27. 6. 2010

13. neděle v mezidobí - cyklus C

Neděle liturgického mezidobí jsou charakterizovány pozváním, adresovaným nám, věřícím, abychom při každém společném eucharistickém slavení ověřovali obsah a postoje vlastního následování Pána. „Ježíš se pevně rozhodl jít do Jeruzaléma,“ (Lk 9,51) uslyšíme v dnešním úryvku evangelia a my dobře víme, co všechno ho tam čeká. I v listě Galaťanům se nám bude připomínat svoboda a pevné rozhodnutí pro lásku (srov. Gal 5,1). Schopnost, kterou jako lidé a křesťané máme, totiž používat svobodu se zodpovědností, ne vždy vyrovnaně uplatňujeme. Jasná a pevná rozhodnutí buď nechceme učinit a raději je oddalujeme – tím se zároveň zbavujeme odpovědnosti –, nebo naopak nevíme, co chceme, kam, k čemu a především ke komu směřujeme a co je naším úkolem. Přijmeme pozvání dnešních liturgických textů a dokážeme pevně následovat Krista, když nás vybízí: „Pojď za mnou“ (Lk 9,59)?

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Všechny národy, tleskejte rukama, jásejte Bohu radostným hlasem.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, ty jsi světlo a nejsou v tobě žádné temnoty, tys nás přijal za vlastní a tím jsi nás učinil syny světla; dej, ať v nás nenajde místo temnota bludů, ale ať v nás září světlo tvé pravdy. Skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Máme tu povolání skrze Eliáše, a to jménem Božím. Toto povolání se děje symbolickým gestem: Eliáš hodí na Elizea svůj plášť, symbol poslání, a tak předává svého prorockého ducha (v. 19). Elizeus chápe, co se teď uskutečnilo, a proto opouští všechno.

1 Král 19,16b.19-21

Hospodin řekl Eliášovi: „Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola, pomaž za proroka místo sebe!“
Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: „Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou.“ Eliáš odpověděl: „Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal.“
Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu.

ŽALM 16

Odpověď: Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. – Pravím Hospodinu: „Ty jsi můj Pán.“ – Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, – ty mně zachováváš můj úděl.
Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, – k tomu mě i za noci vybízí mé nitro. – Hospodina mám neustále na zřeteli, – nezakolísám, když je mi po pravici.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, – i mé tělo bydlí v bezpečí, – neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, – nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Ukážeš mi cestu k životu, – u tebe je hojná radost, – po tvé pravici je věčná slast.

2. ČTENÍ

Svoboda od zákonictví, od „skutkaření“ – k této svobodě povolal Kristus. Tento zákon svobody je vepsán do srdce a paradoxně dává schopnost naplnit „zákon“ evangelia, službu druhým. Je to svoboda, která dává sílu žít podle Ducha. Abychom zjistili, zda jsme opravdu lidmi svobodnými, musíme zkoumat svoje vztahy s druhými.

Gal 5,1.13-18

(Bratři a sestry!) To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.
(Bratři a sestry), vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: „Miluj svého bližního jako sebe.“ Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili!
Chci říci toto: Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Mezi nimi je vzájemný odpor, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá; ty máš slova věčného života. Aleluja.

EVANGELIUM

Liturgický text se skládá ze tří nestejných částí: 1) Ježíš, přesvědčený o své blízké smrti, se vydává rezolutně do Jeruzaléma (jeho rozhodnost je v přímém kontrastu s odmítavým postojem učedníků); 2) odmítnutí Samaritánů je podnětem k vyučování o trpělivosti; 3) kdo chce Krista následovat, musí být ochotný měnit svůj životní styl, někdy i za cenu bolestných rozloučení.

Lk 9,51-62

Když se přibližovala doba, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma.
Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“
On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice.
A jak šli, cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“
Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“
Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“
On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“
Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“
A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“
Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“

K ZAMYŠLENÍ

Povolání křesťana – a zdůrazňuji: nemyslím teď na kněžské či řeholní povolání, protože i povolaní ke službě jsou křesťany – je zásadním rozhodnutím, v němž za člověkem zůstávají zvyky, kompromisy a pohodlná minulost. Křesťanské povolání, to je rozchod s „polovičním spravedlivým“ v nás. V takovém povolání se realizuje zřeknutí se zla v jakékoli podobě, jednoznačný odstup, ale také ochotné přijetí budoucnosti, jakkoli z lidského pohledu nejisté, budoucnosti, kterou má ve své režii Bůh. Povolání, které jsme přijali ve křtu, je neustálým pohybem a projevem svobody. Dostali jsme velké privilegium říkat „Ne“ zlu a hříchu a „Ano“ Bohu. Toto privilegium nám Bůh daroval navždycky.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

28. 6.

Am 2,6-10.13-16

Mt 8,18-22

Komentář: Am 2,6-10.13-16
„Tak praví Hospodin“ – jak vážně beru Boží slovo, které vyzývá k proměně, k obrácení? Jsem ochoten si je vztáhnout na sebe (a ne jen na ty kolem, na které tak „sedne“)? Jsem ochotna i dnes proměňovat svůj život?

29. 6. slavnost sv. Petra a Pavla

Sk 12,1-11; 2 Tim 4,6-8.17-18

Mt 16,13-19

Komentář: Sk 12,1-11
„V hodinu určenou k modlitbě“ – jak je tomu s pravidelností mé modlitby? Nepomohlo by mi mít určenou hodinu k modlitbě? V každém případě se právě teď tvůj Pán touží s tebou setkat!

30. 6.

Am 5,14-15.21-24

Mt 8,28-34

Komentář: Am 5,14-15.21-24
„Hledejte dobro, … milujte dobro“ – důležité nasměrování v životě. Nezabývat se jen zlem, špatnými věcmi (u sebe i u druhých), ale vidět věci dobré (u sebe i u druhých), mít (se) rád.

1. 7.

Am 7,10-17

Mt 9,1-8

Komentář: Am 7,10-17
Pro Amose je to, co mu říká Hospodin, důležitější než vše ostatní. Nebere ohled na ostatní (i ty vysoko postavené), jde-li o Boží věci. Pevně se opírá o Hospodina, jedná podle jeho slov... I ty se o něj můžeš opřít v dnešním dni, ve všem svém konání.

2. 7.

Am 8,4-6.9-12

Mt 9,9-13

Komentář: Am 8,4-6.9-12
Ještě je čas – k obrácení, ke změně smýšlení, k proměně života. Ne zítra (= nikdy), ale dnes, právě teď.

3. 7. svátek sv. Tomáše

Ef 2,19-22

Jan 20,24-29

Komentář: Ef 2,19-22
Patřím do Boží rodiny, k ostatním křesťanům. Potřebuji spolu s druhými – mými bratry a sestrami – zažívat, že v Kristu jsme společně „budováni působením Ducha v Boží příbytek“ – skrze společenství, sdílení života, nesení svých starostí…