3. 4. 2011

4. neděle postní – cyklus A

Až do okamžiku křtu a přijetí eucharistie i biřmování nemají čekatelé křtu podíl na „tajemství víry“. Slavení eucharistie se totiž účastní v její první části, při bohoslužbě slova. „Víra je ze zvěstování“ (Řím 10,17), jak říká apoštol Pavel. Zvláště v liturgii 3., 4. a 5. neděle postní konají čekatelé křtu skrutinia a církev jim svěřuje své poklady. Jádrem skrutinií jsou exorcismy a jejich účel je duchovní. Mají očišťovat mysl i srdce čekatelů, posilovat je v boji proti pokušení, pomáhat jim, aby uzrál jejich správný úmysl, a povzbuzovat je, aby niterněji lnuli ke Kristu a rozhodněji pokračovali ve snaze milovat Boha. Během těchto tří nedělí se v rámci jejich přípravy na křest čtou úryvky evangelia o samařské ženě – Ježíš otvírá pramen živé vody, o slepém od narození – dnešní neděle – Ježíš nás uzdravuje ze slepoty hříchu a při 5. neděli evangelium o vzkříšení Lazara – Ježíš nás volá ze smrti k životu. Nezapomínejme, že předávání víry, která je ze zvěstování, je záležitostí celého společenství církve. Vedle naší vnitřní obnovy je naším úkolem modlitba za ty, které chce Kristus přitáhnout k sobě a učinit z nich naše bratry a sestry ve víře.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys poslal na svět svého Syna a jeho prostřednictvím uskutečňuješ naše vykoupení; oživ víru svého lidu, abychom se s oddanou zbožností připravovali na velikonoční svátky. Prosíme o to skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Vyprávění o Davidově pomazání je zařazeno do liturgie kvůli předznamenání křestního mazání. Působení Hospodinova ducha v životě Davida (v. 13) je pak předobrazem přebývání Ducha svatého v srdci pokřtěného. Kromě toho se v tomto textu objevuje další významné téma starozákonní i novozákonní teologie: volba „nejmenšího“ (v. 11), posledního. David je totiž nejmenší ze svých bratří, a dokonce se zdá, že jeho otec na něj skoro zapomíná: „Ještě je nejmladší…“ (v. 11). Avšak „Bůh si vyvolil ty, kteří nejsou vůbec nic, aby zlomil moc těch, kteří jsou něco“ (1 Kor 1,28).

1 Sam 16,1b.6-7.10-13a

Hospodin řekl Samuelovi: „Naplň svůj roh olejem a jdi! Posílám tě k Jesseovi, Betlémanu, protože jsem si vyhlédl krále mezi jeho syny.“
Když Samuel přišel a spatřil Eliaba, řekl si: „Jistě tenhle je před Hospodinem jeho pomazaný.“ Hospodin však řekl Samuelovi: „Nevšímej si jeho vzhledu ani vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce.“
Jesse předvedl před Samuela sedm svých synů, ale Samuel řekl: „Mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho.“ A zeptal se: „Jsou to již všichni chlapci?“ Jesse odpověděl: „Ještě je nejmladší, ten pase stáda.“ Samuel tedy řekl Jesseovi: „Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde.“ Poslal tedy a uvedl ho: byl plavovlasý, s krásnýma očima a milého vzhledu. Tu řekl Hospodin: „Nuže, pomaž ho; to je on.“
Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch.

ŽALM 23

Odpověď: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši.
Vede mě po správných cestách – pro svoje jméno. – I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha.
Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká.
Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy.

2. ČTENÍ

V prvotní církvi se křest označoval jako „osvícení“. Autor listu Efesanům navazuje na toto pojetí a rozvíjí protiklad „temno – světlo“. Křesťané byli kdysi tmou a konali skutky temnoty, avšak nyní jsou světlem v Pánu, a proto mají vyzařovat velikonoční záři vzkříšeného Krista. Toto se děje životem „ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a pravdě“. Kristovo světlo pomáhá také rozlišovat i rozpoznat Boží vůli a pojmenovat i odsoudit skutky tmy (ne však odsoudit hříšníka!). Takové jasné rozpoznání skutků tmy znamená probudit se ze spánku netečnosti vůči hříchu. Tím se zpřítomňuje Kristovo vzkříšení a jeho světlo může prozářit temnotu.

Ef 5,8-14

(Bratři a sestry!) Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte. Vždyť člověku je hanba už jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají. Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všechno totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé. Proto se říká v Písmu: „Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.“

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Já jsem světlo světa, praví Pán, kdo mě následuje, bude mít světlo života.

