6. 3. 2005

4. neděle postní

Až do okamžiku křtu a přijetí eucharistie i biřmování nemají čekatelé křtu podíl na „tajemství víry“. Slavení eucharistie se totiž účastní v její první části, při bohoslužbě slova. „Víra je ze zvěstování“ (Řím 10, 17), jak říká apoštol Pavel. Zvláště v liturgii 3., 4. a 5. neděle postní konají čekatelé křtu skrutinia a církev jim svěřuje své poklady. Jádrem skrutinií jsou exorcismy a jejich účel je duchovní. Mají očišťovat mysl i srdce čekatelů, posilovat je v boji proti pokušení, pomáhat jim, aby uzrál jejich správný úmysl a povzbuzovat je, aby niterněji lnuli ke Kristu a rozhodněji pokračovali ve snaze milovat Boha. Během těchto tří nedělí se v rámci jejich přípravy na křest čtou úryvky evangelia o Samařské ženě (Jan 4, 5-42) – Ježíš otvírá pramen živé vody, o Slepém od narození – dnešní neděle – (Jan 9, 1-41) – Ježíš nás uzdravuje ze slepoty hříchu a při 5. neděli evangelium o Vzkříšení Lazara (Jan 11, 1-45) – Ježíš nás volá ze smrti k životu. Nezapomínejme, že předávání víry, která je ze zvěstování, je záležitostí celého společenství církve. Vedle naší vnitřní obnovy je naším úkolem modlitba za ty, které chce Kristus přitáhnout k sobě a učinit z nich naše bratry a sestry ve víře.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys poslal na svět svého Syna a jeho prostřednictvím uskutečňuješ naše vykoupení; oživ víru svého lidu, abychom se s oddanou zbožností připravovali na velikonoční svátky. Prosíme o to skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Vyprávění o Davidově pomazání je zařazeno do liturgie kvůli předznamenání křestního mazání. Působení Hospodinova ducha v životě Davida (v. 13) je pak předobrazem přebývání Ducha svatého v srdci pokřtěného. Kromě toho se v tomto textu objevuje další významné téma starozákonní i novozákonní teologie: volba „nejmenšího“ (v. 11), posledního. David je totiž nejmenší ze svých bratří a dokonce se zdá, že jeho otec na něj skoro zapomíná: „Zůstává ještě nejmladší…“ (v. 11). Avšak „Bůh si vyvolil ty, kteří nejsou vůbec nic, aby zlomil moc těch, kteří jsou něco“ (1 Kor 1,28).

1 Sam 16,1b.6-7.10-13a

Hospodin řekl Samuelovi: „Naplň svůj roh olejem a jdi! Posílám tě k Jesseovi, Betlémanu, protože jsem si vyhlédl krále mezi jeho syny.“
Když (Samuel) přišel a spatřil Eliaba, řekl si: „Jistě tenhle je před Hospodinem jeho pomazaný.“ Hospodin však řekl Samuelovi: „Nevšímej si jeho vzhledu ani vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin vidí do srdce.“
Jesse předvedl před Samuela sedm svých synů, ale Samuel řekl: „Mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho.“ A zeptal se: „Jsou to již všichni chlapci?“ Jesse odpověděl: „Ještě je nejmladší, ten pase stáda.“ Samuel tedy řekl Jesseovi: „Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde.“ Poslal tedy a uvedl ho: byl plavovlasý, s krásnýma očima a milého vzhledu. Tu řekl Hospodin: „Nuže, pomaž ho; to je on.“
Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch.

ŽALM 23

Odpověď: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši.
Vede mě po správných cestách – pro svoje jméno. – I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha.
Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká.
Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy.

2. ČTENÍ

V prvotní církvi se křest označoval jako „osvícení“. Autor listu Efesanům navazuje na toto pojetí a rozvíjí protiklad „temno – světlo“. Křesťané byli kdysi tmou a konali skutky temnoty, avšak nyní jsou světlem v Pánu, a proto mají vyzařovat velikonoční záři vzkříšeného Krista. Toto se děje životem „ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a pravdě“. Kristovo světlo pomáhá také rozlišovat i rozpoznat Boží vůli a pojmenovat i odsoudit skutky tmy (ne však odsoudit hříšníka!). Takové jasné rozpoznání skutků tmy znamená probudit se ze spánku netečnosti vůči hříchu. Tím se zpřítomňuje Kristovo vzkříšení a jeho světlo může prozářit temnotu.

