4. neděle postní - cyklus C

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys poslal na svět svého Syna a jeho prostřednictvím uskutečňuješ naše vykoupení; oživ víru svého lidu, abychom se s oddanou zbožností připravovali na velikonoční svátky. Prosíme o to skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Dnešní text připomíná slavení prvních Velikonoc v zaslíbené zemi. Ty jsou oslavou dovršeného přechodu z otroctví do svobody, z bídy do blahobytu. Proto Hospodin prohlašuje: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu“ (v. 9a). Bůh sám „smazal“ temnou minulost Izraele se všemi jeho stíny. Izrael může nyní začít novou epochu, „nový věk“. Nastává doba naplnění příslibu daného Abrámovi: dar země. Synové Izraele mohou jíst z výnosu kanaánské země, a proto Bůh už neposkytuje manu, pokrm putování pouští. Mana je předobrazem eucharistie, která je pokrmem lidu na cestě. Také eucharistie jednou „ustane“: až přijmeme zaslíbené dědictví v den Ježíšova slavného příchodu (1 Kor 11, 26).

Joz 5,9a.10-12

Hospodin pravil Jozuovi: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu.“
Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili Velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. Na druhý den po Velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna.
Téhož dne přestala padat mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán.

ŽALM 34

Odpověď: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, – vždy bude v mých ústech jeho chvála. – V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, – ať to slyší pokorní a radují se.
Velebte se mnou Hospodina, – oslavujme spolu jeho jméno! – Hledal jsem Hospodina a vyslyšel mě, – vysvobodil mě ze všech mých obav.
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, – vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. – Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel, – pomohl mu ve všech jeho strastech.

2. ČTENÍ

„Slovem smíření“ Bůh vytvořil pro člověka novou situaci: zrušil nepřátelství a přitáhl člověka k sobě, do své blízkosti. Tato Boží blízkost proměňuje „hříšníka“ v nového člověka. Tímto jednorázovým znovuzrozením však dílo „nového stvoření“ neskončilo, nýbrž stále probíhá až do dne jeho plného dovršení. Nové stvoření přechází tedy v nové tvoření. Toto dílo se uskutečňuje skrze „slovo smíření“, jež je slovem obdařeným tvůrčí mocí podobně jako Boží slovo vyslovené při stvoření světa. „Slovo smíření“ stále zní z úst Kristových vyslanců, kteří vždy nově hlásají Boží skutky, jež otevírají lidem nové možnosti, nové perspektivy.

2 Kor 5,17-21

(Bratři a sestry!) Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh.
Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě.

EVANGELIUM

Otázka vzniklá v souvislosti s hostinou u celníka Matouše (Lk 5,29n.) se vrací s novou závažností. Farizeové nově vytýkají Ježíšovi, že přijímá hříšníky a jí s nimi (Lk 15,2). Ježíš odpovídá třemi podobenstvími „o ztracených“ (ovečka, peníz, dva synové, Lk 15). Dvojpodobenství o ztracených synech se často nazývá podobenstvím „o milosrdném Otci“. Hlavní postavou je zde totiž Bůh Otec, který vrací synovi čest, chystá hostinu a jemně domlouvá závidícímu (a proto snad ještě více ztracenému) bratrovi. Otcova odpověď na odmítnutí a tvrdost srdce není odsouzení, ale milosrdenství. A živým obrazem Otce je Ježíš.

Lk 15,1-3.11-32

K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“
Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‘Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.’ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil.
Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával.
Tu šel do sebe a řekl: ‘Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!’ Vstal a šel k svému otci.
Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‘Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.’
Ale otec nařídil služebníkům: ‘Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!’ A začali se veselit.
Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‘Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.’ Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‘Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!’
Otec mu odpověděl: ‘Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.’“

K ZAMYŠLENÍ

Pokud se stejně jako marnotratný syn v dnešním evangeliu pravdivě podíváme na sebe samotné a uznáme se za hříšníky, znamená to zároveň, že jsme si ve stejnou chvíli už uvědomili své místo dětí v Otcově domě a že víme o jeho ochotě přijmout nás. Uznání vlastní hříšnosti vypovídá o tom, že jsme pochopili velké Boží milosrdenství. Pravdivý pohled na naši slabost a lidství je zároveň pohledem na nekonečný obzor odpouštějící Boží lásky. V obrácení a zpytování svědomí vidíme svou minulost: náš hřích. A Bůh nám ve stejnou chvíli otevírá budoucnost svého společenství, ukazuje nám sám sebe. Usmíření člověka s Bohem, to je pravá budoucnost nového stvoření, nás samotných, je to Boží i naše radost a svátek.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

15. 3.

Iz 65,17-21

Jan 4,43-54

Komentář: Jan 4,43-54
Vytrvalost královského úředníka a jeho víra vedou k uzdravení jeho syna i k uvěření celého jeho domu. I já jsem zván(a) k vytrvalosti na cestě obrácení, k vytrvalosti ve víře, k vytrvalosti, která přináší ovoce.

16. 3.

Ez 47,1-9.12

Jan 5,1-3a.5-16

Komentář: Jan 5,1-3a.5-16
Třicet osm let je pořádně dlouhá doba. Přesto i po tak dlouhé době může Bůh něco proměnit, uzdravit, začít jednat – a to i v mém životě! Nechám jej jednat? Dám mu svoji důvěru?

17. 3.

Iz 49,8-15

Jan 5,17-30

Komentář: Jan 5,17-30
Ježíšovo spojení (jednota) s Otcem je velmi důležité. Stejně tak i moje. Vždyť „Otec má život sám v sobě“ – u něj mám čerpat svoji sílu pro dnešní den…

18. 3.

Ex 32,7-14

Jan 5,31-47

Komentář: Jan 5,31-47
Co mi brání, abych uvěřil Ježíši? Co mi brání, abych vzal vážně jeho slova, abych je žila – naplňovala ve svém životě?

19. 3. slavnost sv. Josefa

2 Sam 7,4-5a.12-14a.16; Řím 4,13.16-18.22

Mt 1,16.18-21.24a

Komentář: Mt 1,16.18-21.24a
„Josef byl spravedlivý“ – co mi to říká pro můj život? Jak mám být spravedlivý ve svém životě, ve svém povolání, (v rodině, zaměstnání, …)?

20. 3.

Jer 11,18-20

Jan 7,40-53

Komentář: Jan 7,40-53
Ježíšovo slovo (viz bezprostředně předcházející verše 7,37-38) je plné moci a síly! („Žádný člověk nikdy tak nemluvil.“) A jejich sílu a moc mohu zažívat – i dnes, v situaci, ve které se právě nacházím…