27. 2. 2005

3. neděle postní

Ve společenstvích, ve kterých se dospělí připravují na přijetí iniciačních svátostí, tedy křtu, eucharistie a biřmování, během obřadů Velikonoční vigilie, byli v liturgii 1. neděle postní katechumeni zařazeni mezi čekatele křtu. Tomuto kroku přípravy se také říká „vyvolení“ nebo „zapsání jména“. Církev tady na základě svědectví kmotrů a katechistů i na základě ujištění katechumenů o pevnosti jejich předsevzetí pronáší úsudek o tom, jak jsou připraveni, a stanoví, zda mohou přistoupit k velikonočním svátostem. V tuto chvíli se pro ně také uzavírá doba katechumenátu, dlouhé přípravy mysli i srdce. Při ní se rozvinuly a dozrávají jejich počínající víra, obrácení a vůle změnit život. Tito bratři a sestry se rozhodli vstoupit do životního vztahu s Bohem v Kristu, za své přijali kající smýšlení, učili se vzývat Boha a modlit se, udělali první zkušenosti se společenstvím a duchem křesťanů (Uvedení do křesťanského života, 1987). My všichni se spolu s nimi připravujeme na obnovu našeho křestního vyznání, chceme se znovu zříci hříchu a jednoznačně přilnout ke Kristu. Postoje, které církev vyžaduje od čekatelů křtu, bychom měli vzít za své. Je to výborný program změny – obrácení – našeho života.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Stále upírám oči na Hospodina, vždyť on mé nohy vysvobodí z léčky. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou, vždyť já jsem tak sám a tak ubohý!

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, studnice milosrdenství a dobroty, ty nám dáváš příležitost, abychom svou hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí; pohleď, jak ve svědomí cítíme svou vinu a pokorně se z ní vyznáváme, ukaž na nás své veliké slitování, odpusť nám a pozvedni nás k sobě. Prosíme o to skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Reptání Izraelitů proti Mojžíšovi bylo zároveň namířeno proti Bohu: tím vyjádřili vlastně svoji nespokojenost s Bohem. Bůh přes nevíru a reptání svého lidu nově prokazuje svou věrnost a lásku. Mojžíš má udeřit do skály holí, kterou udeřil do Nilu (vyjadřuje se tak spojitost s vysvobozením z Egypta). Ze skály vytryskne voda, která může napojit lid a zachránit jejich život. Tato událost je obrazem mnohem hlubšího tajemství Božího působení: on může nechat vyvěrat vodu (tj. život) na poušti, na místě pustém a bez života.

Ex 17,3-7

Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: „Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?“ Mojžíš volal k Hospodinu: „Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!“
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije.“
Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců.
Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“

ŽALM 95

Odpověď: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, – oslavujme Skálu své spásy, – předstupme před něho s chvalozpěvy – a písněmi mu zajásejme!
Pojďme, padněme, klaňme se, – poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! – Neboť on je náš Bůh – a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: – „Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, – jako tehdy v Masse na poušti, – kde mě dráždili vaši otcové, – zkoušeli mě, ač viděli mé činy.“

2. ČTENÍ

Jedině vírou je možné stále znovu přistupovat k milosti ospravedlnění, tj. k pokoji a přátelství s Bohem (v. 1). Tato víra oživuje i naději, že jednou bude toto přátelství s Bohem prostoupeno září slávy (v. 2). Taková naděje není založena na pouhém lidském přání, ale na jistotě Boží lásky k nám, jistotě vnuknuté přímo Duchem svatým přítomným v našem srdci. Tento Duch nás ujišťuje o Boží lásce tím, že připomíná největší a nejkrajnější projev Boží dobroty: Boží Syn zemřel za nás (v. 6). Láska až do krajnosti je Boží odpověď na lidskou zlobu a netečnost!

5,1-2.5-8

(Bratři a sestry!) Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Pane, ty jsi skutečně Spasitel světa; dej mi živou vodu, abych už nežíznila.

EVANGELIUM

Ježíš nejprve prosí Samaritánku o vodu a tím odhaluje svoji žízeň, která je spíš žízní po její žízni: jeho prosba má vyvolat její touhu po živé vodě. Samaritánka nechápe, o jakou vodu jde. Ježíš jí proto vyjevuje její minulost, takže ona rozpoznává, že je prorokem, který mluvil o duchovních věcech. Voda je zde symbolem Ježíšova zjevení, jeho Slova, které je Duch a Život (J 6,63). Právě v tomto Slově čili v Duchu a v Pravdě (v. 23) je třeba uctívat Otce.

