2. neděle velikonoční - cyklus C

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Otevřete své srdce, radujte se ze své slávy a vzdávejte díky Bohu, neboť on vás povolal k nebeskému království. Aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, ty o Velikonocích vždy znovu oživuješ víru svého lidu; prosíme tě: opatruj a upevňuj v nás, cos nám daroval, ať všichni stále hlouběji chápeme, co to pro nás znamená, že jsme byli obmyti křtem, znovuzrozeni z Ducha svatého a vykoupeni krví tvého Syna. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...

1. ČTENÍ

Lukáš nám v tomto „souhrnu“ předkládá popis jeruzalémské církve v jejích hlavních rysech: apoštolská činnost doprovázená znameními a zázraky (v. 12), společenství života a modlitby (v. 12-13), síla svědectví a příkladu (v. 13-14). Takové působení vyvolává dvě rozdílné reakce: jednak ze strany zatvrzelých vůdců (viz Sk 5,17nn), jednak ze strany prostých a přímých lidí. V našem úryvku je vidět postoj té druhé skupiny, která nachází novou „naději“ i v pouhém stínu apoštola (v. 15). Právě nemocní, slabí a vyvržení jsou prvními adresáty apoštolského hlásání, stejně jako v době působení samotného Krista.

Sk 5,12-16

Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou.
Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a na nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni.

ŽALM 118

Odpověď: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řekne dům Áronův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“
Kámen, který stavitelé zavrhli, – stal se kvádrem nárožním. – Hospodinovým řízením se tak stalo, – je to podivuhodné v našich očích. – Toto je den, který učinil Hospodin, – jásejme a radujme se z něho!
Hospodine, dej spásu, – Hospodine, popřej zdaru! – Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! – Žehnáme vám z Hospodinova domu. – Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.

2. ČTENÍ

Jan má „vidění“ Syna člověka právě v neděli, čili v den, kdy Ježíš svým vzkříšením prokázal svou nepřemožitelnou moc. Ve vytržení Jan uslyší nejprve hlas jako zvuk trubky: Trubka zazněla také při Božím zjevení na Sinaji (Ex 19,16) a je nástrojem k ohlášení Kristova návratu na konci času (1 Kor 15,52). Sám Kristus se zjevuje v podobě Syna člověka (Dan 7,13), jenž je obdařený mocí a velkou důstojností (proto má na sobě řízu a zlatý pás). Sedm zlatých svícnů symbolizuje sedm církevních obcí (Zj 1,20). Při pohledu na oslaveného Krista člověk nemůže jinak, než padat k zemi (v. 17). A právě tento mocný Kristus se ujímá člověka, oslovuje ho, odnímá jeho strach. On je totiž První i Poslední (Iz 44,6) – On má poslední slovo v lidských dějinách, protože On je ten Živý, který přemohl smrt a může otevřít bránu života.

Zj 1,9-11a.12-13.17-19

Já, Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i trpělivosti v Ježíši, dostal jsem se pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. A jednou v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: „Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím.“
Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem.
Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: „Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle – jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později.“

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Protože jsi mě uviděl, Tomáši, uvěřil jsi, praví Pán; blahoslavení, kdo neviděli, a uvěřili. Aleluja.

EVANGELIUM

Evangelní perikopa obsahuje dvě zjevení Vzkříšeného: „prvního dne v týdnu“ jedenácti učedníkům bez Tomáše (viz evangelium neděle Seslání Ducha sv.) a týden nato Tomášovi spolu s ostatními učedníky. Na Tomášovi je nápadné, že nepřijímá zvěst ostatních apoštolů a klade si podmínky pro „uvěření“. Ježíš však zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází. Proto poskytuje Tomášovi znamení, které ho přivádí k vyznání víry (J 4,48) a ke klanění (J 5,23). Jeho slova nejsou jen uznáním Ježíšova božství (J 1,1), ale uzavřením smlouvy: Tomáš přijímá Ježíše jako svého Boha a Pána (Oz 2,25; 1 Kor 12,3).

Jan 20,19-31

Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“
On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“
Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“
Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“
Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

K ZAMYŠLENÍ

Uprostřed každého křesťanského společenství stojí vzkříšený Kristus. Jeho přítomnost odlišuje církev od kterékoli více nebo méně dokonalé společnosti. Poznávat, milovat a žít v Kristu je duší života těch, kteří Ježíše poznali. Naším úkolem není zůstat uzavřenými za zdmi kostela a žít ve strachu. Poté, co jsme Pána potkali a poznali především ve společné nedělní eucharistii a kdykoli potom, máme úkol nést poselství o něm a žít zkušenost s ním. Radostné setkání se Zmrtvýchvstalým je přece zavazující. On chce přicházet a oslovovat také skrze nás.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

12. 4.

Sk 4,23-31

Jan 3,1-8

Komentář: Sk 4,23-31
Apoštolové se sdílejí s druhými a společně chválí Pána (a jsou znovu naplněni Duchem svatým). Mám se s kým sdílet a společně chválit Pána? A je to pro mne vůbec důležité?

13. 4.

Sk 4,32-37

Jan 3,7b-15

Komentář: Sk 4,32-37
Jak moc si všímám toho, co potřebují lidé kolem mne? Jak moc si všímám jejich potřeb, nouze a nedostatku? Jak moc jsem ochoten jim ze svého pomoci? Jak moc jsem ochotna se sama angažovat v pomoci jim?

14. 4.

Sk 5,17-26

Jan 3,16-21

Komentář: Sk 5,17-26
Apoštolové jsou poslušni Božího vedení, neutíkají, když se dostali z vězení, ale vrací se do chrámu a hlásají „všechna slova toho života“. Jak je tomu u mne? Nechávám se vést Bohem? Nebo jen prosím o požehnání cest, které si sám/sama zvolím?

15. 4.

Sk 5,27-33

Jan 3,31-36

Komentář: Sk 5,27-33
„A my jsme svědky těchto událostí.“ Jak konkrétně mohu být já dnes svědkem Velikonoc?

16. 4.

Sk 5,34-42

Jan 6,1-15

Komentář: Sk 5,34-42
Mohu být povzbuzen(a) tím, že se Bůh stará o svoje dílo. Je to povzbuzení k vytrvalosti a věrnosti ve službě, kterou mi Bůh daroval; na místě, na které mě v církvi postavil.

17. 4.

Sk 6,1-7

Jan 6,16-21

Komentář: Jan 6,16-21
Život farní obce potřebuje různé služby, oblasti zodpovědnosti ... Pros o požehnání pro tvoji službu či zodpovědnost nebo o jejich nalezení. A pros o totéž i pro další bratry a sestry ve tvé farnosti.