13. 2. 2005

1. neděle postní

Popeleční středou jsme vstoupili do období přípravy na Velikonoce. Popelem, pokud jsme se nemohli tohoto obřadu zúčastnit ve středu, můžeme být označeni i při dnešní bohoslužbě, místo obvyklého úkonu kajícnosti. Víme velmi dobře, že tímto vnějším gestem dáváme najevo své kající smýšlení a upřímnou ochotu začít svou přípravu na Velikonoce s vnitřní opravdovostí. V oslovení kněze v úvodu dnešní liturgie slyšíme: „Na znamení, že se chceme skutečně obrátit, dáváme se označovat posvěceným popelem.“ Tento obřad byl původně určen jen pro veřejné hříšníky. I dnes v něm jde o pravdivé konstatování naší hříšnosti a zároveň vyjádření touhy po obrácení. Vnější gesto, třeba působivé, neznamená nic bez vnitřního postoje. Konec konců i všechna ostatní gesta v liturgii nebo v našich běžných projevech mohou zůstat buď zcela prázdná a bez života, nebo vyjadřovat a podtrhovat naši vnitřní dispozici. Boží pomoc našemu upřímnému úsilí rozhodně nebude chybět.

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Vyslyším ho, až mě bude vzývat, budu při něm v tísni, zachráním ho a oslavím, nasytím ho dlouhým věkem.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí Bože, ty nám dáváš milost, abychom se čtyřicet dní připravovali na Velikonoce; prosíme tě, ať v postní době hlouběji pronikneme do tajemství Kristova vykupitelského díla a stále opravdověji z něho žijeme. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého…

1. ČTENÍ

V našem úryvku se nejprve uvádí, že Bůh dal člověku dar života. To však nebyl jediný důkaz Boží štědrosti vůči němu: usadil jej v zahradě Edenu, kde rostly stromy líbezné na pohled s chutnými plody. Bůh je tedy ten, který dává člověku dobré dary. Had předkládá jiný obraz Boha: Bůh je ten, který zakazuje, ba dokonce člověka omezuje, aby ho o něco ochudil (3,1.5). Nepřítel pomocí lži a zpochybňování Božího varování slibuje ženě plnější život: neposlušnost však přinese trpké zjištění.

Gn 2,7-9; 3,1-7

Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí.
Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla.
Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl (skutečně) Bůh: ‚Nejezte ze žádného stromu v zahradě‘?“
Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“
Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“
Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.

ŽALM 51

Odpověď: Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, – pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. – Úplně ze mě smyj mou vinu – a očisť mě od mého hříchu.
Neboť já svou nepravost uznávám, – můj hřích je stále přede mnou. – Jen proti tobě jsem se prohřešil, – spáchal jsem, co je před tebou zlé.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! – Obnov ve mně ducha vytrvalosti. – Neodvrhuj mě od své tváře – a neodnímej mi svého svatého ducha.
Vrať mi radost ze své ochrany – a posilni mou velkodušnost. – Otevři mé rty, Pane, – aby má ústa zvěstovala tvou chválu.

2. ČTENÍ

Pátá kapitola listu Římanům srovnává prvního člověka – Adama – s jeho protějškem – Kristem Ježíšem. Kristus je pro svou poslušnost novým Adamem a dokonalým Božím obrazem. Adam neuposlechl Boha – Kristus byl poslušný. Skrze Adama přišel na svět hřích a odsouzení – skrze Krista milost a dar ospravedlnění. Kvůli provinění Adama začala vládnout smrt – kvůli poslušnosti Krista je tu dar nového života. Boží štědrost vůči člověku se však ještě skvěleji ukazuje tím, že lidem propadlým smrti udělil ještě hojněji svou milost. Tato milost není pouhým uzdravením ze hříchu a obnovením původního stavu, je mnohem víc: je povýšením člověka k blízkému společenství s Bohem a k důstojnosti Božího synovství.

