komentář: Jan 8,51-59
Pokud Ježíšova slova poměřujeme jen svou životní zkušeností nebo tím, co se v dějinách už stalo, neporozumíme. Jeho slova hranice lidské zkušenosti daleko překračují. Ale nejsou od našeho života přesto odtržená.

Jer 20,10-13

Jan 10,31-42

Komentář: Jan 10,31-42
Vztah Ježíše a jeho Otce není snadný k pochopení. Ale Janovo evangelium nám ho ukazuje tolikrát, že ho nemůžeme přehlédnout. Přemýšlím tedy o něm?

Slavnost sv. Josefa

2 Sam 7,4-5a.12-14a.16

Mt 1,16.18-21.24a

Komentář: Mt 1,16.18-21.24a
Zdá se být velmi jednoduchým prostě poslechnout Boží vnuknutí. Ale není jednoduché rozlišit vnuknutí od vlastních nápadů nebo jiných myšlenek. K tomu je třeba čistého srdce a ochoty nechat se Bohem vést.