Sekce: Nedělní liturgie
26. 6. 2005
13. neděle v mezidobí
VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA
Všechny národy, tleskejte rukama, jásejte Bohu radostným hlasem.
VSTUPNÍ MODLITBA
Bože, ty jsi světlo a nejsou v tobě žádné temnoty, tys nás přijal za vlastní, a tím jsi nás učinil syny světla; dej, ať v nás nenajde místo temnota bludů, ale ať v nás září světlo tvé pravdy. Skrze tvého Syna...
1. ČTENÍ
Tento příběh líčí, jak pohostinnost poskytovaná spravedlivému přináší požehnání. Šunamitka přijímá Elizea, protože v něm rozpoznává Božího muže, svatého (tj. člověka zasvěceného Hospodinu). A Hospodin jí požehná tím, že se prokáže jako dárce života (srov. 1 Kr 17,17n. o tom, jak Eliáš vzkřísil syna chudé vdovy, nebo také Gen 18,1-10 popisující návštěvu tří záhadných mužů u Abraháma).
2 Král 4,8-11.14-16a
Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: „Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit.“
Když tam zase (jednou Elizeus) přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl (svému služebníku) Gechazimu: „Co by se dalo pro ni udělat?“ On odpověděl: „Nemá přece syna a její muž je už starý.“ Elizeus mu řekl: „Zavolej ji!“ Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: „Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna.“
ŽALM 89
Odpověď: Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech
Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech, – po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. – Řekl jsi totiž: „Navěky je založena milost“. – Na nebi jsi upevnil svou věrnost.
Šťastný je lid, který dovede oslavovat, – chodí, Hospodine, v záři tvé tváře. – Ve tvém jménu jásají ustavičně – a honosí se tvou spravedlností.
Neboť ty jsi leskem jejich moci – a tvou přízní roste naše síla. – Vždyť náš vladař náleží Hospodinu, – náš král Svatému Izraele.
2. ČTENÍ
Pavel navazuje na známou a v tehdejší době běžnou praktiku křtu ponořením: sestoupit do vody znamená sestoupit do hrobu spolu s Kristem, kdežto vystoupit znamená vstát k novému životu. Praktické důsledky křtu jsou nabíledni: křesťan se má považovat za mrtvého hříchu, ale za syna (či dceru) patřícího Bohu.
Řím 6,3-4.8-11
(Bratři a sestry!) My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.
Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.
ZPĚV PŘED EVANGELIEM
Aleluja. Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý; rozhlašujte, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. Aleluja.
EVANGELIUM
Liturgická perikopa má dvě jasně odlišené části: první mluví o nároku následování Krista i za cenu odevzdání vlastního života. Druhá část pak ukazuje poslaného jako toho, kdo zpřítomňuje Krista. Přijetí takového člověka nezůstane bez odměny.
Mt 10,37-42
Ježíš řekl svým apoštolům: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.
Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“
K ZAMYŠLENÍ
Ztratit život – komu by se chtělo? Ale kdo z lidí ho nakonec neztratí, když jsme všichni smrtelní? Ztratit život zbytečně nebo tak, že ho dokonale prohrajeme, to sotva může být pro někoho životním snem. Ale ztratit život tím způsobem, že ho nalezneme, to je cesta, která nekončí ve slepé uličce. Vypadá to jako útěcha pro temnou skutečnost smrti, kterou si nemůžeme na tomto světě ověřit. Jenže ztrácet život po troškách pro Ježíše, pro bližní, pro dobro druhých můžeme už teď a vlastně celý život. A tak můžeme v každé chvíli a po celý život zakoušet, že to, co v lásce dáme, nám Bůh podivuhodně proměněné vrátí. Potom bude snazší věřit, že to jednou udělá s celým naším životem.
TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN
27. 6.
Gn 18,16-33
Mt 8,18-22
Komentář: Mt 8,18-22
Víra neznamená jen spočinutí, ale také pohyb celým životem za Ježíšem. Je to cesta, která má smysl, i když mnohdy není vidět, kudy půjdeme.
28. 6.
Gn 19,15-29
Mt 8,23-27
Komentář: Mt 8,23-27
Proč se bojíš? Tváří v tvář nepřehledným situacím a zmatkům klaď si tuto otázku. A pak si polož druhou otázku, kdo je pro tebe Kristus v tuto chvíli.
29. 6. Slavnost sv. Petra a Pavla
Sk 12,1-11
Mt 16,13-19
Komentář: Mt 16,13-19
Je možné a dobré milovat apoštoly, uctívat je, důvěřovat jim. Ale ani já neuhnu zcela osobní otázce: kým je pro mne osobně Kristus?
30. 6.
Gn 22,1-19
Mt 9,1-8
Komentář: Mt 9,1-8
Odpuštění hříchů – ne až někdy někde, možná snad. Ale teď, právě teď uprostřed nás. Bůh tuto velkou moc lidem neodňal, naopak, je na mnoha místech přítomna. Úžasné.
1. 7.
Gn 23,1-4.19; 24,1-8.62-67
Mt 9,9-13
Komentář: Mt 9,9-13
Malé cvičení: vyberme si ve svém okolí vyloženého hříšníka a představme si, jak ho Ježíš volá ke svému stolu a jak s ním mluví. Možná, že to změní i náš vztah k tomuto člověku.
2. 7.
Gn 27,1-5.15-29
Mt 9,14-17
Komentář: Mt 9,14-17
Dělat jen to, nač jsme běžně zvyklí, nebo reagovat na Ježíše, na jeho výzvy? Teprve to druhé může být označeno za zralou víru.