Řím 5,12.17-19

(Bratři a sestry!) Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích, a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili.
Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění.
Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.

EVANGELIUM

Ježíš jako „nový Adam“ odolává lákavým pokušením Zlého a navíc se prokazuje jako „nový Izrael“: při čtyřicetidenním pobytu na poušti překonává zkoušky, které zakusili také Izraelité po vyvedení z Egypta. Při nedostatku jídla na poušti začali Izraelité „reptat“ z nedostatku víry (Ex 16). – Ježíš si střeží svou věrnost k Bohu a odmítne nabídku „přízemního“ mesiášství. Při druhém pokušení překonává také pokušení mesiáše – divotvůrce a do třetice odolává pokušení slávy. Hlad po chlebu, moci a slávě: Ježíš zakusil tato pokušení a překonal je.

Mt 4,1-11

Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.
Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“
On však odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst‘.“
Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ‚Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen‘.“
Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha‘.“
Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“
Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit‘.“ Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu.

K ZAMYŠLENÍ

Svobodné rozhodování stojí v základu našeho bytí. Je to naše privilegium, velikost, ale také náš velký risk. Pokušení pak je zkouškou této svobody, jejím ověřením. Pokušením prošel i Kristus, pravý svobodný člověk. „Pokušení chleba“ řeší přilnutím ke slovu Božímu. „Pokušení chrámové věže“ přemáhá odmítnutím náhražek náboženství, která namísto služby Bohu Boha zneužívají a konečně „pokušení hory“ odkrývá odmítnutím utlačovatelské moci a projevů egoismu a naopak přijetím lásky, jediného pravého vládnutí. Tři pokušení, která namísto magie, nevěrnosti a pýchy ústí v Ježíšově případě do víry, lásky a odevzdání se Božímu spásnému projektu. Mezi tím, co je scestné a tím, co je pravé, vede jen velmi úzká linie. Naše svoboda je natolik jemná, aby po té správné straně dokázala jít zcela bezpečně, zvlášť, když cesta už je prošlápnutá.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

14. 2.

Lv 19,1-2.11-18

Mt 25,31-46

Komentář: Mt 25,31-46
Potřebné bližní máme snad vždy kolem sebe. Můžeme tedy v nich posloužit i Ježíšovi. Stačí nám toto vědomí, nebo potřebujeme uznání, odměnu, zviditelnění naší dobroty?

15. 2.

Iz 55,10-11

Mt 6,7-15

Komentář: Mt 6,7-15
Mluvit k Bohu s důvěrou jistě není zbytečné. Modlitba Páně to názorně ukazuje. Jen řečnická cvičení si můžeme odpustit, ta se od nás neočekávají.

16. 2.

Jon 3,1-10

Lk 11,29-32

Komentář: Lk 11,29-32
I dnes si kde kdo vymýšlí, jak by měla vypadat Boží znamení, na jejichž základě by lidé uvěřili. Pro někoho by to byly katastrofy, pro jiné neobyčejné způsoby Boží pomoci. Ale Bůh poslal svého Syna, narozeného ze ženy, který byl ukřižován a vstal z mrtvých. Nic více a také nic méně.

17. 2.

Est 4,17n.p-r.aa-bb.gg-hh

Mt 7,7-12

Komentář: Mt 7,7-12
Důvěru v Boha někdy člověk těžko nachází, zvlášť, když má za sebou větší zklamání lidmi. A přece na ní záleží. Bez ní se můžeme snadno ocitat v samotě, bez Boží blízkosti.

18. 2.

Ez 18,21-28

Mt 5,20-26

Komentář: Mt 5,20-26
„Bůh je svatý, ale s bližními je kříž!“, je povzdechem mnohého křesťana. Mnohdy tomu tak je, ale tento kříž nelze odhodit. Má být proměňován odpuštěním a láskou. To ovšem není rada pro pohodlný život.