EVANGELIUM

V tomto úryvku se vyskytují dva symbolické prvky: uzdravení ze slepoty a siloeské vody. „Otevření očí slepých“ bylo už ve Starém zákoně mesiánským znamením (Iz 6,9-10; Iz 35,4). Siloeské vody jsou u Izaiáše opěvovány jako znamení skryté Boží moci (Iz 8,6-7). V liturgii se tento text předčítal po mnoho staletí při přípravě katechumenů na křest. U slepce se totiž jasně ukazuje růst víry: Ježíš je pro něj nejprve člověk, pak prorok poslaný od Boha a nakonec „Syn člověka a Pán“. Ježíš neotevřel pouze jeho vnější oči, ale především oči jeho srdce. Slepec uviděl světlo světa a stal se synem světla.

Jan 9,1-41

Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“
Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“
Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: „Jdi se umýt v rybníku Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.
Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“
Ptali se ho tedy: „Jak to, že teď vidíš?“
On odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: ‘Jdi k Siloe a umyj se!’ Šel jsem tedy, umyl se a vidím.“ Ptali se ho: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“
Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“
Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat taková znamení!“ A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“
Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: „Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?“ Jeho rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy. Proto jeho rodiče řekli: „Je dospělý, zeptejte se jeho.“
Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: „Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ On odpověděl: „Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím.“ Zeptali se ho tedy: „Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?“ Odpověděl jim: „Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“
Osopili se na něj: „Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“
Ten člověk jim odpověděl: „To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“
Řekli mu: „V hříších ses celý narodil a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho.
Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena.
Ježíš prohlásil: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ‘Vidíme.’ Proto váš hřích trvá.“

K ZAMYŠLENÍ

Dnešní liturgické texty, konfrontace s Božím slovem, nám nabízejí možnost znovu si uvědomit a projít cestu naší víry. Je to cesta slepého od narození ke zcela nečekanému a jednoznačně zázračnému nabytí zraku, cesta z temnoty ke světlu. Jde při ní o odvrácení se od zla a o obrácení ke Kristu. Úryvek dnešního evangelia se odehrává mezi dvěma ohraničujícími body: slepota člověka je v jeho úvodu postavena do souvislosti s hříchem a v závěru Ježíš hovoří o hříchu, který je příčinou oslepnutí; slepý od narození zázračně dostává zrak, naopak někteří z vidoucích se v příběhu stávají slepými. Jde tady o neustálý růst v poznávání Boha, tento růst je naším životním programem. Evangelista Jan takové poznání zakládá na jednom Ježíšově zázraku, tento zázrak, jako ostatně i ty další u Jana, je znamením, v němž se odhaluje stvořitelské Boží slovo, posilující víru a osvětlující srdce. Pokud budeme žít Božím slovem, věřit v jeho moc, poroste naše víra a bude světlem v našich srdcích, o znamení (zázraky) Boží blízkosti pak určitě nebudeme mít nouzi.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

4. 4.

Iz 65,17-21

Jan 4,43-54

Komentář: Iz 65,17-21
Novost, velikost a nepředstavitelná nádhera nových nebes a nové země je pozváním k rozhodnutí pro Boha, pro život s ním, kdy se už nebude „vzpomínat na to, co minulo“…

5. 4.

Ez 47,1-9.12

Jan 5,1-3a.5-16

Komentář: Ez 47,1-9.12
Ezechielovo podobenství ti ukazuje působení křtu ve tvém životě. Uzdravující vodě z podobenství je třeba uvolnit cestu, abys znovu obživl, abys přinášela více ovoce…

6. 4.

Iz 49,8-15

Jan 5,17-30

Komentář: Iz 49,8-15
I ty můžeš zakoušet a sdílet tuto velikou a krásnou zkušenost: Bůh se zastává svého lidu, obnovuje s ním (i s tebou) svoji smlouvu. Bůh na tebe nezapomněl, touží po společenství s tebou!

7. 4.

Ex 32,7-14

Jan 5,31-47

Komentář: Ex 32,7-14
Boží slitování nakonec vítězí nad Božím hněvem a zklamáním ze skutků jeho vyvoleného lidu. Úryvek nám chce říci: Bůh je nám nablízku a miluje nás, a proto se jej tolik dotýkají naše nevěrnosti.

8. 4.

Mdr 2,1a.12-22

Jan 7,1-2.10.25-30

Komentář: Mdr 2,1a.12-22
Nejenom Ježíš se nacházel v podobné situaci, i spousta těch, kteří jsou pronásledováni a pohrdáni. Předlož je dnes Pánu v modlitbě…