Sekce: Knihovna

Žena a rodina (PhDr. Jaroslav Šturma)

z knihy Žena v církvi a ve společnosti , vydal(o): Pastorační středisko a Unie katolických žen

Můj zorný úhel na problematiku je převážně z hlediska psychologie, jsem dětský psycholog. V minulosti bylo třeba především prosadit chápání dítěte jako lidské bytosti se vším všudy, nedělit ho na jeho část tělesnou a duševní. To souvisí s pohledem na člověka vůbec. Tradiční model bývá redukcionistický (třeba v medicíně), ale mohli bychom ho aplikovat celkově na společenské vědy o člověku. Podařilo se prosadit, že je třeba se na jedince dívat celostně, že ho nelze rozparcelovat na část, která patří pedagogům, lékařům, kněžím, ale že do všeho vstupuje jedinec celý se vším všudy. Je tu jakési tajemství člověka, subjektivní stránka, která je jedinečná, neopakovatelná. Je v něm zašifrována i tehdy, kdy to nelze sdělit, třeba v případě nenarozeného dítěte nebo v případě člověka s nějakým postižením, který se s námi nedomluví. Další krok nám umožní vidět i harmonii stvořeného, velikost nejenom ženy, ale i muže, velikost každého z nich. To jako teze platilo odjakživa; když říkal Aristoteles, že člověk je zoon politicon, dnes bychom řekli: člověk je rodinný tvor. Aby mohl být tím, čím od počátku potenciálně je, k tomu je třeba především společenství rodiny, která je tu míněna jako společenství založené na trvalých vztazích. Nám křesťanům to není tak cizí, manželství je zamýšleno jako skutečnost promítající se do věčného řádu. Nevidím tu žádný rozpor. I v papežských dokumentech se mluví o rodině a manželství jako jejím předpokladu jedním dechem. Pečeť věčnosti v té duchovní dimenzi přesahuje osobní čas a prostor každého i v rovině psychologické. Je tu vedle dědičnosti genetické něco, co bychom mohli nazvat dědičností “extrabiologickou”, která znamená předávání. Samozřejmě je možnost v genech, ale podmínky pokračujícího stvoření jsou v životě rodinném. Některé zkušenosti dítěte z rodiny se neprojeví a nepřenášejí bezprostředně. Jsou doklady, že někdy jde o přenos přes generaci. Je to někdy tak naznačeno i ve Starém Zákoně: “jejich skutky jdou za nimi”, totiž že se dobré i negativní důsledky projeví přes několik pokolení.

Jiná věc je, že, jak říkají lékaři, první linie styku s narozeným i ještě nenarozeným tvorem poukazuje na specifickou úlohu ženy – matky, s kterou se dítě setkává jako první. Je to velice komplexní a složité. Schopnost citlivého přijetí, vnímavého setkání s dítětem, se někdy nazývá intuitivní rodičovství. Transgenerační spjatost a provázanost a intuitivní rodičovství je komplexní schopnost intuitivním způsobem spolutvořená zkušenostmi té ženy s jejími vlastními rodiči.

V komunistických letech byla rodina místem privátním, do kterého se obtížně pronikalo ideologií, a to byl jeden důvod, proč se zdůrazňovala kolektivní výchova. Z etických důvodů by si nikdo takovýto experiment nenaplánoval, ale tady to bylo. Tomu vděčíme za negativní zkušenosti špatné pro vývoj společnosti, když pod falešným důvodem naplnění ženské role a dosažení ženské velikosti uděláme něco s rodinným prvkem. To nelze dělat beztrestně. Ten pokus činil ženu ne rovnou muži, ale stejnou s mužem. Rovnost v rozdílnosti, jednota v odlišnosti, jednota v doplňování, komplementaritě, poslání, které tvoří velkou harmonii života a také jeho rozmanitost, je tady nahrazena uniformitou. To bylo pro minulou dobu charakteristické, toto záměrné klamání bylo v mnoha rovinách. Mluvilo se o jednotné škole, ale byla to škola uniformní, která všechno “zglajchšaltuje”, nacpe do jednoho konfekčního vzoru. Nevytváří děti originály, ale průměrného transparentně průhledného nenápadného jedince. Je důležité si říci, že jsme zažili na vlastní kůži deformace způsobené komunismem, liberalismem, materialismem, neúctou k člověku, neúctou k individuálním a rodovým odlišnostem a prožíváme to emocionálně zjitřeně. Říci tomu všemu NE nestačí. Trvá pokušení pod jinou barvou upadnout do podobných neporozumění a chyb. Za dobu minulou vznikl ve světě koncept, kterému se říká androgynie. Jsou o tom psychologické knihy autorů, kteří se tak pokoušeli sami vyrovnat ve společnosti s tím, s čím se nedovedou vyrovnat ve svém vlastním životě. Chtějí sobě porozumět prostřednictvím druhých. Chybí-li tam reflexe vlastní zkušenosti, jsou to díla nepodařená. Idea je pak taková, že muži a ženy by měli být vlastně úplně stejní a že to příroda tak nedobře zařídila: nakonec se dopracujeme ke klonování a nevím čeho ještě se dočkáme. Z jejich pohledu není nic definitivně ztraceno.

