4. neděle postní

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys poslal na svět svého Syna a jeho prostřednictvím uskutečňuješ naše vykoupení; oživ víru svého lidu, abychom se s oddanou zbožností připravovali na velikonoční svátky. Prosíme o to skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Vyprávění o Davidově pomazání je zařazeno do liturgie kvůli předznamenání křestního mazání. Působení Hospodinova ducha v životě Davida (v. 13) je pak předobrazem přebývání Ducha svatého v srdci pokřtěného. Kromě toho se v tomto textu objevuje další významné téma starozákonní i novozákonní teologie: volba „nejmenšího“ (v. 11), posledního. David je totiž nejmenší ze svých bratří a dokonce se zdá, že jeho otec na něj skoro zapomíná: „Zůstává ještě nejmladší...“ (v. 11). Avšak „Bůh si vyvolil ty, kteří nejsou vůbec nic, aby zlomil moc těch, kteří jsou něco“ (1 Kor 1,28).

1 Sam 16,1b.6-7.10-13a

Hospodin řekl Samuelovi: „Naplň svůj roh olejem a jdi! Posílám tě k Jesseovi, Betlémanu, protože jsem si vyhlédl krále mezi jeho syny.“

Když (Samuel) přišel a spatřil Eliaba, řekl si: „Jistě tenhle je před Hospodinem jeho pomazaný.“ Hospodin však řekl Samuelovi: „Nevšímej si jeho vzhledu ani vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce.“

Jesse předvedl před Samuela sedm svých synů, ale Samuel řekl: „Mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho.“ A zeptal se: „Jsou to již všichni chlapci?“ Jesse odpověděl: „Ještě je nejmladší, ten pase stáda.“ Samuel tedy řekl Jesseovi: „Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde.“ Poslal tedy a uvedl ho: byl plavovlasý, s krásnýma očima, a milého vzhledu. Tu řekl Hospodin: „Nuže, pomaž ho; to je on.“

Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch.

ŽALM 23

Odpověď: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, - dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, - vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, - občerstvuje mou duši.

Vede mě po správných cestách - pro svoje jméno. - I kdybych šel temnotou rokle, - nezaleknu ze zla, vždyť ty jsi se mnou. - Tvůj kyj a tvá hůl, - ty jsou má útěcha.

Prostíráš pro mě stůl - před zraky mých nepřátel, - hlavu mi mažeš olejem, - má číše přetéká.

Štěstí a přízeň mě provázejí - po všechny dny mého života, - přebývat smím v Hospodinově domě - na dlouhé, předlouhé časy.

2. ČTENÍ

V prvotní církvi se křest označoval jako „osvícení“. Autor listu Efesanům navazuje na toto pojetí a rozvíjí protiklad „temno - světlo“. Křesťané byli kdysi tmou a konali skutky temnoty, avšak nyní jsou světlem v Pánu, a proto mají vyzařovat velikonoční záři vzkříšeného Krista. Toto se děje životem „ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a pravdě“. Kristovo světlo pomáhá také rozlišovat i rozpoznat Boží vůli a pojmenovat i odsoudit skutky tmy (ne však odsoudit hříšníka!). Takové jasné rozpoznání skutků tmy znamená probudit se ze spánku netečnosti vůči hříchu. Tím se zpřítomňuje Kristovo vzkříšení a jeho světlo může prozářit temnotu.

Ef 5,8-14

Bratři! Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte. Vždyť člověku je hanba už jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají. Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všecko totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé. Proto se říká (v Písmě): Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Já jsem světlo světa, praví Pán, kdo mě následuje, bude mít světlo života.

EVANGELIUM

V tomto úryvku se vyskytují dva symbolické prvky: uzdravení ze slepoty a siloášské vody. „Otevření očí slepých“ bylo už ve Starém zákoně mesiánským znamením (Iz 6,9-10; Iz 35,4). Siloášské vody jsou u Izaiáše opěvovány jako znamení skryté Boží moci (Iz 8,6-7). V liturgii se tento text předčítal po mnoho století při přípravě katechumenů na křest. U slepce se totiž jasně ukazuje růst víry: Ježíš je pro něj nejprve člověk, pak prorok poslaný od Boha a nakonec „Syn člověka a Pán“. Ježíš neotevřel pouze jeho vnější oči, ale především oči jeho srdce. Slepec uviděl světlo světa a stal se synem světla.

Jan 9,1.6-9.13-17.34-38

Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: „Jdi se umýt v rybníku Siloe“ - to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.

Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“

Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“

Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?“ A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“

Řekli mu: „V hříších ses celý narodil - a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho.

Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena.

K ZAMYŠLENÍ

Není divné, že od nejstarších dob církev čte toto evangelium jako jedno z vrcholných poučení katechumenům před křtem. Právě to lze od setkání s Kristem ve křtu a od celoživotního zasvěcení, kterým křest je, očekávat: že člověk prohlédne a vidí v životě vše ještě jinak, než viděl dosud.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

Iz 65,17-21

Jan 4,43-54

Komentář: Iz 65,17-21
Kde působí Bůh, tam vzniká něco nového. Největší „novost“ přišla Kristovým vzkříšením: k obnovenému přijetí tohoto divu nás přivádí i postní období.

Ez 47,1-9.12

Jan 5,1-3a.5-16

Komentář: Ez 47,1-9.12
Voda je v Bibli symbolem života: to názorně ukazuje i Ezechielova vize, která se naplnila v Ježíši. On má pro nás vodu života, která uzdravuje, oživuje, zavlažuje. Tou vodou je jeho slovo, jeho Duch. Toužím po ní?

Iz 49,8-15

Jan 5,17-30

Komentář: Iz 49,8-15
Bůh otevírá cestu tam, kde není cesty. S touto jistotou mu mohu předložit „bezvýchodné situace“ – a na něm ponechat, jak vyklestí cestu.

Ex 32,7-14

Jan 5,31-47

Komentář: Ex 32,7-14
Tento vzácný čas nás nesmí uzavřít do „intimistického“ zahledění do našich nedostatků: má nás otevřít i pro druhé, pro církev. A Mojžíš je nám vzorem, jak nebýt lhostejný vůči „bratřím a sestrám“.

Mdr 2,1a.12-22

Jan 7,1-2.10.25-30

Komentář: Mdr 2,1a.12-22
Prožít pravdivě postní dobu znamená také mít odvahu přijmout Kristův úděl: být „trnem v oku“ druhým, být kritizován, nepřijatý, osočovaný. A to ne kvůli vlastním chybám (či paličatosti), ale kvůli věrnosti evangeliu.

Jer 11,18-20

Jan 7,40-53

Komentář: Jer 11,18-20
Prorok prožívá bolestné chvíle, o to těžší, že právě jeho nejbližší mu ukládají o život. A jeho řešení je prosté: svěřuje Hospodinu svoji „při“. A v tom ho mohu následovat také já.