8. 10. 2006

27. neděle v mezidobí

V úvodu do liturgie jsme minulou neděli začali hovořit o eucharistické modlitbě. Její nedílnou součástí je epikléze, která následuje po díkůvzdání a společném zvolání. Epikléze znamená vzývání Ducha svatého. Církev zvláštními prosbami vyprošuje působení Ducha svatého, aby věřícími přinesené dary byly proměněny a tak se staly Kristovým tělem a krví a aby neposkvrněná oběť byla ke spáse těm, kdo na ní budou mít účast při svatém přijímání (Všeobecné pokyny k řím-skému misálu, čl. 79). Při epiklézi kněz vztahuje ruce nad přinesené a na oltář položené dary, chléb a víno, a prosí Boha Otce, aby je jeho svatý Duch posvětil. Hned po této prosbě, pokud je to možné, shromáždění věřících poklekne pro okamžik proměňování. Ačkoli tato slova pronáší předsedající kněz, věřící hovoří postojem těla, klečením. Nejsme tedy pasivními účastníky ani v této mimořádné chvíli přicházení Boha, naše odpověď je vyjádřena postojem pokory, úžasu a úcty.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Bože, v tvé moci je všechno a nikdo nemůže odporovat tvé vůli. Tys učinil nebe i zemi a všechno, co je pod nebem. Ty jsi Pán všeho tvorstva.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, ty ve své štědrosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a žádají; smiluj se nad námi, zbav nás všeho, co tíží naše svědomí, a daruj nám i to, oč se ani neodvažujeme prosit. Skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Člověk je vykreslen ve své samotě a odlišnosti od ostatních živých tvorů. Teprve dodatečně rozpoznává v ženě „tvora jemu podobného“. Jak praví jeden židovský výklad, žena není stvořena z hlavy, jako by měla muži vládnout, ani z nohou, jako by měla být pod vládou muže, ale ze srdce, protože má být po jeho boku, blízko jeho srdci.

Gn 2,18-24

Hospodin Bůh řekl: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil.“
Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil.
Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku.
Ten zvolal: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata.“
Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.

ŽALM 128

Odpověď: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, – kdo kráčí po jeho cestách. – Budeš jísti z výtěžku svých rukou, – bude ti blaze a dobře.
Tvá manželka bude jako plodná réva – uvnitř tvého domu. – Tvoji synové jako výhonky oliv – kolem tvého stolu.
Hle, tak bývá požehnán muž, – který se bojí Hospodina. – Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, – abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Abys viděl syny svých synů: – Pokoj v Izraeli!

2. ČTENÍ

Opět se jedná o text, který zrcadlí „novozákonní schéma“ ponížení – povýšení. Ponížení se nakonec obrací v požehnání nejen ve prospěch Syna, ale mnoha dalších lidí.

Žid 2,9-11

(Bratři a sestry!) Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on – z milosti Boží – za všechny lidi podstoupil smrt.
Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Aleluja.

EVANGELIUM

Evangelium má dvě části: poučení o nerozlučitelnosti manželství a Ježíšovo požehnání dětí. V obou textech se Ježíš zjevuje jako pravý člověk a jako ten, kdo odkrývá pravé lidství: zjevuje hloubku manželského vztahu a něžnost i pozornost k dětem, které byly na okraji tehdejší společnosti.

Mk 10,2-16

Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: „Co vám přikázal Mojžíš?“
Řekli: „Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se.“
Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však (Bůh) ‚učinil (lidi) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk‘. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“
V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.“
(Matky) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.

K ZAMYŠLENÍ

Dnes jsme v prvním čtení z první knihy Mojžíšovy znovu slyšeli o lásce Boha k člověku, o tom, jak Bůh daroval člověku člověka a vytvořil z lidí společenství. Dobře ten text známe a dobře víme, jak tomuto společenství lidí říkáme: manželství, rodina. Každý si dovede představit, že k manželství patří láska, otevřenost, úcta, zkrátka mnoho pozitivních prvků, které se inspirují v té původní a stále živé lásce Boží. Jako studená sprcha pak zní slova z úryvku Markova evangelia, kterými chtějí lidé přivést Boha do úzkých. Namísto manželské lásky je zde řeč o tvrdosti srdce a o rozluce a s ní spojené osamocenosti i rozdělení. Ježíš své posluchače znovu odkazuje k onomu počátku, k záměru a lásce Boha, který postavil člověka do společenství.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

9. 10.

Gal 1,6-12

Lk 10,25-37

Komentář: Lk 10,25-37
Základní nárok „Miluj Pána … a svého bližního…“ zůstává stále stejný. Jde o to, jak jej mohu a mám uskutečňovat v dnešním dni, v každém jeho okamžiku?

10. 10.

Gal 1,13-24

Lk 10,38-42

Komentář: Gal 1,13-24
Pavlovo povolání (z jeho postavení Božího „nepřítele“) se odehrává i v nás – stále znova. Bůh přichází ke mně, k hříšníkovi (povolanému již v lůně matky) a zve mne k sobě, dává se mi poznat.

11. 10.

Gal 2,1-2.7-14

Lk 11,1-4

Komentář: Gal 2,1-2.7-14
Umět rozlišovat věci (zvyky) nedůležité a důležité; být v tom svobodný(á) a zároveň věrný(á) svému přesvědčení, to je výzva dnešního úryvku.

12. 10.

Gal 3,1-5

Lk 11,5-13

Komentář: Gal 3,1-5
Pokušení sám se zajišťovat ve svém životě s Pánem se objevuje stále znova a znova a může nám zakrývat naši víru, která je jen a jen darem.

13. 10.

Gal 3,7-14

Lk 11,15-26

Komentář: Gal 3,7-14
Stejné téma jako včera. Spravedlivými jsme se stali nezaslouženě, pouze skrze svoji víru. Tu máme žít, posilovat, naplňovat a uskutečňovat.

14. 10.

Gal 3,22-29

Lk 11,27-28

Komentář: Gal 3,22-29
„Jedno v Kristu Ježíši“ – vnímám tak lidi kolem sebe, blízké i ty vzdálenější? Právě s nimi mám uskutečňovat jednotu Božích dětí v Kristu.