2. neděle po narození Páně

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Když hluboké ticho všechno objímalo a noc ve svém běhu k polovině došla, tvé všemocné slovo, Bože, sestoupilo z královského trůnu z nebe.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, ty osvěcuješ všechny, kdo v tebe věří; ukaž své světlo všem národům a celý svět naplň svou slávou. Prosíme o to skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Jedná se o hymnus, který oslavuje „vtělení“ Boží moudrosti. Ta „vyšla z úst Nejvyššího“ a „přebývala na výsostech“. Bůh pak dal této moudrosti rozkaz, aby se „usadila v Jakubovi“: tím se míní její „vtělení“ v Mojžíšově zákoně. Mezi tímto hymnem a Janovým prologem je nápadná podobnost, která nesmí zastírat novost zvěsti Nového zákona: „Slovo“ je víc než pouhou Boží moudrostí - je božskou osobou, která vtělením vzala na sebe lidský úděl se vším, co k tomu patří.

Sir 24,1-4.12-16 (řec. 1-2.8-12)

Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy:
Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: „Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví!“ Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu. Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.

ŽALM 147

Odpověď: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Nebo: Aleluja.

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, – chval svého Boha, Sióne, – že zpevnil závory tvých bran, – požehnal tvým synům v tobě.
Zjednal tvému území pokoj – a sytí tě jadrnou pšenicí. – Sesílá svůj rozkaz na zemi, – rychle běží jeho slovo.
Oznámil své slovo Jakubovi, – své zákony a přikázání Izraeli. – Tak nejednal se žádným národem: – nesdělil jim svá přikázání.

2. ČTENÍ

Kristus nedává člověku pouze osvobození a uzdravení, ale zcela novou důstojnost. V „Synu“ jsme totiž také my syny a dcerami Otce. Jako milované děti dostáváme od Boha všechny duchovní dary, abychom tak mohli „vtělit“ před druhými jeho dobrotu a moc. Avšak jen čisté a osvícené srdce dokáže poznat tyto dary. Z velikosti darů je pak možné vytušit nádheru a slávu samotného Dárce.

Ef 1,3-6.15-18

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Sláva tobě, Kriste, tys byl hlásán pohanům, sláva tobě, Kriste, tys došel víry ve světě.

EVANGELIUM

Janův prolog navazuje na starozákonní teologii o moudrosti, kterou zároveň překonává: moudrost (Slovo) je zde zcela jasně osobou, která je rovná Bohu. Osoba Slova je Božím sebevyjádřením a sebesdílením člověku. Bůh skrze Slovo vstupoval do rozhovoru s člověkem už od stvoření světa i po celé období dějin před vtělením. Vtělení však představuje naprostý průlom v tomto Božím sebesdílení: Bůh se setkává s člověkem tváří v tvář. Je tu dar plného setkání.

Jan 1,1-5.9-1

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.
Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.
Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

K ZAMYŠLENÍ

Hlavní poselství Vánoc, Narození Spasitele, jeho příchod mezi nás, působí zásadní změnu v našem chápání Boha: Namísto Boha vzdáleného, cizího, Boha soudce, který jednou přijde, se v tomto čase setkáváme s Bohem dítětem, bratrem, Spasitelem. S lítostí bychom mohli konstatovat, že vánoční období a tudíž i příležitost pro setkání s Bohem blízkým, trvá vcelku krátce a během času se vrací zase až za celý rok. Bůh vtělený však zůstává! Vzal na sebe přece podobu člověka, našeho bližního. Budeme společenství s ním z naší strany rozvíjet nebo bláhově čekat na další chvilku a příležitost až při příštích Vánocích?

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

3. 1.

1 Jan 2,29 – 3,6

Jan 1,29-34

Komentář: 1 Jan 2,29 – 3,6
Je snadné říci, že jsme Boží děti. Není tak snadné domyslet, co to znamená. Ale na našem vědomí, jak jsme Bohu blízko, zřejmě záleží kvalita našeho života. Víc než na našich dobrých snahách.

4. 1.

1 Jan 3,7-10

Jan 1,35-42

Komentář: 1 Jan 3,7-10
Hřích není jen vada na kráse, malé nedopatření, nešťastný omyl. Hřích člověka odcizuje Bohu a vpojuje ho do říše zla. Proto je třeba se vší opravdovostí hledat u Ježíše záchranu.

5. 1.

1 Jan 3,11-21

Jan 1,43-51

Komentář: 1 Jan 3,11-21
Od slov o lásce mohou člověka až bolet uši. Ale zkusme se podle inspirace těchto slov Písma ptát, jak konkrétně lásku realizujeme!

6. 1. Slavnost Zjevení Páně

Iz 60,1-6

Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy, nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, přinesou ti statky národů. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu.

Mt 2,1-12

Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit.“
Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit.
Řekli mu: „V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu‘.“
Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: „Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit.“ Když krále vyslechli, vydali se na cestu.
A hle – hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.
Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.

Komentář: Iz 60,1-6
V našem prostředí je zpravidla světla dost, mnohdy až příliš. Ale pro dávné předky bylo světlo v temnotě úžasnou a vzácnou pomocí. Proto je světlo obrazem Boží přízně a přítomnosti. A vnímání této přítomnosti je pro nás dnes stejně důležité jako pro ně tehdy. ,1-6

7. 1.

1 Jan 3,22 – 4,6

Mt 4,12-17. 23-25

Komentář: 1 Jan 3,22 – 4,6
Věřit tomu, co přichází od Boha, není jen splněním přikázání. Je to věc našeho věčného života, protože jen Boží věci mají neomezenou budoucnost. Jak je rozlišuji od těch ostatních?

8. 1.

1 Jan 4,7-10

Mk 6,34-44

Komentář: 1 Jan 4,7-10
Dokud člověk nedojde k přesvědčení, že láska vychází od Boha a on na ni odpovídá, dotud bude v nebezpečí, že mu křesťanství bude těžké nebo nepříjemné.