Ef 5,8-14

(Bratři a sestry!) Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte. Vždyť člověku je hanba už jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají. Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všecko totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé. Proto se říká (v Písmě): Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Já jsem světlo světa, praví Pán, kdo mě následuje, bude mít světlo života.

EVANGELIUM

V tomto úryvku se vyskytují dva symbolické prvky: uzdravení ze slepoty a siloeské vody. „Otevření očí slepých“ bylo už ve Starém zákoně mesiánským znamením (Iz 6,9-10; Iz 35,4). Siloeské vody jsou u Izaiáše opěvovány jako znamení skryté Boží moci (Iz 8,6-7). V liturgii se tento text předčítal po mnoho století při přípravě katechumenů na křest. U slepce se totiž jasně ukazuje růst víry: Ježíš je pro něj nejprve člověk, pak prorok poslaný od Boha a nakonec „Syn člověka a Pán“. Ježíš neotevřel pouze jeho vnější oči, ale především oči jeho srdce. Slepec uviděl světlo světa a stal se synem světla.

Jan 9,1.6-9.13-17.34-38

Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: „Jdi se umýt v rybníku Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.
Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“
Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“
Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?“ A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“
Řekli mu: „V hříších ses celý narodil – a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho.
Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena.

K ZAMYŠLENÍ

Dnešní liturgické texty, konfrontace s Božím slovem, nám nabízejí možnost znovu si uvědomit a projít cestu naší víry. Je to cesta slepého od narození ke zcela nečekanému a jednoznačně zázračnému nabytí zraku, cesta z temnoty ke světlu. Jde při ní o odvrácení se od zla a o obrácení ke Kristu. Úryvek dnešního evangelia se odehrává mezi dvěma ohraničujícími body: slepota člověka je v jeho úvodu postavena do souvislosti se hříchem a v závěru Ježíš hovoří o hříchu, který je příčinou oslepnutí; slepý od narození zázračně dostává zrak, naopak někteří z vidoucích se v příběhu stávají slepými. Jde tady o neustálý růst v poznávání Boha, tento růst je naším životním programem. Evangelista Jan takové poznání zakládá na jednom Ježíšově zázraku, tento zázrak, jako ostatně i ty další u Jana, je znamením, v němž se odhaluje stvořitelské Boží slovo, posilující víru a osvětlující srdce. Pokud budeme žít Božím slovem, věřit v jeho moc, poroste naše víra a bude světlem v našich srdcích, o znamení (zázraky) Boží blízkosti pak určitě nebudeme mít nouzi. Pomysleme i na Davida a na nečekané znamení jeho vyvolení. Najdeme je v kterékoli a vlastně v každé události našich dní.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

Iz 65,17-21

Jan 4,43-54

Komentář: Iz 65,17-21
Skepse, k níž může být člověk vychován událostmi svého života, zde není na místě. Prorok neutěšuje obrázkem růžové budoucnosti, ale mluví o tvůrčí Boží moci. Bůh je schopen tvořit věci nové a dobré navzdory všemu zlu, které je do lidských dějin vnášeno.

Ez 47,1-9.12

Jan 5,1-3a.5-16

Komentář: Ez 47,1-9.12
Tak působí Boží milost, kterou Trojjediný Bůh rozlévá do lidských dějin a do srdce člověka. Ale počítám s ní v dějinách církve, světa i ve svém vlastním životě?

Iz 49,8-15

Jan 5,17-30

Komentář: Iz 49,8-15
Někdy je těžké uvěřit, že Bůh na mne v mých nezdarech nebo neúspěších nezapomněl. Právě proto si potřebujeme tato prorokova slova vrýt hluboko do paměti.

Ex 32,7-14

Jan 5,31-47

Komentář: Ex 32,7-14
Slova Písma nikdy nemluví o hříchu jako o pouhé drobné nehodě. Ukazují ho v jeho závažnosti. Ale ještě zřejměji a důrazněji hlásají, že Bůh je schopen odpustit, setká-li se u člověka s lítostí a důvěrou.

Mdr 2,1a.12-22

Jan 7,1-2.10.25-30

Komentář: Mdr 2,1a.12-22
Prorocká slova o spravedlivém jsou také slovy o Ježíši. A o těch, kdo ho následovali a následují. Ale Písmo ani na chvíli nepochybuje o tom, že poslední slovo nemají nepřátelé, ale Bůh – dárce života.

Jer 11,18-20

Jan 7,40-53

Komentář: Jer 11,18-20
Svěřit upřímně svou při Hospodinu znamená zvítězit nad touhou po zlu v sobě samotném. A to je někdy obrovské vítězství.