9. 10. 2005

28. neděle v mezidobí

Lze litovat každého, kdo jde v neděli do kostela jen z pocitu povinnosti a hodinu času tam stráví v rozpacích nebo nerad. Protože i v nejchudších poměrech a za nejnepříznivějších vnějších okolností je mše především slavnost. Vždy znovu můžeme s radostí slavit, že si nás Bůh povolal k víře, že je vůči nám věrný, že Ježíš byl ochoten jít za nás až na smrt a tak nám otevřel skutečně přístupnou cestu k Bohu – Otci. Můžeme slavit obrovský fakt, že přes všechnu vlastní slabost nám byl každému darován Duch svatý. Někdo slaví hlučně, někdo tiše, ale při každém opravdovém slavení vychází radost ze srdce člověka, z jeho nitra.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, Bože.

VSTUPNÍ MODLITBA

Prosíme tě, Bože, dej nám svou milost, aby nás vždycky předcházela a provázela a stále nás vedla ke konání dobra. Skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Tento úryvek patří k nejznámějším z Izajášovy apokalypsy (kap. 24-27). Bůh je ukázán jako vítězný král, zachránce chudých. On zve všechny národy na hostinu na Siónu. Hostina je symbolem přátelství, Boží ochrany a štěstí.

Iz 25,6-10a

Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy.
Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil.
V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“

ŽALM 23

Odpověď: Smím přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši.
Vede mě po správných cestách – pro svoje jméno. – I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha.
Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká.
Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy.

2. ČTENÍ

Pavel dostal finanční pomoc a projevuje svoji vděčnost. Přesto však chce zdůraznit, že se rozhodl nebýt nikomu přítěží. A životní zkušenost ho naučila „žít v nedostatku i v hojnosti“. Ne však silou vůle (na rozdíl od stoiků, hlásajících autarchii neboli soběstačnost), ale silou Boží.

Flp 4,12-14.19-20

(Bratři a sestry!) Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení.
A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, buď sláva na věčné věky! Amen.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Otec našeho Pána Ježíše Krista ať osvítí naše srdce, abychom pochopili, jaká je naděje těch, které povolal. Aleluja.

EVANGELIUM

Hostina je v Bibli častým symbolem mesiánské doby, vyznačující se hojností a štěstím. Bůh zve na tuto hostinu všechny, „dobré i zlé“. Nakolik je pravda, že Bůh volá a povolává „nás bez nás“ (bez našeho „přispění“), pak je také pravda, že nás nespasí „bez nás“ (bez naší spoluúčasti).

Mt 22,1-14

Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít.
Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‚Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili.
Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil.
Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.
Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?‘ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘
Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“

K ZAMYŠLENÍ

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

10. 10.

Řím 1,1-7

Lk 11,29-32

Komentář: Řím 1,1-7
Zkusme apoštolova slova „Ježíš Kristus, náš Pán“ říkat opakovaně a pomalu. Vnímejme hloubku toho, co vlastně říkáme, když ho nazýváme „naším Pánem“!

11. 10.

Řím 1,16-25

Lk 11,37-41

Komentář: Řím 1,16-25
Evangelium přináší záchranu každému, kdo věří, říká apoštol. Co se pro mne pod slovy „evangelium“ a „záchrana“ vlastně skrývá?

12. 10.

Řím 2,1-11

Lk 11,42-46

Komentář: Řím 2,1-11
Ani křesťan není zbaven pokušení dělat ze sebe soudce nad druhými. A ani pro křesťana není takový postoj bez nebezpečí. Předat soud nad bližními Bohu a sám se jím nechat soudit, to je bezpečná cesta.

13. 10.

Řím 3,21-30a

Lk 11,47-54

Komentář: Řím 3,21-30a
Má-li člověk přijmout své ospravedlnění před Bohem, čili svou záchranu skrze víru, potom musí sebe a své nejlepší skutky postavit až na druhé místo. První je Bůh a jeho dary, které bez víry nelze plně přijmout.

14. 10.

Řím 4,1-8

Lk 12,1-7

Komentář: Řím 4,1-8
Abraham Bohu uvěřil a vydal se podle jeho slov a slibů na cestu. Od křesťana se nečeká méně. Ale cesta bez našich vlastních opor a jistot mnohým nahání strach. Je proto třeba o dar víry prosit.

15. 10.

Řím 4,13.16-18

Lk 12,8-12

Komentář: Řím 4,13.16-18
O víru musí člověk bojovat, a to s vlastní malověrností a pochybnostmi. Námaha ale stojí za to. Víra zjednává přístup k Božím věcem, k dědictví, které člověku nevezme ani smrt.