8. 11. 2009

32. neděle v mezidobí – cyklus B

Dalším nezanedbatelným výrazem toho, že slavení mše není pouze soukromou záležitostí mezi jedincem a Bohem, ale výrazem úžasného dialogu shromážděného společenství, při kterém nelze opomíjet bližního, je pozdravení pokoje. Církev jím vyprošuje pokoj a jednotu pro sebe a pro celou lidskou rodinu a věřící tak vyjadřují církevní společenství a vzájemnou lásku dříve, než přijmou svátost. Kněz může dát pozdravení pokoje přisluhujícím, vždycky však zůstává v presbytáři, aby nerušil slavení mše; stejně tak, chce-li dát pozdravení pokoje několika málo věřícím. (Všeobecný úvod k Římskému misálu, čísla 82 a 154). Při pozdravení pokoje se může říci: Pokoj s tebou a odpovědět: Amen. Pokoj k nám přichází od Krista přítomného mezi námi, a to prostřednictvím kněze a našich bližních, a my se stáváme jeho zprostředkovateli pro naše bratry a sestry.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Kéž pronikne k tobě má modlitba, nakloň svůj sluch k mému volání, Hospodine!

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí a milosrdný Bože, dej nám sílu překonávat všechno, co se nám staví do cesty, ať ti můžeme bez vnitřních i vnějších překážek svobodně sloužit. Prosíme o to skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Takzvaný Eliášův cyklus (1 Král 17 a následující) nám představuje Eliáše jako divotvůrce obdařeného mimořádnými Božími dary. Avšak jeho hlavním posláním bylo sdělovat Boží slovo a tím ukázat, že Hospodin je ten pravý a jediný Bůh: Bůh živý, který koná mocné činy a zázraky.

1 Král 17,10-16

Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle – jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal na ni: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"
Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřeme."
Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu.
Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!"
Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.

ŽALM 146

Odpověď: Duše má, chval Hospodina! Nebo: Aleluja

Hospodin zachovává věrnost navěky, – zjednává právo utlačeným, – dává chléb lačným. – Hospodin vysvobozuje vězně.
Hospodin otvírá oči slepým, – Hospodin napřimuje sklíčené, – Hospodin miluje spravedlivé, – Hospodin chrání přistěhovalce.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, – ale mate cestu bezbožníků. – Hospodin bude vládnout na věky, – tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.

2. ČTENÍ

Síla Kristovy oběti je patrná i z toho, že byla podána jednou provždy. Jednou provždy Kristus smířil svět s Otcem, jednou provždy odstranil na Golgotě hřích. V síle této oběti je možné každé usmíření.

Žid 9,24-28

Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.
A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé – ne už pro hříchy – ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Aleluja.

EVANGELIUM

Cyklus o sporech s představiteli židovského náboženského života je zakončen varováním před zákoníky: přitom je třeba si všimnout, že Ježíš neodsuzuje tyto lidi (viz rozhovor se zákoníkem o největším přikázání!), spíš odsuzuje určitý styl života, který je v rozporu s prostotou a opravdovostí.

Mk 12,38-44

Ježíš učil zástupy: "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."
Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.
Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."

K ZAMYŠLENÍ

Je důležité přispívat podle vlastních možností na potřeby církve, je to i jedno z pěti církevních přikázání. Důležitější však je dávat víc to, co jsme, než to, co máme. Vždyť všechno je naše, my patříme Kristu, jak říká apoštol Pavel. Láska se neměří ekonomickými měřítky, ale vnitřní kvalitou. Poslední špetka mouky nebo dvě drobné mince darované z upřímného srdce mají před Bohem obrovskou, lidsky neměřitelnou cenu. Vyjadřují celé naše bytí. Bůh umí žasnout nad těmito našimi nepatrnými dary a umí je proměnit tak, že se navěky neztratí jako mouka v hrnci a olej ve džbánu v případě vdovy, o které jsme dnes slyšeli v úryvku z První knihy Královské. V případě druhé chudé vdovy Bůh v Ježíši Kristu hlasitě upozorní na náš sebenepatrnější dar, za kterým se ukrývá celé naše živobytí. Kdo dává všechno, všechno obdrží nazpět. Takový dar nebude zapomenut navěky.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

9. 11. svátek Posvěcení lateránské baziliky

Ez 47,1-2.8-9.12; 1 Kor 3,9c-11.16-17

Jan 2,13-22

Komentář: Ez 47,1-2.8-9.12
"Chrám, ze kterého vytéká oživující voda." Vnímám tak "svůj" kostel, kam chodím? – Je pro mne místem, kam chodím čerpat oživující vodu? Je pro mne místem setkání s Kristem?

10. 11.

Mdr 2,23 – 3,9

Lk 17,7-10

Komentář: Lk 17,7-10
"Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat." K tomuto postoji mám dorůst, má se stát mým vlastním. Jsem ochoten odložit svoji touhu vyniknout? Jsem ochotna tento postoj přijmout a uskutečňovat jej?

11. 11.

Mdr 6,1-11

Lk 17,11-19

Komentář: Lk 17,11-19
Jak je tomu s mojí vděčností (vůči Bohu)? Je stejně tak vroucná, stejně tak vytrvalá, jako když jej o něco prosím? A jestliže ne, není dnešní den vhodný k tomu, abych Pána chválil a děkoval mu – v té situaci, v tom stavu, ve které(m) se právě nalézám?

12. 11.

Mdr 7,22 – 8,1

Lk 17,20-25

Komentář: Lk 17,20-25
"Boží království je mezi vámi. Vidím je? Jsem ten, který je uvádí do života? Jsem ta, která je uskutečňuje ve svém životě?

13. 11.

Mdr 13,1-9

Lk 17,26-37

Komentář: Lk 17,26-37
Celý můj život má být také čekáním na Boží království – to mne ale nemá vést k pasivitě. Ani mne to nemá vést k jednání či žití způsobem, jako by druhý Kristův příchod neměl nikdy nastat.

14. 11.

Mdr 18,14-16; 19,6-9

Lk 18,1-8

Komentář: Lk 18,1-8
Udržet si svoji "víru – až přijde". V první chvíli si mohu říci: To je přece lehké a jasné, vím, v koho věřím, a o moji víru mne nikdo a nic nemůže připravit. Ale – nepřipravuji se o ni sám? Svojí lhostejností, zaběhnutostí, vlažností, svým tvrdým srdcem...