16. 1. 2005

2.neděle v mezidobí

Pokyny k misálu říkají, že společné postoje, které všichni účastníci zachovávají, jsou znamením jednoty členů křesťanského společenství shromážděného k slavení posvátné liturgie. Vyjadřují totiž smýšlení i city účastníků a podporují je (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 20). Tak jako gesta patří k našemu lidskému dialogu, někdy jsme dokonce schopni komunikovat beze slov právě jen gesty, tak stejně našimi společnými postoji při bohoslužbě oslovujeme Boha. Jsou naší modlitbou. Na začátku bohoslužby od vstupního zpěvu nebo příchodu kněze k oltáři až ke vstupní modlitbě včetně stojíme. Zůstáváme stát, nebo se vztyčíme, protože máme před sebou někoho, kdo určuje a hodnotí náš život, kdo dává páteř a plnost naší existenci.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Ať se ti koří celá země, Bože, ať ti zpívá, ať opěvuje tvé jméno.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, ty řídíš všechno na nebi i na zemi; vyslyš prosby svého lidu a dej našim dnům svůj řád a mír. Prosíme o to skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Ke konci babylónského exilu lze datovat tento úryvek, který je součástí druhé písně o Služebníku (Iz 49,1n). Tato tajuplná postava má znovu sjednotit rozptýlený izraelský národ, ale také přinést světlo života pohanům „přebývajícím ve tmě“. Tato pasáž předjímá univerzálnost spásy zjevnou v Kristově poslání.

Iz 49,3.5-6

Hospodin mi řekl: „Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.“
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou.
Řekl mi (tedy): „Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země.“

ŽALM 40

Odpověď: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

Pevně jsem doufal v Hospodina, – on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. – Novou píseň vložil mi do úst, – chvalozpěv našemu Bohu.
V obětních darech si nelibuješ, – zato jsi mi otevřel uši. – Celopaly a smírné oběti nežádáš, – tehdy jsem řekl: „Hle, přicházím.
Ve svitku knihy je o mně psáno: – Rád splním tvou vůli, můj Bože, – tvůj zákon je v mém nitru.“
Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, – svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!

2. ČTENÍ

První list Korinťanům byl napsán kolem Velikonoc roku 57. Korintská obec prožívala určitý duchovní rozkvět protkaný mnohými chybami a hříchy: rozdělení společenství, indiferentismus vůči případu krvesmilství, zmatené slavení liturgie. A právě těmto hříšným křesťanům Pavel hned v úvodu připomíná, že jsou povoláni ke svatosti.

1 Kor 1,1-3

Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista, a bratr Sosthenes členům církevní obce Boží v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Aleluja.

EVANGELIUM

Slova Jana Křtitele jsou vůbec prvním svědectvím o Kristu ve čtvrtém evangeliu: mají proto zvláštní význam, jsou jeho „hlavní charakteristikou“. Jan Křtitel vyjmenovává dva znaky Kristova poslání: odstranit hřích a darovat Ducha svatého. Nejprve je třeba totiž odstranit „špatný obsah nádoby“, vyčistit ji, aby bylo možné ji naplnit obsahem novým, Duchem nového života.

Jan 1,29-34

Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.“
A Jan vydal svědectví: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘
A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.“

K ZAMYŠLENÍ

Bůh v Kristu člověku začal bydlet mezi námi, „roztáhl svůj stan uprostřed nás“. Kristus, Boží Syn, jako člověk žil na této zemi a jeho slovo znělo a zaznívá v prostoru a čase. Vtělení je ústředním tajemstvím naší víry. Je to konkrétní projev Boží starostlivosti o nás. Naše odpověď Bohu, který v Kristu začíná své putování po našich cestách, má být konkrétní a každodenní. Situace, ve kterých se ocitáme a které řešíme, nejsou nikterak mimořádné, provází nás všednost a každodenní rutina. Zdá se nám to málo pro vhodnou odpověď Bohu. A přece jakékoli gesto, přijatý úkol, čas ve společnosti druhých, události do nichž jsme ponořeni, všechno to jsou jedinečné příležitosti k setkání s Ježíšem. I obyčejná sklenice obyčejné vody podaná našemu bližnímu s ochotou a láskou má cenu věčné odměny a jednoduché slovo modlitby spojené s vírou, pronesené v pravou chvíli může vyprosit obrácení srdce! Díky Božímu přebývání mezi námi i skutečnosti všední dostaly hodnotu nekonečnou.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

17. 1.

Žid 5,1-10

Mk 2,18-22

Komentář: Mk 2,18-22
Pro Ježíšovy současníky bylo jeho evangelium něčím novým. Nám se může zdát, že je staré – známe ho my, znaly ho předchozí generace. Až když se člověk do něho zahloubá, uvidí, že je to nové slovo, které mluví do našeho starého a mnohdy omšelého vidění světa.

18. 1. Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů

Sk 1,12-14

Lk 1,39-47

Komentář: Lk 1,39-47
Dobrá překvapení dělají náš život hezčím a bohatším. Ale až když dojdeme ke chvíli, kdy za ně Boha chválíme, dosáhli jsme cíle! A v této chvále se můžeme spojit se všemi, kdo se cítí být Bohem obdarováni, i když s námi mnohé věci nesdílí.

19. 1.

Žid 7,1-3.15-17

Mk 3,1-6

Komentář: Mk 3,1-6
Nad převráceným jednáním Ježíšových odpůrců se člověk nejspíš pozastaví a diví se mu. Ale nepřihodí se něco podobného i nám, když se věci v našem životě nevyvíjejí podle našich představ?

20. 1.

Žid 7,25 – 8,6

Mk 3,7-12

Komentář: Mk 3,7-12
Při cestě za uzdravením se lidé za Ježíšem jen hrnuli. Na Kalvárii ho nechtěl následovat téměř nikdo. A přece se spása dovršila až tam. Tedy až tam se dovršilo uzdravení, které začalo uzdravováním tělesných neduhů.

21. 1.

Žid 8,6-13

Mk 3,13-19

Komentář: Mk 3,13-19
Být s Ježíšem je nezbytnou průpravou k tomu, aby mohl být člověk jako jeho posel poslán do světa. Nejde tedy jen o to, jak hlásat evangelium, ale i o otázku, zda ti, kdo mají hlásat (všichni křesťané!), jsou vybaveni ke službě tím, že „jsou s ním“.

22. 1.

Žid 9,2-3.11-14

Mk 3,20-21

Komentář: Mk 3,20-21
Tak je to dodnes: kdo bere Boží království vážně, připadá řadě lidí tak trochu jako blázen. A kdo chce být úplně stejný jako ostatní, nejspíš nebude Boží.