14. neděle v mezidobí

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Vzpomínáme, Bože, na tvé milosrdenství ve tvém chrámě. Jako tvé jméno, Bože, tak i tvá chvála sahá až na konec země.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tvůj Syn se ponížil, aby zachránil svět a vysvobodil lidstvo z otroctví hříchu; naplň nás radostí z vykoupení a dej, ať tato naše radost dozraje v radost věčnou. Skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Bůh svěřuje Ezechielovi poslání jít k Izraelitům s jedním cílem: mají poznat, že mezi nimi je prorok, tj. že Bůh je neopustil. Hospodin je totiž Bůh věrný, a proto přichází a oslovuje vždy znovu.

Ez 2,2-5

Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak (Bůh) mluví ke mně a praví:
„Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni – ať už poslechnou, nebo ne – je to vskutku vzpurné plemeno – musí poznat, že byl mezi nimi prorok!“

ŽALM 123

Odpověď: Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje.

Zvedám své oči k tobě, – který trůníš na nebi. – Hle, jako oči služebníků hledí – na ruce svých pánů.
Jako oči služebnice hledí – na ruce své paní, – tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha, – dokud se nad námi nesmiluje.
Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, – neboť jsme přesyceni pohanou. – Přesycena je naše duše – výsměchem boháčů, pohanou pyšných.

2. ČTENÍ

Tento úryvek je jeden z nejdiskutovanějších kvůli záhadnému výroku „byl mi dán osten, posel satanův“. Patrně se tím míní všechny ty těžkosti (při apoštolátu), které pokořují a vysilují Pavla. A protože Pavel bude i v takových extrémních situacích vítězem (pokud se spolehne na Boží příklon), zřetelněji bude vidět Boží moc.

2 Kor 12,7-10

(Bratři a sestry!) Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“
Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Duch Páně je nade mnou: poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst. Aleluja.

EVANGELIUM

Tento text završuje druhou část evangelia (3,7 – 6,6) a ukazuje výsledek Ježíšovy misie. Reakce lidí však nepřekračuje pouhý údiv. Jakmile „jde do tuhého“ a je třeba se rozhodnout pro evangelium, přichází odmítnutí. Proč? Protože ti Galilejci se dívají na Krista „příliš lidsky“, škatulkují ho jako každého jiného člověka: známe jeho příbuzné, víme o jeho práci. A nejsou ochotní vidět v něm něco víc, „víc než syna tesařova“.

Mk 6,1-6

Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze.
Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: „Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?“ A pohoršovali se nad ním.
Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.

K ZAMYŠLENÍ

Zkušenost s odmítáním Božího slova je součástí poslání proroka Ezechiela, apoštola Pavla i samotného Ježíše – slyšeli jsme o tom v dnešním lekcionáři. Nedůvěra a indiference vůči výzvám Božím, tvrdá a nepřátelská reakce na ně jsou součástí projevů lidské svobody. Dostali jsme moc Boha a jeho slovo svobodně odmítnout a pohoršovat se nad ním. A přesto potřebujeme vlastní život konfrontovat s jeho slovem, slyšet je vhod i nevhod. Kardinál Josef Ratzinger napsal ve své knize Úvod do křesťanství, že žádný není schopen vnutit Boha a jeho království druhým lidem, ba ani sobě samému. I když vlastní nedůvěru ospravedlňujeme, zůstává s ní navždycky spojený nepokoj v našem nitru: možná je to všechno pravda. Nevěřící stejně jako věřící – každý svým způsobem – sdílejí jak pochybnosti, tak i víru. Máme ještě daleko větší moc: svobodným rozhodnutím přijmout Boha a jeho lásku do svého života a obdivovat jeho úžasné dary.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

10. 7.

Oz 2,16b.17b-18.21-22

Mt 9,18-26

Komentář: Mt 9,18-26
Jakou touhu v nás tato vyprávění vzbuzují. Po podobném zázračném uzdravení, nebo po Ježíšově blízkosti?

11. 7. Svátek sv. Benedikta

Př 2,1-9

Mt 19,27-29

Komentář: Mt 19,27-29
Odkaz na Boží dary v budoucnosti, která leží až za koncem tohoto světa, se může zdát až příliš málo reálný, protože vše leží daleko. Pokud ale přijmeme zvěst o vzkříšení, pohled se změní. Věčná budoucnost ve vzkříšení už začala a ten, kdo je pokřtěn, má na ní podíl!

12. 7.

Oz 10,1-3.7-8.12

Mt 10,1-7

Komentář: Mt 10,1-7
Pro Ježíše nejsou jeho následovníci jen nějakým bezejmenným davem. On volá člověka vždy jménem, a proto také čeká osobní odpověď – dnes jako tehdy, když povolal apoštoly.

13. 7.

Oz 11,1-4.8c-9

Mt 10,7-15

Komentář: Mt 10,7-15
„Jděte!“ Toto poslání znamená, že je třeba se vydat i tam, kde to neznáme, kde „nejsme doma“. Zdá se, že tato odvaha křesťanům v Evropě mnohdy chybí. Přitom většinou stačí, aby šli jen k těm, kdo bydlí vedle nich, není třeba chodit s Ježíšovým poselstvím až do Afriky!

14. 7.

Oz 14,2-10

Mt 10,16-23

Komentář: Mt 10,16-23
Spolehnout se na Boha – to může být projev prvotního nadšení, které brzy pomine. Může to ale také být výsledek postupně a obtížně nabývané zkušenosti s Bohem. Takové zkušenosti je třeba si velmi cenit.

15. 7.

Iz 6,1-8

Mt 10,24-33

Komentář: Mt 10,24-33
Odvahu někdo má a jiný jí má méně. Ale spolehnout se, že se Bůh nakonec přihlásí k těm, kdo mu zůstanou věrní, není věcí odvahy, ale víry.