23. 7. 2006

16. neděle v mezidobí

Před vstupní modlitbou mše svaté předsedající biskup nebo kněz vybídne shromážděný lid k modlitbě. Výzva „Modleme se“ zaznívá při bohoslužbě třikrát a po ní následuje chvíle ticha. Všeobecný úvod k Římskému misálu k tomuto okamžiku v odstavci č. 54 říká: „Všichni spolu s knězem na chvilku setrvají v mlčení, aby si uvědomili, že stojí před tváří Boží, a v duchu si připravili své prosby. Potom kněz pronáší modlitbu, v níž je vyjádřena povaha právě slavené bohoslužby.“ Liturgické předpisy stanovují, že celé shromáždění při výzvě „Modleme se“ stojí. Jde o naše stání nebo lépe bdění před Bohem, o naši pozornost zaměřenou na jeho přítomnost. Bůh s něžnou pozorností naslouchá našim slovům, bere je vážně a má moc je vyslyšet.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Hle, Bůh mi pomáhá, Pán mě udržuje naživu. Budu s radostí přinášet oběti, chválit tvé jméno, Hospodine, že je dobré.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, buď stále s námi a když nás voláš, abychom ti celým svým životem sloužili, rozmnož v nás víru, naději a lásku, abychom věrně plnili tvá přikázání. Prosíme o to skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Hospodin nejprve kárá chování izraelských pastýřů v Jeremiášově době. Po této hrozbě následuje proroctví o obnově. Hospodin shromáždí rozptýlené ovce a ustanoví pravého pastýře (krále), který bude uskutečňovat spravedlnost, tj. Boží řád.

Jer 23,1-6

„Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu“ – praví Hospodin.
Proto praví Hospodin, Bůh Izraele, o pastýřích, kteří pasou můj lid: „Vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně; proto já se postarám o vás pro špatnost vašich skutků“ – praví Hospodin. „Já sám shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal, a přivedu je nazpět na jejich luhy, porostou a rozmnoží se. Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, nebudou se již bát ani strachovat, už se neztratí“ – praví Hospodin.
„Hle, blíží se dni“ – praví Hospodin – „kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: ‚Hospodin je naše spravedlnost‘.“

ŽALM 23

Odpověď: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši.
Vede mě po správných cestách – pro svoje jméno. – I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha.
Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká.
Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy.

2. ČTENÍ

V naukové části kap. 2 – 3 autor listu popisuje to, co vykonal Kristus. V tomto úryvku vystupuje stěžejní myšlenka „Kristus je náš pokoj a naše smíření“. On odstranil veškeré nepřátelství a rozdělení (na přelomu letopočtu bylo takové nepřátelství mezi židy a pohany „normální“). A Kristus nejen odstranil toto rozdělení, ale také vytvořil nové společenství, nového člověka (mystické tělo církve, viz 1 Kor 12,12).

Ef 2,13-18

(Bratři a sestry!) Protože jste nyní spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdáleni, stali jste se blízkými Kristovou krví.
Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila – když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která ležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou částí jediného nového člověka a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství.
A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Moje ovce slyší můj hlas, praví Pán, já je znám a ony jdou za mnou. Aleluja.

EVANGELIUM

První čtyři verše mají velký význam pro Markovo evangelium: Ježíš chce být sám s učedníky. Od nynějška až do konce 10. kapitoly „zástup“ bude vystupovat jen velmi okrajově. Evangelistu bude zajímat spíš reakce učedníka (křesťana) tváří v tvář Kristu. Následující verše 33-34 jsou pak úvodem k zázraku rozmnožení chlebů (6,35-44).

Mk 6,30-34

Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst.
Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi.
Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.

K ZAMYŠLENÍ

Soucit neodmyslitelně patří k životu každého křesťana. Znamená doslova trpět s druhým, vžít se zcela do jeho situace, cítit s ním. Nejde jen o sentiment. Opravdový soucit s námi má Ježíš, Boží Syn. „Bylo mu jich líto…“ (Mk 6,34). On se pro nás se stal člověkem, naším bližním a zcela se vžil do naší nelehké situace. Zřekl se sám sebe, vzal na sebe naše bolesti, podobu služebníka, jak říká svatý Pavel. Text dnešního úryvku evangelia nás zve, abychom vyšli ze sebe, odhlédli od problémů našeho vlastního já a začali se vážně zajímat o lidi kolem nás. Máme být především bližními našim bližním. A to vůbec není lehké. Jednoznačně nás takový postoj činí podobnými Božímu Synu. Cožpak nejsme dětmi jednoho nebeského Otce?

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

24. 7.

Mich 6,1-4.6-8

Mt 12,38-42

Komentář: Mt 12,38-42
Touha mít jistotu, vidět jasné znamení, je v každém z nás. To ale není cesta, po které nás chce Ježíš vést. Celý život – a také dnes – jsme zváni na cestu skrze nejistoty k našemu Pánu, s důvěrou, že on nás provází a vede.

25. 7. Svátek sv. Jakuba

2 Kor 4,7-15

Mt 20,20-28

Komentář: 2 Kor 4,7-15
Spolu s Ježíšem se můžeme jevit jako prohrávající, ale konečné vítězství je Boží a my na něm budeme mít podíl. Což není důvod k „vytahování“ se, ale k důvěře a naději v tom, čím dnes procházím a co dnes prožívám.

26. 7.

Jer 1,1.4-10

Mt 13,1-9

Komentář: Jer 1,1.4-10
Boží povolání je šité na „míru“ – Bůh – náš Stvořitel nás zná lépe než my sami. Vidí i to, co my ve svém životě nevnímáme; vede nás k tomu, do čeho bychom se nikdy sami nepustili a co bychom nedokázali; ale s ním můžeme.

27. 7.

Jer 2,1-3.7-8.12-13

Mt 13,10-17

Komentář: Mt 13,10-17
Důležité pro naši cestu víry je: stále znova se ptát, kudy vede moje cesta k Pánu. Nebýt hotový, nemít jasné odpovědi, ale každý den hledat u našeho Pána „tajemství Božího království“.

28. 7.

Jer 3,14-17

Mt 13,18-23

Komentář: Mt 13,18-23
Kde se nacházím? V jaké půdě jsem zakořeněn, čím sytím svoji „rostlinku“ víry, dopřávám jí dost světla, živin, …

29. 7.

Jer 7,1-11

Mt 13,24-30

Komentář: Mt 13,24-30
Někdy je těžko rozpoznat plevel od pšenice, rozlišit, kdo je kdo. To je ale věcí Hospodina, naším úkolem je být pšenicí, růst a přinášet užitek.