2. neděle velikonoční

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Jako novorozené děti žádejte duchovní, nefalšované mléko (Božího slova), abyste jím rostli ke spáse. Aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, ty o Velikonocích vždy znovu oživuješ víru svého lidu; prosíme tě: opatruj a upevňuj v nás, cos nám daroval, ať všichni stále hlouběji chápeme, co to pro nás znamená, že jsme byli obmyti křtem, znovuzrozeni z Ducha svatého a vykoupeni krví tvého Syna. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého…

1. ČTENÍ

Prvotní jeruzalémská církev měla „jedno srdce a jednu duši“. Tato jednota je uskutečněním Ježíšovy „velekněžské modlitby“: „ať jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal“ (J 17,23). Je důležité si všimnout, že zmínka o jednotě věřících následuje po zprávě o přijetí Ducha svatého (Sk 2,1-4.41; Sk 4,31-32). Duch svatý je tou „slávou“, která spojuje věřící: „slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno“ (J 17,22). Tato sláva pak může prýštit na okolní svět skrze působivé hlásání o zmrtvýchvstání (v. 33) a mocné skutky (Sk 5,12).

Sk 4,32-35

Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všecko společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost.
A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

ŽALM 118

Odpověď: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.

Nechť řekne dům Izraelův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řekne dům Árónův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“
Hospodinova pravice mocně zasáhla, – Hospodinova pravice mě pozvedla. – Nezemřu, ale budu žít – a vypravovat o Hospodinových činech. – Hospodin mě sice těžce ztrestal, – nevydal mě však smrti.
Kámen, který stavitelé zavrhli, – stal se kvádrem nárožním. – Hospodinovým řízením se tak stalo, – je to podivuhodné v našich očích. – Toto je den, který učinil Hospodin, – jásejme a radujme se z něho!

2. ČTENÍ

Láska, o které hovoří Janův list, není citem, ale životním stylem a životní silou. Tato láska vytváří společenství nejen s Bohem, ale také s bratřími a sestrami. Znakem pravého společenství s Bohem je zachovávání jeho přikázání (v. 3). Jeho přikázání jsou břemenem pro toho, kdo prožívá svůj život s Bohem jako „otrockou povinnost“, a ne jako vztah lásky k Otci. Pro toho, kdo miluje, nejsou Boží přikázání těžká. Takový člověk skrze víru dostal od samotného Boha sílu lásky, sílu k plnění přikázání. Tato víra otevírá přístup k Boží moci, která člověka uschopňuje k novému životnímu stylu odlišnému od postoje „světa“, jenž je uzavřený vůči Synu Božímu, a tím také vůči pravé lásce (v. 4-5).

1 Jan 5,1-6

Milovaní! Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání.
Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Protože jsi mě uviděl, Tomáši, uvěřil jsi, praví Pán; blahoslavení, kdo neviděli, a uvěřili. Aleluja.

EVANGELIUM

Evangelní perikopa obsahuje dvě zjevení Vzkříšeného: „prvního dne v týdnu“ jedenácti učedníkům bez Tomáše (viz evangelium neděle Seslání Ducha sv.) a týden nato Tomášovi spolu s ostatními učedníky. Na Tomášovi je nápadné, že nepřijímá zvěst ostatních apoštolů a klade si podmínky pro „uvěření“. Ježíš však zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází. Proto poskytuje Tomášovi znamení, které ho přivádí k vyznání víry (J 4,48) a ke klanění (J 5,23). Jeho slova nejsou jen uznáním Ježíšova božství (J 1,1), ale uzavřením smlouvy: Tomáš přijímá Ježíše jako svého Boha a Pána (Oz 2,25; 1 Kor 12,3).

Jan 20,19-31

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“
On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“
Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“
Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“
Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“
Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

K ZAMYŠLENÍ

Na dnešní den připadá svátek Božího milosrdenství. V úryvku Janova evangelia slyšíme o moci Ducha svatého, kterou dal zmrtvýchvstalý Kristus apoštolům: odpouštět hříchy. V případě pochybujícího Tomáše pak vidíme, jak zcela konkrétně toto Pánovo milosrdenství působí – přináší změnu postoje apoštola, působí jeho vnitřní obrat. Je schopen vyznání velikonoční víry: „Pán můj a Bůh můj.“ Odpuštění, a to jakékoli, zvlášť pak odpuštění hříchů ve svátosti smíření, není projevem slabosti, nýbrž velké síly. Bůh ukazuje, že je mocnější než kterýkoli náš zlý skutek. Kolik takové síly potřebujeme my sami k tomu, abychom byli schopni ze srdce odpustit našim bližním. Velikonoce nás znovu a znovu ujišťují o tom, že Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí, nad pochybnostmi a neláskou je jednoznačné a definitivní. Kdykoli sami odpouštíme, stavíme se na stranu Vítěze. Kdykoli dokážeme Bohu i sobě přiznat vlastní slabost a ve svátosti poprosit o odpuštění, stávají se Kristovy Velikonoce i našimi.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

24. 4.

Sk 4,23-31

Jan 3,1-8

Komentář: Jan 3,1-8
Jeden z velkých úkolů pro křesťana – objevit o Velikonocích s vděčností nový život, který byl ve křtu dán a který stále trvá. A to i přes naše nedokonalosti.

25. 4. Svátek sv. Marka

1 Petr 5,5b-14

Mk 16,15-20

Komentář: Mk 16,15-20
Kam až mohu s evangeliem dojít? Ke svým příbuzným? Přátelům? Spolupracovníkům? Nezůstávám s ním stále jen „doma“, tedy u sebe samotného a mezi věřícími křesťany?

26. 4.

Sk 5,17-26

Jan 3,16-21

Komentář: Jan 3,16-21
Když vidíme zlo ve světě, může nám být zatěžko uvěřit, že tento svět s tak velkým množstvím zla si Bůh zamiloval natolik, že byl ochoten pro něj dát svého syna. Není vždy snadné brát Boží lásku opravdu vážně!

27. 4.

Sk 5,27-33

Jan 3,31-36

Komentář: Jan 3,31-36
Touha po poznání Boha se může naplňovat v poznávání jeho syna Ježíše. Kolik času a sil tomuto poznávání dávám? Nebo si myslím, že už ho znám dostatečně? To by mohl být velký omyl.

28. 4.

Sk 5,34-42

Jan 6,1-15

Komentář: Jan 6,1-15
Tento obraz Božího bohatství, které je pro člověka dostatečné, je velmi známý. Zůstává ale otázka, jak s ním počítám ve vlastním životě? Jak je pro mne skutečný?

29. 4. Svátek sv. Kateřiny Sienské

1 Jan 1,5 – 2,2

Mt 11,25-30

Komentář: 1 Jan 1,5 – 2,2
Touha, aby Boží světlo prozářilo všechny oblasti a všechna zákoutí mého života, je projevem víry. Chybí-li, měl by člověk o ni prosit.