16. 8. 2009

20. neděle v mezidobí – cyklus B

Eucharistie, to je především Kristovo díkůčinění nebeskému Otci, ke kterému se ve společenství církve připojujeme my všichni. Každou mší svatou, nedělní zvlášť, "vzdáváme díky Bohu, pro jeho velikou slávu", klaníme se mu, zpřítomňujeme oběť jeho Syna na kříži a přednášíme mu své prosby: "V přímluvách neboli modlitbě věřících odpovídá lid na Boží slovo s vírou přijaté a vykonává poslání svého ve křtu přijatého kněžství tím, že prosí Boha za spásu všech lidí. Přímluvy řídí předsedající kněz od sedadla. Na začátku krátkým povzbuzením vybídne věřící k modlitbě a přímluvy zakončí závěrečnou modlitbou. Samotné úmysly za církev svatou, za ty, kdo nám vládnou, za ty, kdo jsou obtíženi různými těžkostmi, za všechny lidi a za spásu celého světa přednáší od ambonu nebo z jiného vhodného místa jáhen nebo zpěvák nebo lektor nebo věřící laik" (Všeobecné pokyny k římskému misálu, čl. 69, 71). Když na úmysly přímluv odpovídáme slovy "Prosíme tě, vyslyš nás", věříme slovu Krista "Kdo prosí, dostává" (Mt 7,8)?

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Štíte náš, Bože, pohleď, popatř na tvář svého pomazaného! Lepší je jeden den v tvých nádvořích než jinde tisíc.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys připravil všem, kdo tě milují, dary větší, než jsme schopni si představit; vlej nám do srdce vroucí lásku, abychom tě milovali za všech okolností a nade všechno, a tak abychom dosáhli toho, že se na nás vyplní tvá zaslíbení převyšující všechny lidské tužby. Prosíme o to skrze tvého Syna ...

1. ČTENÍ

V deváté kapitole Přísloví se prolínají dvě pozvání: ženy moudré (v. 1-6) a pošetilé (v. 13-18). Ta první je činná a činorodá, ta druhá vyvolává jen rozruch. Obě dvě zvou "nezkušené" (v. 4.16). Kdo jde k první a jí její chléb (tj. to, co paní Moudrost nabízí), získá rozumnost, tzn. zdravý cit a přiměřenost v jednání. Kdo jde k druhé, okouší jen pomíjející sladkost a nakonec zmar, prázdnotu (v. 18).

Př 9,1-6

Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města:
Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte!

ŽALM 34

Odpověď: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, – vždy bude v mých ústech jeho chvála. – V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, – ať to slyší pokorní a radují se.
Bojte se Hospodina, jeho svatí! – Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí. – Mocní strádají a hynou hlady, – nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina.
Pojďte, synové, a slyšte mě, – naučím vás bát se Hospodina. – Miluje kdo život? – Přeje si dny štěstí?
Zdržuj svůj jazyk od zlého, – své rty od falešných slov. – Chraň se zlého a čiň dobré, – hledej pokoj a usiluj o něj!

2. ČTENÍ

Žít křesťansky znamená žít ve světle Kristově neboli být světlem v Pánu (J 3,20-21; Kol 1,12-13). Takový život má i konkrétní projevy (děkování, chválení zpěvem), které pramení "z naplněnosti Duchem". Je zajímavé, že tuto naplněnost Duchem autor listu klade do protikladu k opíjení – je to zřejmě narážka na letniční událost (Sk 2). Toto opojení Duchem bylo nazváno "střízlivým opojením" (sv. Ambrož).

Ef 5,15-20

Dávejte dobrý pozor, (bratři a sestry), jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně.
Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm, praví Pán. Aleluja.

EVANGELIUM

Když se uzná realismus vtěleného Slova, které přijímá i smrt na kříži, pak se pochopí "tvrdá eucharistická řeč" (6,52.60). Tento realismus vtělení se objevuje i v daru eucharistie, jak nám to podtrhují použitá slova "tělo", "krev". Každý z těchto dvou pojmů označuje člověka celého, ale pokaždé s jiným důrazem: zatímco "tělo" označuje člověka v jeho slabosti a pomíjivosti, "krev" (jakožto "sídlo života") představuje člověka jako živou bytost.

Jan 6,51-58

Ježíš řekl zástupům: "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa."
Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?"
Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám: když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.
Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.
To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky."

K ZAMYŠLENÍ

Spolustolování a jídlo je ve všech kulturách obrazem důvěrnosti, přátelství a společenství. Každý věřící je zván ke stolu Boží moudrosti a ke společenství s Kristem v eucharistickém chlebu. Nejde však o společenství povrchní a bez zájmu, nejde o rutinu. "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm," říká nám sám Ježíš. V tomto společenství – zůstávání – jsme my skrze Krista v Bohu a on v nás, žijeme z něho! Je to okamžik naší proměny, stáváme se těmi, kteří "stále vzdávají díky Bohu Otci za všechno ve jménu Pána Ježíše Krista". Důvěrnost našeho a Kristova společenství u stolu neseme životem. Jsme přece děti Boží.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

17. 8.

Sd 2,11-19

Mt 19,16-22

Komentář: Mt 19,16-22
Mám vůbec chuť ptát se jako ten bohatý mladík? A co mi schází, abych mohl(a) lépe a dokonaleji následovat Krista?

18. 8.

Sd 6,11-24a

Mt 19,23-30

Komentář: Mt 19,23-30
"Kdo tedy může být spasen? ... U lidí je to nemožné, u Boha však je možné všechno." Spása je dar, který si nemohu zasloužit. Můj život má být odpovědí na Boží jednání v mém životě, a ne vytvářením si nároku na vlastní spásu.

19. 8.

Sd 9,6-15

Mt 20,1-16

Komentář: Mt 20,1-16
Jsem vděčný(á) za svoji životní cestu, po které mě Bůh vede? Nezávidím druhým (zdánlivou) jednoduchost jejich cesty?

20. 8.

Sd 11,29-39a

Mt 22,1-14

Komentář: Mt 22,1-14
Žiji jako ten, kdo je pozván na svatbu, do nebeského království? Žiji jako ta, která obdržela (ve křtu) svatební šaty? Rozvíjím tento veliký dar, který mi byl dán?