Cesta, která je uniformitou, zestejněním, je cesta do záhuby, protože je to cesta pýchy. Je známo, že schopnost intuitivního rodičovství je dána člověku jako rodu, není dána člověku jako muži nebo ženě. To znamená, že každá schopnost, funkce, možnost, kterou člověk má, např. schopnost řeči, je umožněna tím, že má připravena náležitá centra v mozku, ale nenaučí se mluvit, pokud není ve světě řeči. Jedinečné je to, že dítě je schopno se naučit řeči, což je dáno tím, že ono vlastně po celou dobu těhotenství matčinu řeč slyší. Existují záznamy zachycující zvukový svět dítěte před narozením, je to jako na živé ulici. Dítě nežije v izolaci. V okamžiku narození je díky zkušenosti devíti měsíců předtím senzibilizováno, připraveno reagovat na lidskou řeč citlivě a vnímavě. Jakmile dítě zaslechne lidskou řeč, reaguje vznícením pozornosti a v souvislosti s vývojem v určitém období začne broukat, žvatlat, až začne tvořit slova. Ale bez těch předchozích devíti měsíců tomu tak nebude. To je kontinuita vývoje. Když je dítě po narození chováno v izolaci, oslovení přichází jen zřídka, dochází k nevratným poškozením mozku, řečových center, která mají podobný ráz, jako by někdo poškodil mozek třeba způsobem fyzickým.

Dokonce se shledává, že v mozkových oblastech jsou pod elektronovým mikroskopem zjistitelné nápadnosti a změny, čili moc psychologických podnětů stimulů je obrovská nejenom v psychologickém smyslu, ale jde do podstaty biologických předpokladů lidství. Uvědomujeme si tu, jak dítě uměle vypěstované, uměle vytvořené, je handicapováno od samého začátku podstatným způsobem. Vidíme, že muži v tomto případě není nic platná schopnost intuitivního rodičovství proto, že šanci těsné symbiotické komunikace a soužití s tím dítětem nemá. Není to tak zařízeno. Současný vývoj psychologických výzkumů novorozence se rozvíjí obrovskou rychlostí. V podstatě se dnes přepisují všechny učebnice. Když já jsem se učil před třiceti lety vývojovou psychologii, tak se začínalo až od porodu, s tím, že novorozenec je pasivní tvor, pro nějž je důležité, aby se najedl, aby měl teplo a pokud možno nerušit.

To se totálně změnilo. Dnes se ví, že novorozenec, je-li předcházející vývoj takový, jak má být, je aktivní tvor, partner pro komunikaci, který je připravený a dychtivě na ni čeká. Jeho signály je potřeba umět vnímat. To patří k tzv. intuitivnímu rodičovství. Ukazuje se, že děti mají obrovskou kompetenci a schopnost tento vztah aktivně spoluvytvářet. Svého času se objevil i u nás jakýsi módní trend: porod v lokální anestezii pro zmírnění porodních bolestí. Ale nelze anesteticky znecitlivět matku a mít dítě bdělé a čilé. A pokud se dítě narodí obluzené, nereaguje přirozeně. Probíhá-li od normálního okamžiku přirozený porod bez anestetik, rozbíhá se od prvního okamžiku přirozená komunikace, pro kterou ti dva – matka a dítě – jsou jedinečným způsobem připraveni. Ví se dnes také o tom, že když z nějaké falešné emancipace z druhé strany její místo nahrazuje otec, že je v této situaci jako nerozehraný náhradník. Nemá smysl, aby chtěl být matkou, bylo by to kontraproduktivní, stejně jako kdyby matka chtěla konkurovat otci a chtěla ho nahradit. Poctivě míněné pokusy o přítomnost otce u porodu jsou v tom, že kolem dítěte se okamžitě vytvářejí soustředné kruhy, ochranné valy zbudované tak, že ten nejslabší a nejzranitelnější je uprostřed, než v něm procitne vlastní JÁ, než se stane sebou samým. Dítě není žádným nárokem, je to dočasná konstelace, která začíná od úplně nerozlišitelné jednoty a směřuje k naprosté nezávislosti, samostatnosti na konci toho vývoje. Rodinné prostředí tvoří vnější ochranný rámec, kde se rodina prolíná a setkává s dalšími základními jednotkami společenství. Dítě tyto vrstvy proniká, přerůstá, vstupuje také do světa okolo sebe. Důležitá je přitom komplementarita, ne identita nebo uniformita úkonů a rolí, rozdělení a spolupráce.

PhDr. Jaroslav Šturma

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Identita ženy ve světle stvoření (prof. dr. Miroslav Zedníček)
• Žena v pojetí filosofické antropologie (Mons. ThDr. Karel Vrána)
• Akcenty mužské a ženské spirituality (P. Tomáš Holub)