Jan 4,5-15.19b-26.39a.40-42

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne.
Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu.
Samařská žena mu odpověděla: „Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají.
Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ‚Dej mi napít‘, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“
Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám zní pil i jeho synové a jeho stáda?“
Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“
Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat. Vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‚Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat‘.“
Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“
Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“
Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, ten, který s tebou mluvím.“
Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo. Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“

K ZAMYŠLENÍ

Zdá se, že Samaritáni si na vrchu Garizim u Sichem založili kolem roku 400 př. Kr. vzdorochrám potom, co židovští vyhnanci odmítli jejich nabízenou pomoc a účast při znovuvybudování chrámu v Jeruzalémě po návratu z Babylona. Toto odmítnutí plynulo zřejmě z neochoty odpustit lidem, kteří udělali chybu, když se smísili s kolonisty Samařska, pohanským obyvatelstvem, jehož bohy vedle Hospodina přijali za své. Odpovědí Samaritánů na toto odmítnutí byly nejprve intriky pro znemožnění stavby jeruzalémského chrámu a později i proti opevnění města a nakonec snad onen zmíněný vzdorochrám. Takové jednání bývá problémem každého člověka, který po hříchu předstupuje před Boha a nabízí částečný návrat za splnění určitých podmínek, který chce vnějším gestem překrýt vnitřní ne zcela vstřícný postoj. Pokud jeho podmínky nejsou splněny, uchyluje se k vlastnímu náboženství, stavbě vzdorochrámu. Víme dobře, že k tomu, abychom mohli být Bohem přijati, je bezpodmínečně nutná pravdivá změna, upřímné obrácení. Takové, k jakému se dopracovala žena u Jakubovy studny při rozhovoru s Ježíšem, když jí pomohl pojmenovat její tajemství, totiž hřích. Zjistila, že vzdorochrám a nakonec ani chrám nejsou nutné, vždyť Boha lze uctívat v Duchu a v Pravdě kdekoli. Bůh nemá problémy s přijetím člověka.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

2 Král 5,1-15a

Lk 4,24-30

Komentář: Lk 4,24-30
Snadno se pohoršíme nad lidmi, kteří nechtěli slyšet, co jim Ježíš říká. Ale snad se zarazíme, když si položíme otázku, zda jsme my sami ochotni slyšet Ježíše i tehdy, když říká něco, co se nám do našich životních rozhodnutí nehodí.

Dan 3,25.34-43

Mt 18,21-35

Komentář: Mt 18,21-35
Odpustit znamená jednat jako Bůh – kvůli odpuštění ztratit to, co nám po právu patřilo. Je to těžké? Chodit životem s břemenem hněvu, výčitek, tedy neodpuštění je asi těžší. A je to zcela neplodné.

Dt 4,1.5-9

Mt 5,17-19

Komentář: Mt 5,17-19
Splnit předpis je někdy těžké, někdy snadné, a většinou poněkud neosobní. Ale pro Ježíše naplnit Zákon znamenalo konat Boží vůli. Tedy být věrný ve vztahu k Otci. Ani od nás se nechce nic jiné.

Jer 7,23-28

Lk 11,14-23

Komentář: Lk 11,14-23
Zlo se může navzájem znesvářit. To, co je skutečně dobré, a tedy Boží, zůstává sjednoceno. Upřímné spojení s Ježíšem nás vymaňuje z nedobrých a neužitečných nesvárů a staví nás do jediného nepřátelství, a to vůči zlu.

Oz 14,2-10

Mk 12,28b-34

Komentář: Mk 12,28b-34
Uprostřed starostí, otázek, nejasností a sporů, které se v našem životě vyskytují, je dobré se podívat do zrcadla, které nastavuje toto dvojpřikázání lásky. Jsou tato dvě přikázání pro mne opravdu největším úkolem?

Oz 6,1-6

Lk 18,9-14

Komentář: Lk 18,9-14
Nejen vyznání vin mne má odlišit od farizeje, ale také víra, že Bůh skutečně odpouští. Farizej toto odpuštění nehledal.