12. 3. 2006

2. neděle postní

První dvě neděle doby postní tvoří zvláštní celek, kdy se po všechny tři roky čtou stejné úseky evangelia, na první neděli o pokušení Páně a na druhou o jeho promění. Středem pozornosti první neděle je Ježíš, který odolává v zápase se Satanem. Evangelisté zařazují tento úsek před začátek Ježíšova veřejného působení, neboť už zde je vidět cíl: Ježíš jako velikonoční vítěz. Také druhá postní neděle tuto myšlenku přebírá a prohlubuje ji: k proměnění patří i předpověď utrpení. V jeho proměnění rozpoznáváme, co Zákon a proroci dosvědčují: že utrpením s Kristem vstupujeme do vzkříšení. Takže v dvojhlasu dvou prvních postních nedělí zvěstuje ta první spíše Pána zápasícího, kdežto druhá vítězícího Pána Velikonoc. Avšak oba tyto aspekty jsou zároveň obsaženy v obou těchto nedělích. (Richter, K., Liturgie a život, Vyšehrad, 2003, str. 153)

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá: Hospodine, hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, ty k nám mluvíš skrze svého milovaného Syna a přikazuješ nám, abychom ho poslouchali; živ nás tedy svým slovem a očišťuj naše nitro, abychom se mohli radovat z patření na tvou slávu. Skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Abrahám potřebuje tuto zkoušku, aby rozšířil „horizonty své víry“ a nově poznal, jak je Bůh velký, jiný, neuchopitelný. Abrahám v této zkoušce nemá žádnou oporu, jen holou víru. Izák měl zemřít, aby se Abrahám neopíral o splnění Božího slibu již na základě přirozeného otcovství, ale jen na základě Božího slova. Skrze bolest odevzdání toho „nejdražšího“ Abrahám dorůstá ve víře a po zkoušce dostává znovu svého syna jako dar a „zaslíbení“.

Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18

Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“
Odpověděl: „Tady jsem!“
Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“
Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna.
Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“
Ten se ozval: „Tady jsem!“
(Anděl) řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna.
Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“

ŽALM 116

Odpověď: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: – „Jsem tak sklíčen!“ – Drahocenná je v Hospodinových očích – smrt jeho zbožných.
Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, – jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, – rozvázal jsi moje pouta. – Přinesu ti oběť díků, Hospodine, – a budu vzývat tvé jméno.
Splním své sliby Hospodinu – před veškerým jeho lidem – v nádvořích domu Hospodinova, – uprostřed tebe, Jeruzaléme!

2. ČTENÍ

Obětování Izáka bylo předobrazem „obětování“ jiného milovaného syna: Ježíše Krista. Ježíš Kristus je ten velký Boží dar, ve kterém jsou zahrnuty všechny ostatní dary. Kdo přijímá dar Syna a zůstává v něm, nemusí se obávat odsouzení – Bůh je na jeho straně. Vždyť Bůh je s námi, on vydal svého Syna za nás.

Řím 8,31b-34

(Bratři a sestry!) Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

V zářivém oblaku bylo slyšet Otcův hlas: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.

EVANGELIUM

Úryvek obsahuje mnoho styčných bodů s Božím zjevením na hoře Sinaj (Ex 33-34). Přesto evangelní událost převyšuje starozákonní zjevení. Mojžíšovi zářila jenom kůže na tváři (Ex 34,29), kdežto Ježíšovi celé tělo, ba dokonce i oděv. Mojžíš přijal slova od Hospodina, kdežto Ježíš sám má slova, která mají učedníci poslouchat. Ježíš je novým Mojžíšem, dokonce větším než on, protože je Božím milovaným Synem. Proto nyní stačí samotný Ježíš, stačí jeho slovo.

Mk 9,2-10

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.
Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni.
Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše.
Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.

K ZAMYŠLENÍ

Proměněný Ježíš zjevuje pravdu o Bohu i o člověku. Jeho ozářená tvář je světlem našeho života, výraz oslavení, ke kterému směřujeme. Z jeho života jsme poznali, jak se projevuje Boží království. Otcův hlas nám nyní říká, kdo Ježíš je a co my máme dělat: poslouchat ho. Tak dostaneme podíl na jeho království a oslavení. Evangelista tím uzavírá diskusi o Ježíšově identitě. Druhá část jeho evangelia nás uvede do hlubokého tajemství Syna, jdoucího na smrt za nás. „Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ (Řím 8, 32) Známe už pravdu o Bohu i o nás. Pravdu je třeba přijímat celou, takovou, jaká je: ať už hovoří o smrti nebo o oslavení. Pravdou zůstává, že Bůh v Kristu přemohl smrt a definitivně nad ní zvítězil.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

13. 3.

Dan 9,4b-10

Lk 6,36-38

Komentář: Lk 6,36-38
Člověk má někdy strach, že mu milosrdenství, které prokáže, ublíží. Všimněme si ale, že je-li upřímné, spíš v něm „povyrosteme“ a to do podoby Boží!

14. 3.

Iz 1,10.16-20

Mt 23,1-12

Komentář: Mt 23,1-12
Dávat dobrý příklad je jistě dobré. Ale někdy je jen malý krůček od skutečně dobrého příkladu k odpudivé a neupřímné okázalosti. Je třeba si tuto hranici uvědomovat a respektovat ji.

15. 3.

Jer 18,18-20

Mt 20,17-28

Komentář: Mt 20,17-28
Být služebníkem a otrokem podle Ježíšových slov neznamená „schovat se vzadu“ a odmítnout všechnu odpovědnost. Je to spíš postoj, kdy si člověk nehraje na vševládného Boha, ale přijme postoj, který měl vůči Bohu - Otci i vůči potřebným lidem sám Ježíš.

16. 3.

Jer 17,5-10

Lk 16,19-31

Komentář: Lk 16,19-31
Poslouchat „Mojžíše a proroky“ vede k záchraně. My k tomu máme ještě evangelium o vzkříšeném Pánu. Co tedy udělat pro to, aby se slovo Boží k našim blízkým dostalo a oni je vzali vážně jako slovo, vedoucí k věčnému osvobození?

17. 3.

Gn 37,3-4.12-13a.17b-28

Mt 21,33-43.45-46

Komentář: Mt 21,33-43.45-46
Drama dějin spásy je zde vtěsnáno do stručného příběhu. Nepřehlédněme ale, že přes všechen odpor špatných správců zůstává pán vinice pánem. Tedy: Bůh nemůže být poražen, i když je jeho dílo včetně jeho poslů ničeno. V tom je naše naděje.

18. 3.

Mich 7,14-15.18-20

Lk 15,1-3.11-32

Komentář: Lk 15,1-3.11-32
Nejde se mýlit trojicí aktérů tohoto příběhu. Hlavním základem naší naděje je postava otce, ve kterém je zpodoben Bůh. A podle vlastní situace si buď dodejme odvahu při pohledu na mladšího bratra, nebo si dejme pozor, abychom se nepodobali tomu staršímu.