16. 7. 2006

15. neděle v mezidobí

Ve Všeobecném úvodu k Římskému misálu nalezneme v článku 95 tyto úkoly Božího lidu při slavení mše svaté: „Věřící vytvářejí svatý lid, vyvolený národ, královské kněžstvo, aby Bohu vzdávali díky, aby obětovali neposkvrněnou oběť nejenom rukama kněze, nýbrž spolu s ním, a aby se učili obětovat i sami sebe. Ať se to snaží dávat najevo hluboce zbožným cítěním a bratrskou láskou k těm, s nimiž se společně účastní bohoslužeb. Ať se proto vystříhají jakéhokoli druhu povýšenosti a odlišování v osobním životě, ať mají stále na paměti, že mají jediného Otce v nebi a že všichni jsou si proto bratry a sestrami.“ Myslím, že tato slova je třeba podtrhnout právě v čase prázdnin a dovolených, kdy do našich kostelů přicházejí lidé odjinud nebo naopak když my na svých cestách přijdeme na bohoslužbu jinam. Leckdy jen neochotně vytváříme společenství s cizincem nebo se neradi přizpůsobujeme místnímu společenství. Víme však, že v našich bližních k nám přichází sám Kristus.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, Hospodine, až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, ty ukazuješ bloudícím světlo pravdy, aby se mohli vrátit na správnou cestu; dej těm, kdo přijali křesťanství, ať se vyhýbají všemu, co odporuje křesťanskému způsobu života, a ať usilují o to, co se s ním shoduje. Prosíme o to skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

A dochází ke střetu mezi „oficiální kněžskou hierarchií“ a prorokem. Amasjáh považuje Amosa za proroka z povolání („tam se živ“). Amos na to odpovídá, že není takovým profesionálním prorokem – je prorokem jen proto, že Bůh nečekaně změnil jeho život.

Am 7,12-15

Amasjáh, kněz v Betelu, řekl Amosovi: „Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! v Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám.“
Amos odpověděl Amasjáhovi: „Nebyl jsem prorok ani prorocký učedník, byl jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!“

ŽALM 85

Odpověď: Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: – jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté. – Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, – aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Milosrdenství a věrnost se potkají, – políbí se spravedlnost a pokoj. – Věrnost vypučí ze země, – spravedlnost shlédne z nebe.
Hospodin též popřeje dobro – a naše země vydá plody. – Spravedlnost bude ho předcházet – a spása mu půjde v patách.

2. ČTENÍ

Hymnus velmi bohatý, který nám nabízí naukovou syntézu celého listu. První věta (v. 3) shrnuje všechno to, co Otec dává skrze Krista. První sloka (v. 4-6) popisuje náš nový stav. Druhá sloka (v. 7-12) vyjmenovává privilegia „nového života“: vykoupení, poznání, dědictví. Třetí sloka (v. 13-14) zakončuje hymnus vyznáním, že tato privilegia jsou dána všem: židům i pohanům.

Ef 1,3-14

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a rozumností: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který všechno působí podle rozhodnutí své vůle. Tak máme sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše.
Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Otec našeho Pána Ježíše Krista ať osvítí naše srdce, abychom pochopili, jaká je naděje těch, které povolal. Aleluja.

EVANGELIUM

Po odmítnutí (3,6) Ježíš přidružuje k svému poslání také učedníky. Základním rysem jejich apoštolátu je skromnost (nemají nosit nic s sebou, nemají budit zdání, že jim jde o majetek a pohodlný život). Nesmí uniknout, že oni pouze nehlásají, ale také konají: vyhánějí ducha zla a uzdravují nemocné. Jejich služba se tak podobá službě Ježíšově.

Mk 6,7-13

Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy.
Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.
Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“
Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.

K ZAMYŠLENÍ

Každý člověk zůstává v neustálé Boží pozornosti. Bůh nám s láskou dává znovu a znovu šanci. Každý den nás posílá a svěřuje nám zcela konkrétní úkol. Počítá s námi. Podle našich schopností i možností nás chce zapojit do svého plánu záchrany světa. Mezi Bohem, který volá a prosí o spolupráci, a člověkem, který je posílán, se tak vytváří výlučný vztah. Je krásné vědět, že někdo o mne stojí, že mne potřebuje a že mu na mně záleží. Je šťastné říci takovému pozvání ano a vydat se na cestu. Je šťastné žít ve vztahu, ve kterém je naše jisté štěstí. Je ale třeba říci, že nejsme nikterak nuceni, člověk může zůstat i sám…

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

17. 7.

Iz 1,10-17

Mt 10,34 – 11,1

Komentář: Iz 1,10-17
Výzva k proměně života je hodně tvrdá, ale jdoucí ke kořeni. Hospodinu nejde o naše vnější skutky, o „obětní dary“, ale o naše srdce, které má patřit jen Hospodinu a které má být proměněno.

18. 7.

Iz 7,1-9

Mt 11,20-24

Komentář: Iz 7,1-9
Achaz má důvěřovat Hospodinu navzdory všem „jobovkám“, které se na něj hrnou. „Jestliže neuvěříte, neobstojíte“ je výzvou i pro mě, do mé osobní situace, s tím vším, co si nesu a co je dnes přede mnou.

19. 7.

Iz 10,5-7.13-16

Mt 11,25-27

Komentář: Mt 11,25-27
Ježíš zná Otce, vše je mu dáno od něj. A Ježíš nám chce Otce zjevit a obdarovat nás.

20. 7.

Iz 26,7-9.12.16-19

Mt 11,28-30

Komentář: Mt 11,28-30
Ježíšovo pozvání platí pro každého z nás, není nic tak těžkého z toho, co neseme, co by Ježíš neunesl; není situace, v které by nás nemohl občerstvit. Věřím tomu? Jsem ochoten to v důvěře zkusit, odevzdat mu své jho?

21. 7.

Iz 38,1-6.21-22.7-8

Mt 12,1-8

Komentář: Iz 38,1-6.21-22.7-8
Sluneční znamení Ezechiášovi (Chizkijášovi) má pro něj být ujištěním, že tak jako Bůh může prodloužit den, může prodloužit i lidský život. Bůh je svobodným dárcem života, i dnešní den je jeho velkým darem pro mne.