3. neděle postní

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Stále upírám oči na Hospodina, vždyť on mé nohy vysvobodí z léčky. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou, vždyť já jsem tak sám a tak ubohý!

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, studnice milosrdenství a dobroty, ty nám dáváš příležitost, abychom svou hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí; pohleď, jak ve svědomí cítíme svou vinu a pokorně se z ní vyznáváme, ukaž na nás své veliké slitování, odpusť nám a pozvedni nás k sobě. Prosíme o to skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Reptání Izraelitů proti Mojžíšovi bylo zároveň namířeno proti Bohu: tím vyjádřili vlastně svoji nespokojenost s Bohem. Bůh přes nevíru a reptalství svého lidu nově prokazuje svou věrnost a lásku. Mojžíš má udeřit do skály holí, kterou udeřil do Nilu (vyjadřuje se tak spojitost s vysvobozením z Egypta). Ze skály vytryskne voda, která může napojit lid a zachránit jejich život. Tato událost je obrazem mnohem hlubšího tajemství Božího působení: on může nechat vyvěrat vodu (tj. život) na poušti, na místě pustém a bez života.

Ex 17,3-7

Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: „Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?“ Mojžíš volal k Hospodinu: „Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!“

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije.“ Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců.

Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“

ŽALM 95

Odpověď: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, - oslavujme Skálu své spásy, - předstupme před něho s chvalozpěvy - a písněmi mu zajásejme!

Pojďme, padněme, klaňme se, - poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! - Neboť on je náš Bůh - a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: - „Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, - jako tehdy v Masse na poušti, - kde mě dráždili vaši otcové, - zkoušeli mě, ač viděli mé činy.“

2. ČTENÍ

Jedině vírou je možné stále znovu přistupovat k milosti ospravedlnění, tj. k pokoji a přátelství s Bohem (v. 1). Tato víra oživuje i naději, že jednou bude toto přátelství s Bohem prostoupeno září slávy (v. 2). Taková naděje není založena na pouhém lidském přání, ale na jistotě Boží lásky k nám, jistotě vnuknuté přímo Duchem svatým přítomným v našem srdci. Tento Duch nás ujišťuje o Boží lásce tím, že připomíná největší a nejkrajnější projev Boží dobroty: Boží Syn zemřel za nás (v. 6). Láska až do krajnosti je Boží odpověď na lidskou zlobu a netečnost!

Řím 5,1-2.5-8

Bratři! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.

Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Pane, ty jsi skutečně Spasitel světa; dej mi živou vodu, abych už nežíznila.

EVANGELIUM

Ježíš nejprve prosí Samaritánku o vodu, a tím odhaluje svoji žízeň, která je spíš žízní po její žízni: jeho prosba má vyvolat její touhu o vodu živou. Samaritánka nechápe, o jakou vodu jde. Ježíš jí proto vyjevuje její minulost, takže ona rozpoznává, že je prorokem, který mluvil o duchovních věcech. Voda je zde symbolem Ježíšova zjevení, jeho Slova, které je Duch a Život (J 6,63). Právě v tomto Slově čili v Duchu a v Pravdě (v. 23) je třeba uctívat Otce.

Jan 4,5-15.19b-26.39a.40-42

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne.

Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu.

Samařská žena mu odpověděla: „Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají.

Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: Dej mi napít, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“

Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám zní pil i jeho synové a jeho stáda?“

Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“

Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat. Vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.“

Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, že nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a vpravdě.“

Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“

Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, ten, který s tebou mluvím.“

Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo. Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“

K ZAMYŠLENÍ

Voda, základ života, je v Písmu častým obrazem toho, co Otec skrze Krista potřebnému člověku dává. Říkáme tomu zpravidla milost Boží. Ale i pro nás platí poučení z tohoto evangelia: žena šla pro něco, tedy pro vodu, ale nakonec nalezla někoho, totiž Mesiáše. A od něho dostala to, co změnilo její život. Osobní setkání s Kristem je jádrem života z víry i dnes.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

2 Král 5,1-15a

Lk 4,24-30

Komentář: 2 Král 5,1-15a
To, co se stalo Námanovi, nemusí zůstat jen „v minulosti“: i moje postní putování k Jordánu, ke křestnímu prameni, se má dovršit očištěním, obnovou mého života…

Dan 3,25.34-43

Mt 18,21-35

Komentář: Dan 3,25.34-43
Tato prosba nepotřebuje dlouhých komentářů… snad jen to, abychom ji „vnitřně přijali“ a opakovali před Pánem.

Dt 4,1.5-9

Mt 5,17-19

Komentář: Dt 4,1.5-9
Což se najde jiný národ, jemuž jsou bohové tak blízko, jako je nám Hospodin? A důkazem této blízkosti jsou jeho velké divy a „moudrá poučení“: víš o Božích darech, které jsou pro tebe znamením jeho blízkosti?

Jer 7,23-28

Lk 11,14-23

Komentář: Jer 7,23-28
Po kterých cestách chodíš? S Bohem nebo bez něj? Obracíš se k němu zády či tváří?

Oz 14,2-10

Mk 12,28b-34

Komentář: Oz 14,2-10
Tady máme další příklad upřímné kající modlitby. Můžeme se jí inspirovat… zároveň se můžeme nechat oslovit Ozeášovou jistotou v Boží uzdravující odpuštění.

Oz 6,1-6

Lk 18,9-14

Komentář: Oz 6,1-6
I naše projevy postního sebezáporu a zbožnosti mohou být pouhým jitřním obláčkem, který záhy zmizí (třeba hned po skončení postu). Bůh chce však něco hlubokého a trvalého: proto nás otesává svými slovy. Mějme touhu po jeho slovech, protože nás očišťují…