29. 2. 2004

1. neděle postní - C

Žijeme v kultuře, která nám stále vnucuje myšlenku hojnosti. Zdá se, že jen tehdy, když si člověk všechno dopřeje v nejvyšší míře, bude šťastný. Ale je tomu tak? Představují milióny lidí, kteří mají stokrát méně než my, masu nešťastných? Určitě ne. Postní kázeň nám může leccos napovědět. Ověřme si sami, že štěstí nespočívá především v tom, že si všeho dopřejeme v nejvyšší míře.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Vyslyším ho, až mě bude vzývat, budu při něm v tísni, zachráním ho a oslavím, nasytím ho dlouhým věkem.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí Bože, ty nám dáváš milost, abychom se čtyřicet dní připravovali na velikonoce; prosíme tě, ať v postní době hlouběji pronikneme do tajemství Kristova vykupitelského díla a stále opravdověji z něho žijeme. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

1. ČTENÍ

Modlitba díkůvzdání za úrodu, zasazená do rámce jarní liturgie ”prvotin”, obsahuje velmi staré vyznání víry, které se člení do tří částí: povolání patriarchy (potulný Aramejec Jákob), dar svobody po hořké zkušenosti v Egyptě, dar ”země oplývající mlékem a medem”. Z tohoto ”vyznání” je patrné, že se Bůh ”vtělil” do konkrétních lidských událostí, které byly někdy poznamenané bolestí a hříchem. Každý jednotlivý Žid chápal tyto události jako své osobní dějiny, které jej vyzývaly k vlastní odpovědi. K této odpovědi patřilo slovo vyznání a vděčnost projevená hmotným darem.

Dt 26,4-10

Mojžíš řekl lidu: ”Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem:
Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným.
Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem.
Nyní hle – přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine!
Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.”

ŽALM 91

Odpověď: Buď se mnou, Pane, v mé tísni.

Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, – kdo dlíš ve stínu Všemocného, – řekni Hospodinu: ”Mé útočiště jsi a má tvrz, – můj Bůh, v něhož doufám!”

Nepřihodí se ti nic zlého – A útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. – Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, – aby tě střežili na všech tvých cestách.

Na svých rukou tě ponesou, – abys nenarazil o kámen svou nohou. – Po zmiji a hadu budeš kráčet, – šlapat budeš po lvu i draku.

Vysvobodím ho, protože lne ke mně, – ochráním ho, protože zná mé jméno. – Vyslyším ho, až mě bude vzývat, – budu při něm v tísni, – zachráním ho a oslavím.

2. ČTENÍ

”Bůh vyvedl Izraele z Egypta” – tato věta je souhrnem víry každého Izraelity. ”Bůh vyvedl Krista z mrtvých” – toto vyznání obsahuje víru nové smlouvy, ve které se naplnily starozákonní dějiny. Víře v Ježíšovo vzkříšení odpovídá vyznání ”Ježíš je Pán”. Místem, kde klíčí víra, je lidské srdce, nejvnitřnější svatyně člověka. Z tohoto nejhlubšího středu však dokonalá a plná víra ”přetéká” navenek a projevuje se veřejně, před druhými lidmi. Takové svědectví víry přináší spásu nejen tomu, kdo vyznává, ale také tomu, kdo naslouchá, pokud ve svém srdci přisvědčí těm slovům se živou vírou.

Řím 10,8-13

Bratři! Co říká Písmo? ”Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci”; to je slovo víry, které hlásáme.
Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: ”Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.” Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť ”každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen”.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.

EVANGELIUM

Čtyřicet let trvalo putování Izraele pouští, čtyřicet dní pobyl na poušti Ježíš. Poušť je místem zásadního rozhodnutí pro Boha, nebo proti němu. Ježíš se tam střetává s ďáblem v moci Božího slova a v síle Ducha, kterého přijal po křtu. V Lukášově podání se třetí pokušení odehrává v Jeruzalémě čili v městě, ke kterému také směřuje celé evangelium. ”Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času” (v. 13). Tento čas nastal při vyvrcholení Ježíšova života v Jeruzalémě. Tam podstoupil nejdůležitější pokušení: přijmout nebo odmítnout své mesiánské poslání skrze cestu kříže.

Lk 4,1-13

Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: ”Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!”
Ježíš mu odpověděl: ”Je psáno: ”Nejen z chleba žije člověk.”
Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: ”Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.”
Ježíš mu na to řekl: ”Je psáno: ”Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!”
Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: ”Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: ”Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.”
Ježíš mu odpověděl: ”Je řečeno: ”Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!”
Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.

K ZAMYŠLENÍ

Kdo by neznal pokušení? Snad jen ten, kdo by v životě o nic dobrého neusiloval a nechal všemu volný průběh. Pokušení není jen obtíž. Může být pro nás ujištěním, že o něco dobrého usilujeme. A ve jménu toho dobrého má být odmítnuto – nejen pro nějaký zákaz. Ježíš sám to ukazuje celým svým životem. Pokušení odmítá na začátku cesty, která je velkým uskutečňováním dobra. Není tím řečeno, že se na ní už žádné pokušení nevyskytlo. I na kříži ho odpůrci vyzývají, aby ukázal svou moc a s kříže sestoupil. Ale smysl Ježíšova života nespočívá zdaleka jen v tom, že pokušení odmítl, ale v tom, že naplnil své poslání, že vykonal dobro v plnosti. Ani náš životní úkol nespočívá jen v překonání a odmítnutí pokušení, jde mnohem dál. A tak když člověk vidí, k jakým dobrým věcem je Bohem povoláván a uschopňován, nebude se diskusí s pokušením dlouho zdržovat a vydá se na dobrou cestu.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

Lv 19,1-2.11-18

Mt 25,31-46

Komentář: Lv 19,1-2.11-18
Úryvek z Levitika nás nevybízí k žádné hrdinské svatosti, ale k svatosti ”všedního dne”, dosažitelné.

Iz 55,10-11

Mt 6,7-15

Komentář: Iz 55,10-11
Postní doba je také příležitostí k novému objevení Božího slova: slova, které je mocí a silou, které vykonává v mém životě to, co bych sám nikdy nesvedl. Nestojí za to se jím ”zabývat”?

Jon 3,1-10

Lk 11,29-32

Komentář: Jon 3,1-10
Ninivští obyvatelé nejsou pro nás vzorem ani tak v přísné askezi, jako spíš v jednoznačném a radikálním obrácení.

Est 4,17n.p-r.aa-bb.gg-hh

Mt 7,7-12

Komentář: Est 4,17n.p-r.aa-bb.gg-hh
Máme tu ”příklad” modlitby upřímné, nevyumělkované. A stejně tak prostě se můžeš modlit i ty, vždyť Otec miluje srdce upřímné a ”dětské”.

Ez 18,21-28

Mt 5,20-26

Komentář: Ez 18,21-28
Chtít si zařídit život ”podle svého” není nejlepším řešením, protože nevede k naplnění.

Dt 26,16-19

Mt 5,43-48

Komentář: Dt 26,16-19
Radikální požadavek poslušnosti z celého srdce nás může vyděsit: jedině tato cesta nás však může obšťastnit. Polovičatost ke štěstí nevede.